🇬🇧 You can read this article also in English: Alicja Knast and Her Wonderland
Možná je to vlastní všem malým národům, ale my Češi jsme světoví experti: dokud se pohybuje přímo mezi námi, neumíme génia náležitě ocenit. Vést (bez skandálů) obrovskou galerii s rozsáhlou sbírkou je globálně velmi vzácné umění. A až generální ředitelka Národní galerie dá Praze vale, manažerský (a ryze lidský) kalibr, jakým je Alicja Knast, tu bude citelně chybět.
Do líného českého muzeálního rybníka (vzdouvajícího se nejvíc kontroverzemi kolem předcházejících ředitelů) vplula začátkem roku 2021 exotická štika: modrooká Polka se zkušenostmi z anglosaského světa, muzikoložka se slabostí pro neurovědy, manažerka, která předtím opakovaně triumfovala v několika muzeích v Polsku. Soutěž (návrhy uchazečů vyhodnocovali experti z vídeňského Albertina, z pařížského Centre Pompidou a z Metropolitního muzea umění v New Yorku) vyhrála a do čela prestižní české národní instituce se nečekaně postavila křehce vyhlížející žena (s železnou vůlí). Český umělecký svět, zvyklý mít v této pozici někoho ze svých kamarádů (nebo aspoň spolehlivě povědomou tvář), zaraženě polknul.
Výstava barokního malíře a bohéma Petra Brandla je jedním z příkladů toho, kudy se Národní galerie pod vedením Alicji Knast chce ubírat. Dva roky připravovaná výstava (jednou z dvorních kurátorek NG), originální a mimořádně elegantní umístění obrazů „plovoucích“ v prostoru, jasné, snadno přístupné popisky (umístěné na zemi, aby se návštěvníci u nich nemuseli tlačit). Hluboce prozkoumané téma barokního umění podané ve dvou rovinách nejen osvětlujícím, intelektuálně obohacujícím, ale zároveň i (v podstatě) dobrodružným způsobem. Tak vypadají nejlepší výstavy nejlépe finančně zaopatřených uměleckých institucí v New Yorku nebo v Londýně. (Dnes ale jenom v těch vzácných případech, kdy návštěvníky jak na obrtlíku neunavují antiimperialistickým sebemrskačstvím.)
Podobně tak současná výstava ve Valdštejnské jízdárně: „École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž“.
Vycházíte z galerie a připadáte si lepší, obohacení, vzdělanější; zároveň vás toto poučení nebolelo, ale naopak ukrutně bavilo, chcete víc! Neodoláte výpravnému katalogu, hlavně abyste si pohnutý zážitek mohli vzít s sebou domů. Snížením počtu výstav (rozpočet státní organizace je nemilosrdný a inflace neměnící se balík každý měsíc devalvuje) Knast vede Národní galerii s důrazem na mimořádnou kvalitu. V Praze si toho ještě všichni nevšimli, ale Alicja se na prestižním mezinárodním muzeálním poli posouvá mezi nejzajímavější hráče.
