Čapek předvídal, že technogenní společnost zničí své životní prostředí, říká mnichovská filoložka Svetlana Efimova

Svetlana Efimova je profesorkou slavistiky v Německu a v našem rozhovoru dokazuje, že má Karla Čapka načteného do nejmenších podrobností. Pro českou literaturu nadchla řadu svých studentů na Mnichovské univerzitě a pro Válku s mloky získala dokonce svého čtrnáctiletého synovce, který je jinak fandou sci-fi literatury. V našem rozhovoru se zamýšlí nad tím, proč je Čapek stále aktuální a proč pro ni česká literatura šíří záběru i světovými úspěchy symbolizuje evropskou literaturu v pravém slova smyslu.

Karel Čapek, foto: archiv ČRo.

Nedávno jste vzbudila zájem svým srovnáním pandemie koronaviru s Bílou nemocí od Karla Čapka. Kdy a kde jste se začala zajímat o Karla Čapka?

Když jsem v Moskvě studovala slavistiku a srovnávací literaturu, běžel tam mimo jiné kurz o kulturní výměně mezi různými slovanskými literaturami, který mě zajímal. V té době jsem se také učila bulharsky. Takže na počátku stál obecný zájem o východní Evropu jako kulturní oblast, začala jsem číst české autory. Když jsem pro sebe objevila Karla Čapka, rychle jsem si jeho dílo zamilovala. Kromě divadelních her se mi líbil zvláště román Válka s mloky (1936). Na Čapkovi mě fascinuje jeho schopnost spojit v sobě doktora filozofie a brilantního novináře. Jeho díla jsou stejnou měrou hluboká a prozíravá jako zábavná. Mého čtrnáctiletého synovce Válka s mloky loni v létě také nadchla; rád čte sci-fi a Čapka dnes řadí mezi své oblíbené autory. Oslovit široké publikum, a přitom zůstat na filozofické výši, to se podaří jen málokomu. Nikoli náhodou věnoval Čapek celý román – Obyčejný život z roku 1934 – běžnému člověku a jeho významu.

Máte ještě jiné oblíbené české autory?

Ráda čtu Milana Kunderu, můj nejoblíbenější román je Nevědomost (2000). Vlastně byl poprvé vydán ve francouzštině, téma je však hluboce české: hlavní postavy Irena a Josef, kteří před dvaceti lety emigrovali z Československa, se vracejí do Prahy. Co si o tom myslí, jak se cítí v zemi a sami v sobě? Vzpomínky a otázky identity jsou témata, která mě zaměstnávají i jako výzkumníci. Z první poloviny 20. století mě zajímá například dílo Jakuba Demla. Byl to komplikovaný, rozporuplný autor, jehož autobiografické postavy neustále pátrají po kulturní, existenciální definici sebe sama: “Jsem já Moravan? Jsem já Čech? Můj dědeček se narodil v Opatově u České Třebové a byl Němec, neboť v Abstdorfu jsou samí Němci“. Z české moderny mě baví číst také Richarda Weinera, který je často přirovnáván k Franzi Kafkovi. Weiner ovšem psal česky, přestože žil dlouho v Paříži. Jak vidíte, mám zvláštní zájem o autory, kteří se pohybují mezi kulturami, zeměpisnými prostory a jazyky.

Svetlana Efimova.

Dá se srovnat vnímání české literatury mezi ruskými a německými čtenáři?

Nejsem si jista, zda lze takto paušálně srovnávat “ruské“ a “německé“ čtenáře. Na jedné straně existuje určitý český kánon, který je v obou zemích pevně přijímán: Osudy dobrého vojáka Švejka, Karel Čapek, Bohumil Hrabal a Milan Kundera. Jiné překlady pronikají především do intelektuálních kruhů. V Německu se objevují povzbudivé trendy v oblasti současné literatury: česká kulturní centra pořádají zajímavá čtení a v roce 2019 byla Česká republika hostující zemí Lipského knižního veletrhu. Důležitou roli hrají zprostředkovatelé: překladatelé, kritici, badatelé. Těší mě, že na mnichovské univerzitě navštěvují slavistické semináře i studenti jiných oborů. Za tímto účelem jsme vytvořili mezioborový předmět Jazyk. Literatura. Kultura. Zažila jsem například, jak se studentka, která předtím o české literatuře věděla jen málo, dokonce začala učit česky.

Co se týče minulosti, v Sovětském svazu bývala velmi dobrá bohemistika. Lze to ukázat právě na příkladu Karla Čapka. Představte si, že v letech 1974-1977 vyšlo v Moskvě vydání jeho sebraných spisů v sedmi (!) svazcích: přeložených, opoznámkovaných, ilustrovaných. A to vše v nákladu 75 000 výtisků. Ba co více, v roce 1976 vyšel i Čapkův svazek ve slavné sovětské řadě Knihovna světové literatury – v nákladu 303 000 výtisků. Tato badatelská tradice pokračovala i v 21. století: v roce 2005 vyšel například Čapkův svazek v ruštině pod názvem Dopisy z budoucnosti. Neznámý Čapek s výběrem jeho povídek a esejů, které se točí kolem politiky a historie.

