Na letošní 31. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha 2026 zavítal rekordní počet návštěvníků. Na jeho ambice a další směřování se vydavatelka N&N Magazine Danuše Siering zeptala dlouholetého ředitele Světa knihy, Radima Auera.
Kde dnes stoji Svět knihy v evropské konkurenci, ve srovnaní s knižními festivaly ve Frankfurtu, Lipsku, Turíně, Vídni, Londýně?
Začal bych trochu zeširoka. Když to velmi zjednoduším, každý knižní veletrh se snaží oslovit dvě cílové skupiny návštěvníků: profesionály z oboru a širokou veřejnost – čtenáře. Pro ty první organizuje odborný program, ale především jim vytváří prostor pro navazování kontaktů a uzavírání kontraktů. Naopak pro čtenáře pořádá setkání s autory, besedy, debaty, autogramiády. Ti první nakupují práva, ti druzí knížky. Samozřejmě se to velmi prolíná.
Všude na světě se postupně zmenšuje s tím, jak živý kontakt nahrazují online nástroje, videocally a podobně. Tento přesun do virtuálního prostoru samozřejmě velmi akceleroval covid. Zjednodušeně řečeno, hráčům z knižního průmyslu se čím dál méně vyplácí stavět expozici nebo vůbec vyrazit na veletrh v zahraničí, pro nakladatelé je to hodně drahý špás. Dřív nakladatel nebo agent s mezinárodními ambicemi obrazil tři, pět, deset akcí do roka, dnes se profesní kontakt přesunul do online-prostoru a profesionálové se potkávají jen jednou dvakrát do roka, většinou proto, aby utužili osobní vazby. V euroatlantickém prostoru už jsou podle mého názory jen tři akce, kam jezdí „všichni“: Frankfurt jako hlavní město knižního průmyslu na světě, Londýn a pak Bologna, která je absolutně specifická svým zaměřením na dětskou knihu. Vše ostatní jsou v byznysovém kontextu národní akce s malým zahraničním přesahem.
Ale i tři zmíněné veletržní superhráče nutí postupný pokles příjmů z profesně-kontraktační části k tomu, aby se více zaměřili na širší domácí publikum. To bylo dosud na těchto akcích spíše trpěno, nyní se stává vítáno. Na všech ostatních veletrzích už čtenářská složka jasně dominuje. Lipsko vždy hodně stalo na interakci se čtenáři, ale my v Praze také. U nás byl kontraktační ruch donedávna opravdu minimální, jsme malý jazyk, který je pro velké hráče nezajímavý. Proto jsme se vždy soustřeďovali spíše na literární, festivalovou část. Ostatně máme to i v názvu: Jsme „mezinárodní veletrh a literární festival“.
V čem je tedy dnes Praha unikátní a v čem naopak stále zaostává?
Neskromně musím říct, že náš festival umíme dělat mnohem lépe než naši kolegové z jiných veletrhů. Vozíme velká jména světové literatury, máme lépe zvládnutou práci s publikem. Byznysovou část jsme začali důkladněji rozvíjet před čtyřmi lety, kdy jsme rozjeli CEEBM – Central And east European Book Market. Uvědomili jsme si, že pokud chceme překročit hranice české kotliny, máme jedinou šanci profilovat se jako přirozené okno do střední a východní Evropy pro ty, kteří mají o toto literární teritorium zájem. Tam jsme teprve kousek za startovní čarou, ale musím říct, že CEEBM rok od roku roste a rozvíjí se.
Kde vidíte Svět knihy na evropské mapě za deset let?
Rád bych, aby se nám podařilo naplnit naši ambici, stát se centrem středo- a východoevropského literárního provozu. Když se například nakladatel ze Španělska nebo agent z Hong Kongu bude chtít dovědět, co se momentálně děje ve středo- a východoevropské literatuře, zamíří automaticky do Prahy.
Nakolik je dnes těžké přivést zahraniční autory a nakladatele do Prahy? Čím je získáte, aby se Praha stala součástí jejich kalendáře? A s jakými argumenty nejčastěji uspějete?
Oddělil bych autory od nakladatelů. Pro autory jsme z hlediska prodeje práv nezajímavou malou destinací, ale tam sázíme právě na kvalitu literárního festivalu. Tudíž je lákáme je na to, že tu zažijí kvalitní diskuse s dobře připraveným moderátorem, tlumočením do sluchátek, vnímavým poučeným publikem. A samozřejmě velkou roli hraje i samotná Praha, která má ve světové literatuře i v historii obecně silné postavení. Autory si nekupujeme, musí sami chtít přijet a my jim pak rádi uhradíme náklady.
U zahraničních nakladatelů je to jiné, tam je prostě na prvním místě byznys. Proto se je snažíme oslovit kvalitním servisem v rámci zmiňovaného CEEBM.
Když navštěvujete zahraniční knižní festivaly, o čem konkrétně si řeknete: Tohle bych chtěl mít v Praze. A naopak, existuje trend, kterému se chcete vyhnout?
Zahraniční veletrhy jsou většinou bohatší, výstavní prostory pronajímají dráž mají i vyšší vstupné, tudíž mají i větší prostředky na to, aby design celé akce vypadal lépe. To se na malém českém trhu dotahuje jen velmi těžko. Nicméně, jak už jsem naznačil, momentálně těm velkým hráčům příjmy z vystavovatelské části kontinuálně klesají, takže musí hledat cesty k širšímu publiku, kde jsme přece jen napřed. Není to jednoduchý přerod a dost akcí muselo skončit. Například taková literární velmoc, jako je Francie, dnes nemá mezinárodní knižní veletrh a v Londýně se každým rokem mění vedení.
Tradiční knižní veletrhy jsou v něčem takoví dinosauři. Bez silné festivalové části je čeká postupné vymření jako veletrhy obecně. Řada veletržních areálů po celém světě dnes horko těžko plní kalendář. Jednou z našich výhod je i to, že nejsme v klasickém „moderním“ veletržním areálu za městu, ale spíše na multikulturním starosvětském Výstavišti v centru metropole, kam jsou lidé zvyklí chodit spíše za zážitky než za byznysem. V zahraničí často knižní veletrhy často pořádají firmy, které dělají i veletrhy strojírenské, kosmetické či luxusních jachet. Právě takoví organizátoři jsou dnes v problémech. Tam, kde veletrhy organicky vyrůstají z knižního oboru, to funguje nepoměrně lépe.
Kdybyste měl neomezeny rozpočet, jak by vypadal Svět knihy Praha v roce 2035?
Já takhle neumím uvažovat. I když se celý život pohybuji v kulturním prostředí, vnímám, že každá věc má svou hodnotu, cenu a měl by mít ekonomické racio, efektivitu, návratnost, byť třeba ne vyjádřitelné v cashi tady a teď, ale třeba v nějakých dlouhodobějších přínosech a efektech. Takže s pojmem neomezený rozpočet moc neumím pracovat. Ale do jisté míry jsem odpovědi naznačil v předchozích otázkách.