„Vždycky říkám, že dokonalá výstava je jako modelka Kate Moss, holka, která vypadá, že právě vstala z postele,“ směje se exkluzivní manažerka: „Ale ve skutečnosti jsou za takovou instalací velké peníze: investované do osvětlení, do vybavení. Aby to vypadalo minimalisticky jednoduše – to ale vůbec není jednoduché. V Londýně byla většina galerií postavena výslovně za účelem vystavování a muzejnictví je mnohem déle součástí jejich kultury. Do vybavení jsou investovány obrovské peníze, jejich muzeální ergonomie je podle mě optimální. V České republice máme jednu výstavní síň, která má proporce, výšku, potřebný objem vzduchu – to je Valdštejnská jízdárna. A to ani není výstavní síň!“
Alicja ale nesní o ideálních budovách: „V Praze se mi líbí prostor Rudolfina, má výšku, jakou by galerie měla mít. Ale na druhou stranu jeden z nejdůležitějších sochařů lidstva Dani Karavan říkal, že má rád překážky, omezení, rád se pere s tím, co ho drží zpátky. Je to větší výzva. Co z toho, že nemáme nejvhodnější prostory, to nevadí. I to povzbuzuje tvořivost. To, že se nám těžko pracuje, návštěvníka nezajímá. Mnozí si stěžují na Veletržní palác, ale když se podíváte na expozice současného umění, uvidíte, že těžká práce s těžkým prostorem se vyplatila – a výsledek vypadá dobře. Pokud máte peníze a čas, z každého prostoru můžete něco udělat.“
Za tajemstvím řemesla a památek
Rozmlouváme v místnosti galerie v paláci Kinských, právě zavřené z důvodu rekonstrukce. Generální ředitelka má k ruce dva spolupracovníky. Do rozhovoru nezasahují, ale cosi v chování půvabné ženy prozrazuje, že v jejím pracovním dni jí brutální útoky nejsou cizí. Svoji práci popisuje jako proces, kdy musí sladit strategii, moderování širokých vnějších vztahů, rozpočet, vyjednávání se státem, její srdcovka je spolupráce s regionálními galeriemi… Ale nejsilnější je dojem člověka, který od malička („Holka, ty se neuživíš!“ lamentovali v rodině, kde nikdo nikdy nestudoval, když univerzita nabídla Alicji možnost studovat) vášnivě miloval muzeum. Dobrovolně v něm pomáhala v Poznani už jako školačka, v jeho dílně vděčně vdechovala tajemství řemesla uchovávání vzácných památek.
„Muzea považuji za výjimečný nástroj,“ vysvětluje, „za formu nepřímého studia. Na výstavě se učíte, ani nevíte jak. A není to jako ve škole, kterou já osobně nemám ráda jako systém, protože vás často tlačí do věcí, které vám nic nepřinášejí.“ Co pro ni bylo nejtěžší, když začala pracovat v Praze? „Vizuální svět je v každé zemi daný a ředitel ho musí respektovat. Je jiný v Polsku, v Česku, v Británii, úplně jiný ve Státech, a liší se od sebe dokonce ten v New Yorku a v Los Angeles.“
Musela si třeba zvykat na to, že zdejší vizuální kultura upřednostňuje kurzivu a do středu umístěný text, což je mimo Česko neobvyklý způsob, protože takový popis oko víc namáhá, hůř se čte. Ale je součástí zdejší vizuální gramotnosti, proto se musí respektovat.
Uvádí další příklad: „Tady se kulturní akce propagují na plakátech formátu A0. Tedy stejný plakát jak pro výstavu v malé galerii, která má sto padesát metrů, tak pro výstavu ve Valdštejnské jízdárně, která má osm set metrů čtverečních. Jsme v barokním prostředí, plakát musí komunikovat odpovídajícím způsobem. Pojedete do Dánska a tam mají všechny plakáty formát A3. To je ten rozdíl mezi protestantským Dánskem a barokní Prahou. To je to vizuální dědictví, se kterým se pracuje. Vyrůstají v něm výtvarníci i publikum. Na začátku jsem chtěla v Národní galerii ukázat, že v muzeální ergonomii (například umístění textu, fonty) existuje i lepší způsob, ale určitě by to bylo na úkor dlouhodobé tradice, která tady už je – a je úplně jiná. Takže cílem není kopírovat jiné země, ale pochopit, proč to tady je.“
Kurátoři v Praze pracují sice v krásných budovách, ale v prostorách horko těžko adaptovaných na výstavní (s výjimkou Rudolfina byly postaveny k jiným účelům).
Na Brandla se tlačilo 75 000 návštěvníků; prostor Valdštejnské jízdárny je úchvatný. Už jenom barokní strop každému bere dech, ale taky – je zde nedostatek toalet. Popularita výstavy ilustrovala palčivý nedostatek zázemí v prostorách pražské Národní galerie.
