Celá cesta se od loňska poměrně hodně lišila, ať už výše zmíněnou délkou, logistikou (půjčení koloběžky přímo v Bratislavě, kde je jedna jediná půjčovna oproti cca čtyřiceti v Praze), přesunem z Temešváru zpět do Bratislavy a poté do Prahy, a především absencí možnosti se přímo dorozumět (moje maďarština se na začátku výletu skládala z jednoho slova “sör” – pivo).
První větší trable začaly hned první den, kdy jsem vyjížděl z Bratislavy a podél toku Dunaje jsem plánoval dojet k hraničnímu přechodu s Maďarskem – Vamosszabadi Hid. Nejenom, že jsem ujížděl před blížící se bouřkou, kterou jsem přečkal v jednom bufetu, ale při stavění stanu v lesíku se na mě doslova vrhli komáři, desítky komárů, hledající svou jedinou oběť široko daleko. Jelikož jsem začal stavět stan extrémní rychlostí, abych se komárům vyhnul, podařilo se mi zlomit jednu z tyček, bez nichž je stan prakticky nepoužitelný. Na náhradní ubytování bylo bohužel pozdě, a já strávil noc v něčem, co už spíše připomínalo spacák než stan.
Ráno jsem stan v první popelnici vyhodil a přemýšlel, co bude s výletem dál. Po zvážení všech možností, jsem se rozhodl ve výletě pokračovat v původní trase s tím, že si budu prostě hledat placená ubytování. Sice se to o něco prodraží, ale komfort po celém dni na koloběžce není na škodu.
A tak jsem putoval Maďarskem průměrnou rychlostí 60 km/den. Náročnosti přidávalo opravdu velmi horké počasí, nicméně Maďarsko je poměrně vodnatá země, a já se tak mohl ochladit skoro kdykoliv se mi zachtělo.
Po dvou dnech jízdy jsem konečně spatřil Balatonské jezero, rychle se vykoupal a pokračoval dále na jihovýchod.
V následujících dnech nastalo několik dalších problémů. Třetí den jsem například musel táhnout koloběžku cca 4 km v naprosto rozbahněném terénu, dokud jsem nenarazil na asfaltku, od té doby bylo naštěstí sucho.
Ve městě Tamási jsem pro změnu nemohl najít žádné ubytování. V tomto momentě mi pomohla maminka mé přítelkyně, která vyrůstala v bilingvální slovensko-maďarské rodině, a ubytování mi po pár hovorech dokázala zařídit. Stejný den jsem měl první a naštěstí poslední krizi, kdy jsem po probuzení nemohl našlápnout na chodidla, a pohyboval se po pokoji prakticky po čtyřech. Nějakým zázrakem se mi však povedlo nohy druhý den rozpohybovat a až do konce výletu jsem neměl nejmenší fyzický problém.
Dále jsem pokračoval z historického městečka Szekszárd do 80 km vzdáleného Kiskunhalasu. Asi deset kilometrů před cílem mě čekalo nepříjemné překvapení a sice, že zbytek cesty do cíle byl pouze po písku, bez možnosti smysluplného objetí trasy. V hlubokém písku s koloběžkou samozřejmě nejde jet a mně tak nezbyla jiná možnost, než koloběžku “táhnout”. To byl případ, kdy jsem si pro změnu sáhl na dno svých psychických sil. Na předměstí Kiskunhalasu mě čekaly romské osady, kde na mě z prakticky každé neoplocené zahrady štěkal nepřipoutaný pes, většinou bojové rasy. Po tomto dni jsem si musel koupit jedno (první) pivo na uklidnění.
Zbytek výletu už byla pohoda, město Segéd bylo fascinující, a přestože jsem kvůli Covid-19 přišel o možnost navštívit cíp Srbska, byl jsem šťastný, když jsem se po 8 dnech jízdy dostal na maďarsko-rumunské hranice. Zde celníci nemohli věřit, že jsem na “tomto” dojel až tam.
Rumunsko bylo hned za hranicemi o poznání chudší a zaostalejší zemí než Maďarsko. Dobytek na silnicích, absence sociálního využití, popraskané asfaltky, a ne úplně přátelské pohledy vesničanů. Do toho to příšerné horko. Přes jednu noc v patnáctitisícovém Sannicolau Mare jsem dosáhl svého vytouženého cíle a dorazil do Temešváru.
Přestože mě cestou potkal nejeden problém k řešení, v cíli jsem byl neskutečně šťastný z toho, co se mi povedlo, a jak obrovské to bylo dobrodružství. Už teď přemýšlím, kam z Temešváru vyrazím příště.
