Pavel Novotný, Café Fra, Zdroj: Flickr, Foto: Jitka Hanušová
Pocházíš z Liberce a svůj čas dospívání a rané dospělosti jsi velmi citlivě popsal v básnicko-prozaických fragmentech, v posledních dvou knihách – Zápisky z garsonky a Dědek. Ten zvláštní čas znormalizovaných osmdesátých a svobodných devadesátých let, ale vše spíše nazíráno prizmatem několika míst – pokoje v garsonce, vojny, fabriky, antikvariátu aj. Do míst, do kterých sice doba promlouvala, ale vše také mělo svůj zvláštní, velmi soukromý čas. Bylo potřeba jistého odstupu, abys o všem takto napsal, nebo to přicházelo postupně? A kde se vynořil tvůj zájem o germanistiku a německou literaturu?
Začnu od konce: německy mě naučila moje všestranně houževnatá babička, a to vskutku pedantskou výukou, za kterou jsem jí s odstupem času velmi vděčný. Látka pro Zápisky z garsonky i Dědka ve mně zrála dlouhá léta, měl jsem (a mám) hromadu poznámek a různých textových úlomků, stále jsem ale nenacházel vhodný klíč k tomu, jak to poskládat dohromady, jakou zvolit perspektivu apod. V určitou chvíli však došlo ke zlomu, najednou se ty fragmenty začaly seskupovat v jednotný tok – a práce na obou textech proběhla takřka v náměsíčném stavu.
Pavel Novotný, Café Fra, Zdroj: Flickr, Foto: Jitka Hanušová
Nakolik samotné město Liberec hraje roli v tvém zájmu o německé prostředí, kulturu a literaturu?
Asi především tou příjemnou polohou, je pouhých dvacet pět kilometrů od německých hranic, je to blízko do Drážďan, na druhou stranu i do Prahy. Samo město, dříve skrznaskrz německy mluvící, mi připadá jako dosti přebujelý a odleželý šlehačkový dort; dnešní obyvatelé jsou trochu nepatřiční, odjinud, a mnohdy proto moc nevědí, jak se s tímhle místem popasovat. Bude trvat ještě dlouho, než se Liberečák konečně nějak uvelebí.
Ve své tvorbě jsi byl ovlivněn různými autory, ale uvedl bych jedno jméno – Ferdinand Kriwet. Rozepiš se, prosím, o něm, o jeho výtvarných aktivitách, které vždy přesahovaly rámec výtvarna a dotýkaly se velmi výrazně práce se slovem a jeho významy, ale též se zvukem. Myslím, že v českém prostředí není tento umělec příliš znám, a možná, že ani v tom německém, nebo se mýlím?
Ferdinand Kriwet je autorem důsledně se pohybujícím mezi žánry a médiii, a proto vlastně není doma v žádné umělecké kategorii a zároveň je doma ve všech. Proto nemá ani pevné místo v učebnicích literatury nebo třeba knihách o výtvarném umění či architektuře. Není to typický spisovatel, není to typický tvůrce rozhlasových her, není to výtvarník a není to ani hudebník, není to filmař a není to ani architekt. Zároveň tímhle vším je – a za jistých předpokladů by se to dalo sdružit pod označení básník. Poezie se u něj vztahuje na všechna myslitelná média, na každodenní vnímání vřavy světa.
Cením si ho mj. jako tvůrce unikátních rozhlasových koláží, které vznikaly zejména v šedesátých a sedmdesátých letech na analogové platformě audiopásku, pomocí nůžek, lepicí pásky a mixážních pultů. V tomhle odvětví také tenhle autor platí za skutečnou legendu. Na audiopásku Kriwet dokázal fantasticky přeorganizovat chaos moderní reality v hudbu slova a zvuku – a jeho kompozice časem jen zrají, myslím.
Zemřel v roce 2018, byli jsme velcí přátelé, v mnoha věcech mě inspiroval, mnohému naučil. Ve své knize o akustické literatuře (Akustische Literatur, Thelem Verlag, Dresden 2020) jsem jeho radiofonické tvorbě věnoval kapitolu čítající kolem sto stran.
Pavel Novotný, Café Fra, Zdroj: Flickr, Foto: Jitka Hanušová
Zabýváš se uměleckou skupinou Wiener Gruppe, jejíž tvorbu jste společně s Nikolou Mizerovou přeložili a následně vydali v nakladatelství Rubato. Kde se zrodil zájem o činnost této skupiny? Asi nejvíce se překladatelsky zabýváš Gerhardem Rühmem, z jehož díla jsi připravil, opět pro Rubato, výbor. Mohl bys napsat i několik vět o tomto autorovi?
Na Wiener Gruppe mě kdysi navedla jedna naše německá lektorka. Vtiskla mi to do ruky a řekla, že je to moje krevní skupina, odhadla to přesně. Gerhard Rühm, jeden z někdejších členů WG patří mezi klíčové autory literární neoavantgardy, na literární a umělecké scéně působí už od začátku padesátých let.
Je autorem spojeným s experimentální literaturou a konkrétní poezií, pojilo ho mimochodem pevné přátelství s Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem. Podobně jako Kriwet, ovšem při zcela jiném autorském rukopise, se zabývá různými odvětvími a žánry, od psaného textu či třeba typogramu přes vizuální hudbu, prostorové objekty až po písně, hudební skladby či rozhlasové hry.