„Máme málo peněz, špatně jsem odhadla obrovský zájem zahraničních návštěvníků,“ věcně se zkritizuje ředitelka. Ale toto je její styl: je smělá, přímá, upřímná, netaktizuje, nepletichaří, neschovává se. Tvrdě pracuje a velmi pozorně naslouchá. Je taky „nemanažersky“ lidská. Začínám rozumět jejímu skoro mytickému postavení, kterému se těší v Polsku.
Knast musela překonat covid a s vypuknutím války na Ukrajině taky eskalující účty za elektřinu. Alicja bytostně věří na nutnost nezávislosti instituce, kterou vede (v Polsku šla do konfliktu s politiky, když zkusili využívat kulturní instituci pro svůj osobní prospěch).
Teď žije českou galerií. „Máme centralizovanou sbírku, protože po druhé světové válce byla Národní galerie oslavována jako centrální sbírka umění. A tak máme věci od středověku až po současnost. Je to pestré a zajímavé v tom smyslu, že Národní galerie – a to je specifikum této instituce – může dělat výstavy, které jsou napříč celým historickým spektrem. Můžeme dělat věci z globálního pohledu na dějiny umění, protože máme asijskou sbírku, můžeme konečně zmapovat i tvorbu vynikajících umělkyň, což děláme teď. Možnosti jsou nekonečné.“
Budova, v níž sedíme, měla v minulosti největší návštěvnost. Na výstavu impresionismu, sbírku z Dánska, se do paláce Kinských přišlo podívat sto tisíc návštěvníků. „Musíme dostat palác Kinských do stavu, kdy můžeme pořádat výstavy, které mají turistický přesah, které budou oslovovat tuzemského i zahraničního návštěvníka. Plánujeme tu český surrealismus,“ těší se Knast.
Neřešily jsme, v jaké řeči budeme promlouvat. Chtěla jsem ji nachytat? (Ano.) Ale její čeština je velmi dobrá. Věděla jsem, že potkám vynikající profesionálku, ale netušila jsem, že zároveň budu v přítomnosti vzácného člověka. Neměly jsme raději mluvit anglicky, nebo jsem ji měla nechat odpovídat polsky?
Vášeň této obdivuhodné ženy je zřejmá, i když občas nepochytím některé nečesky zkomolené slovo. Ale v jazycích, v kterých studovala, se musí cítit svobodnější. Platím za to, že jsem byla nerudná. Alicja mi naštěstí nečte myšlenky a pokračuje: „Usilujeme o to, abychom výstavami změnili, doplnili, co víme o umění, například kvalita celé řady neznámých malířek je opravdu vynikající. Mentální změna, kterou každá výstava přináší, je můstkem, který pomáhá pochopit jiný jev, obohacuje o nové souvislosti. Úzkost, nejistota, konflikt, to všechno už tu bylo. Nejsme první, kdo tím prochází. Dobré muzeum pomáhá uvědomit si, že nejsme sami, že ti před námi už nespravedlností nebo válkou prošli.“
Za svůj úspěch považuje zajištění většího klidu a jistoty v práci, zvládnutí chaosu: „Samozřejmě že máme problémy s financemi, ale lidi aspoň musejí mít z práce radost, musí vás bavit chodit do práce. A člověk musí mít pocit, že to, co dělá, má přesah. Je to něco většího, než je on sám.“
V tuto chvíli mnohé instalace přebírá umělá inteligence.Alicja Knast k tomu říká: „Nakonec každý zjistí, že chce analog (klasické artefakty). Impresivní zážitky, projekce můžou být zajímavé, ale postrádají originál. Každý chce přijít do galerie a podívat se na originál. Nic strašného se nestalo, ani když Guttenberg začal tisknout masově, nic zásadně nezměnila ani elektronická kniha. Jsem v klidu,“ usměje se.
Tento článek vyšel v osmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
