Lákala nás vidina poznat jeho rodnou, pro nás tajuplnou zemi, o které víme tak málo. A skutečně… divili jsme se pořád a na každém kroku. Obdivovali, ale i nechápali, usmívali se a vzápětí nevěřícně kroutili hlavou. Návštěva této země zboří mnohé mýty, ale zároveň vytvoří nové.
Persie, nebo Írán, jak se země nazývá od r. 1935, patří k nejstarším civilizacím lidstva. Tisíc let předtím, než Praotec Čech uvažoval, kam složí hlavu, patřilo Persii území od Indie až po Egypt. Prokazatelně již od 4. tisíciletí před naším letopočtem tudy procházely různé obchodní cesty, včetně pověstné Hedvábné stezky s 999 oázami pro karavany. Proto se zde po dlouhá staletí setkávaly kultury nejrůznějších národností. V r. 632 n.l., po smrti Mohameda, začali Arabové z území dnešní Saudské Arábie, dobývat Persii a okolní země a násilně rozšiřovat Islám. Vysoce vzdělaní Peršané si mohli zachovat sice jen podřadné pozice ve vládnoucích kruzích, ale i nadále mohli podporovat řady filosofů, vědců a umělců, kteří zde byli vždy vítáni. K nejznámějším patří poet a mystik Háfiz a také súfimistr Rúmí, který je dnes jedním z nejprodávanějších básníků v USA. Ve vstupní hale budovy UNO v New Yorku je uveden úryvek z básně Human od básníka Sa’dího ze 12. století. (You, who will not feel another’s pain, you forfeit the right to be called human)
Když si přeješ perlu, nehledej ji v kaluži. Kdo chce najít perly, musí se v moři ponořit až na dno. Rumi
Přestože jsem se zde po celou dobu cítila naprosto bezpečně, přiznávám, že cestování v této zemi není jednoduché – některé websites jsou zablokované, stejně jako GPS a téměř všechny nápisy jsou ve fársí. Kreditní karty kvůli embargu nefungují vůbec. 1 Euro je 48 tisíc Rials, takže jsme byli všichni „těžcí“ milionáři. Ale zkuste ty peníze spočítat! Infrastruktura je, i přes boykott, dobrá. Všude, i na tom posledním místě v poušti, funguje telefonní síť, proud mají i v té nejzalehlejší dědince, cesty jsou v perfektním stavu. Ve městech naprostá čistota, ale ve vesnicích a na polích poletují statisíce plastových sáčků. Nezpomenutelné jsou skvostné stavby průřezem téměř tří tisíciletí — pohádkové zahrady s vodními kanály, z nichž 19! patří do Světového kulturního dědictví a to v zemi, kde 55 % plochy tvoří poušť, historické hotely s autentickou atmosférou, a dobré jídlo – nepřekonatelný jogurt s divokým česnekem nebo olivy s ořechy a granátovým jablkem. Fascinuje mě, jak jsou zde lidé upravení. Nejen ženy, ale i muži jsou vždy čistí a korektně (i když nudně) oblečení. I ten zametač ulice má akurátně ostříhané vlasy. Ale gentlemany zde moc nenajdete. Těžko v zemi, jehož náboženství postavení ženy tak diskriminuje. Mimochodem, mnohoženství (až 4 manželky) povolil už Mohamed – správně prorokoval, že Arabové povedou hodně válek a tak bude nadbytek žen.
Karavana života táhne rychle dál a každý den bez radosti je věčná ztráta. Omar Chajjám
Ostrov Kish
Sem jezdí na dovolenou jetset Íránu. Když se chci jít vykoupat, mám dvě možnosti. Buď na normální pláži celá zahalená nebo s plavkami na „ženské“ pláži. Má zvědavost je veliká. Při vstupu na ženskou pláž zkontrolují mě i obsah mé kabelky. Kdybych měla cokoliv, čím se dá fotit, musím to odevzdat. Na regálu leží asi 50 mobilů. Pláž je velká a čistá. Na ní sedí či leží ženy v plavkách, bikinách, mnohé nahoře bez. Hraje hudba, některé tančí, pár jich dělá sport. Jsem jediná farangi – cizinka, hned si mě všimnou. Pozorování a úsměvy. Já si zase všímám jejich pěkných, často „vylepšených” těl; vše bez jediného chloupku. Všechny jsou tip top upravené. Jsem zde snad na soutěži krásy? Za chvíli mě jedna „blondýnka” zve s lišáckým úsměvem na cigaretku. O čem se bavíme? No, samozřejmě o ženách a pánech tvorstva. Vyslovím údiv, jak zde ženy o sebe pečují. „To je pravda, ale smutné je, že my to neděláme kvůli nám, ale kvůli “, dostanu odpověď. A co dělají muži? „Nic moc, oni si o sobě myslí, že jsou krásní, jak byli stvořeni.“ A co udělá muž, když ti chce udělat radost? „Koupí mi dárek… nebo se celý oholí – ale úplně všude!“ Hodně jsme se spolu nasmály. Jen do vody jsme se téměř nedostaly. Jakmile se mírně zvedly vlny, už vodní policajtky pískaly, že musíme z vody. No jo, kdo by nás tam zachraňoval?