Je to tvůrce, který dodnes dokáže provokovat: produktivním způsobem využívá pornografie, střílí si z monoteistických náboženství, zejména z křesťanství, do poezie vnáší zdánlivě nepoetický materiál. Má velký smysl pro humor, pro extrémní zkratku, je to básník nejen slov, ale také gest, čar, tónů.
Jsi vedoucím katedry německého jazyka na Technické univerzitě v Liberci. Jak z tohoto pohledu vnímáš česko-německé kontakty a vztahy mezi univerzitami a odbornou veřejností?
Co se týče česko-německých meziuniverzitních vztahů, tak mám převážně dobré zkušenosti. Sám jsem měl možnost habilitace v Německu, jako germanistovi mi to přišlo patřičné a smysluplné, zároveň i poctivě náročné. Naše katedra je v kontaktu s řadou zahraničních univerzit, například s univerzitou ve Vídni, Regensburgu, Dortmundu, Drážďanech nebo také Curychu, naši studenti samozřejmě využívají zahraničních stipendií. Vztah univerzitního prostředí k širší odborné veřejnosti je kapitola sama pro sebe, protože univerzity jsou svým systémem bodování nuceny pohybovat se spíše ve svém uzavřeném akademickém skleníku. Ovšem devianti se najdou, a je to skvělé, že jsou.
Pavel Novotný, Café Fra, Zdroj: Flickr, Foto: Jitka Hanušová
Co je z tvé perspektivy nejvíce vystihující pro současnou německou literaturu a co pro tu českou? Co je spojuje a kde naopak vidíš odlišnosti?
Obě kultury jsou propojené dlouholetým soužitím a sousedstvím, ale pochopitelně tu existují zásadní odlišnosti ve vývoji a historických zkušenostech. To se samozřejmě projevuje a projevovalo v literárních textech. Češi nezažili takovou válečnou a poválečnou decimaci, i ve vztahu k vlastnímu jazyku, jako Němci, nemají ani zdaleka takovou zkušenost s multikuluralitou a migrací, nebyli rozděleni na dva státy apod.
Západní Němci zase nepoznali reálný socialismus a normalizaci, znovusjednocení pro ně znamenalo něco jiného než pro nás Sametová revoluce – a tak dále. To, že máme v obou zemích dnes totožné supermarkety, auta, filmy či hudbu, neznamená, že píšeme stejnou literaturu a děláme stejné umění, a že přemýšlíme identicky – jsme zasaženi různými prožitky i traumaty, které jsou mnohdy zcela nepřenosné.
A navíc zde hrají roli dva jazyky, dva kódy, které jsou značně odlišné, snad i definují způsob skladby myšlenek i (literárního) uvažování. Na jedné straně exaktní němčinářské lego, na straně druhé libozvučná a někdy poměrně nevyzpytatelná čeština. Ne, Češi prostě nemají Michaela Lentze nebo Anju Uter, stejně jako Němci nemají třeba Petra Hrušku nebo Pavla Kolmačku. Jsme zaklíčováni v našich jazycích, aktuálních politických, sociálních či také historických zkušenostech. Ale rozumíme si, známe se. Tak nějak, hodně přibližně.
Na čem poslední dobou pracuješ? Nemusíš být nikterak konkrétní, spíše jaké se nyní kladeš otázky pro své psaní? Nebo co tě v poslední době natolik pohltilo, že bys o tom chtěl psát?
Teď zrovna dokončuju knížku o české fonické poezii, je to sice knížka vědecká a jaksi suchá, ale vychází z toho, co mám rád jako tvůrce i jako čtenář či posluchač. Jsem tím momentálně velmi pohlcen, ano. A co se týče vlastní tvorby, tam je toho asi víc: rád bych konečně do nějaké té knížky sesypal svoje dávné písňové texty a s ní vydal i nahrávky; taky mě zajímá práce s abstraktními, zdánlivě nesrozumitelnými promluvami. Taky mě dlouhodobě fascinuje fenomén sebevykořisťování, ale to by bylo na delší povídání.
Pavel Novotný (*1976) básník, překladatel, germanista, pedagog, působí na Katedře německého jazyka při Technické univerzitě v Liberci. Je autorem řady básnických sbírek, například „Tramvestie“, „Zevnitř“ nebo „Zápisky z garsonky“ (Magnesia Litera 2021); společně s Helenou Skalickou napsal prózu „A to si pak můžeš řikat, co chceš“. Sbírku „Tramvestie“ zpracoval též jako libreto pro stejnojmennou operu Petra Wajsara (Nová scéna ND, 2019). Vytvořil řadu radiofonických kompozic pro ČRo3 Vltava. Přeložil např. básnický cyklus „Zánik Titaniku“ Hanse Magnuse Enzensbergera, společně s Nikolou Mizerovou též Enzensbergerovo „Mauzoleum. Sedmatřicet balad z dějin pokroku“ nebo antologii legendární „Wiener Gruppe“. Jako literární vědec se zabývá literární koláží a montáží, dále problematikou tzv. akustické literatury a experimentální rozhlasové hry. Více k autorovi na www.pavelnovotny.net.
Pavla Novotného můžete vidět 9. listopadu v pražském Café Fra, kde bude celý večer číst básníka Vídeňské skupiny Gerharda Rühma.