Kadeřník
Chci zajít k holiči. Nejen kvůli vlasům, ale také podívat se, jak zde vypadají ženy, když jsou nezahalené. To totiž není normálně vůbec možné. Všechny, skutečně všechny jsme zahalené od hlavy až po kotníky. Vidět je pouze upravený obličej s krásně namalovanýma očima a výrazným obočím. (Nejčastější chirurgický zákrok v zemi je kosmetická úprava nosu.) Na recepci hotelu telefonují, za chvíli si mě přijde vyzvednout milá dívčina. Salon se nachází nedaleko, bez jediného okna do ulice. V moderním prostoru mě vítají mladé usměvavé ženy. Mají odbarvené vlasy, průsvitná trička, hluboké výstřihy, úzké džíny. V televizi zpívá sexy Madonna a usměvavý Bruno Mars. Kávička a k tomu obligátní vynikající keks jsou samozřejmostí. Za chvíli je mise splněna, a když mě dívčina přivede zpátky, může manžel zaplatit.
Víš ještě, když jsi přišel na svět, jak jsi plakal a všichni se smáli. Žij tak, až budeš jednou odcházet, ty se budeš smát a všichni budou plakat. Firdausí
Nezapomeňme zmínit Zarathuštru, zakladatele náboženství Zoroastrismu, které je v Persii a Indii živé dodnes a patří k nejstaršímu dodnes praktikovanému náboženství na světě. Zarathuštra se narodil cca 500 let před Buddhou, 1 000 let před Kristem a 1 600 let před Mohamedem. Generace si předávali jeho učení po tisíciletí a až udivuje, do jaké míry jsou jeho principy dodnes aktuální – myslet dobro, mluvit dobro, konat dobro a vždy říkat pravdu. Literárně jej v díle „Tak pravil Zarathuštra“ zvěčnil Friedrich Nietzsche, hudebně jej ztvárnil Richard Strauss a Stanley Kubrick tuto symfonii použil jako úvodní melodii do filmu Vesmírná Odyssey 2001. K současným zastáncům tohoto náboženství patřil např. Fredy Mercury nebo dirigent Zubin Mehta.
Časem naše vzpomínky zešednou, na jedno však nikdy nezapomenu – na lidi v Persii. Nikde jsem doposud nepotkala tak milý, otevřený, přátelský a hlavně pohostinný národ. Jasnou vzpomínkou pro mě zůstanou děti, které na ulici s plachým úsměvem ke mně přiběhnou a nabídnou jejich keksy či datle, zvědavé ženy, které nám lámanou angličtinou nesčetněkrát popřejí Enjoy our hospitality nebo Welcome in our country, na muže všeho věku, kteří s úsměvem volají Welcome in my home a Thank you for coming to Iran. Často přidají Please, talk about Iran to your friends! Kolik z nich se chce s námi fotografovat? Snad stovce rodin jsme stáli modelem. A to vše vždy s jejich milým úsměvem!! Nejsem si jistá, zda se do Íránu ještě někdy vrátím, ale zapomenout se na tuto cestu nedá. Zarathuštra má ve znaku orla s roztáhnutými křídly, které mají symbolizovat svobodu. Ten dnešní „orel“ má křídla seškubaná tak, že sice poskočí, ale nevzlétne. Já tomuto národu do budoucna ze srdce přeji šťastný a svobodný let… Avšak, je to vůbec možné?
Pravím vám: musí mít ještě chaos ve svém nitru, kdo chce zrodit tančící hvězdu. Pravím vám: vy ještě máte chaos ve svém nitru. Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude rodit žádnou hvězdu. Běda! Přijde čas člověka, který zasluhuje největšího pohrdání, který sám sebou již pohrdat neumí. Hleďte! Ukazuji vám posledního člověka. A ten se ptá: „Co je láska? Co je stvoření? Co je touha? Co je hvězda?“ Zarathuštra
Text a Foto Danuše Siering