Čapek je znám svými neotřelými slovními hříčkami. Slovo robota a z něho odvozený robot netřeba slovanskému čtenáři vysvětlovat. Víme dobře, jaký podíl na pochopení díla má dobrý překlad. Není německý čtenář či divák ochuzen?

Ach ano, máte pravdu! Dalším příkladem může být název továrny na roboty: Rossum’s Universal Robots, R.U.R. Na rozdíl od německého publika v něm samozřejmě rozpoznáme slovo “rozum“. Proto se v prvním německém překladu Otto Picka objevil pokus o poněmčení názvu: “W.U.R.“ (Werstands Universal Robots).

Čapek sám překládal, byl propagátorem světové literatury, jeho prezidentství československé pobočky Penklubu mu přímo ukládalo styky s kolegy v cizině. Do svobodné scény drasticky zasáhl fašismus. Je dnes jiná doba, zažíváme inflaci literatury? Kdo stačí sledovat záplavu knižních novinek, komu zadat kvalitní překlady? Chcete se vyjádřit k současné emotivní diskuzi o “bílých”a “černých” překladatelích?

Na jedné straně je v posledních letech v literárním světě tolik novinek, že je těžké je všechny sledovat, na druhé straně zažíváme ekonomickou krizi malých nakladatelství. Zajímavé nové publikace vycházejí pouze v malých nákladech a v místních knihkupectvích jsou stěží dostupné. Před začátkem pandemie jsem si v jednom berlínském knihkupectví chtěla koupit novou knížku známého současného německého autora a prodavač mi řekl: “Takové věci nabízíme jen v našem internetovém obchodě, poptávka je příliš nízká.“ Když se ale ve společnosti vášnivě diskutuje o tom, zda báseň Amandy Gormanové může přeložit bělošský překladatel, svědčí to o tom, že literatura neztratila svůj společenský a politický význam. Zůstává místem sebereflexe a sebepochopení společnosti. V této souvislosti si vzpomínám na jinou vášnivou diskusi z roku 1938. Karel Čapek tehdy veřejně protestoval, když londýnské divadlo Savoy uvedlo hru Bílá nemoc se zásadní změnou. Obě hlavní role diktátora a pacifistického lékaře ztvárnil stejný herec Oscar Homolka. Čapek tuto dvojroli považoval za zkreslení díla, zatímco britský tisk londýnské představení obhajoval. Co více, deník Guardian před premiérou označil Bílou nemoc za prubířský kámen pro britské divadlo a britskou společnost: “Pokud zde hra neuspěje, budeme se muset smířit s tím, že jsme co se týče divadla ztraceným národem.“

Jsou dnešní autoři nezávislí na národních zájmech? Funguje volná výměna názorů mezi literáty, běží dobře programy stipendií pro začínající i uznávané autory?

V dnešním světě se globální a lokální perspektiva úzce prolínají. Dnes u nás slovo “Weltliteratur” považujeme za samozřejmost, ale připomeňme si, v jakém kontextu se pojem původně proslavil. Ve 20. letech 19. století se Evropa ohlížela za dvěma desetiletími válek a Goethe věřil, že kulturní a literární výměna může přispět ke vzájemnému porozumění a míru. “Světovou literaturou” myslel především vzájemné poznávání a dialog mezi žijícími autory z různých zemí. Zejména dnes jsme Goethovu ideálu o něco blíže. Mám na mysli všechna existující stipendia, literární festivaly, knižní veletrhy. Vzorem je Německo se svým Goethe-Institutem, rezidenčním programem DAAD a četnými nadacemi. Zvláštní institucí je “Literární kolokvium Berlín“, které každoročně zve do Berlína mnoho zahraničních překladatelů a autorů. Na podzim 2020 tam byla třeba Markéta Pilátová. Čím více mezinárodních stipendií, tím lépe, a to pro mladé talenty i známé hlasy. Zvláštní roli hrají autoři, kteří se vědomě pohybují mezi jazyky a zeměmi. Vezměme si například Jaroslava Rudiše, který svým románem Nebe pod Berlínem (2002) učinil z Berlína významné místo české literatury. Jeho nejnovější román Winterbergova poslední cesta (2019) byl však napsán v němčině a autor v něm provází německé publikum střední Evropou.

Početně malé národy mají značně omezený okruh publika. Prosadit se na světové literární scéně vyžaduje skutečnou kvalitu. Jak vnímáte českou literaturu v evropském kontextu?

Ve své historii spojuje česká literatura různé kulturní tradice: českou, moravskou, židovskou, německou, rakouskou. Proto pro mě Česko symbolizuje právě evropskou literaturu. Není bez bolestných konfliktů, ale je kulturním prostorem výměny, sbližování a usmíření. Sotva trpí nedostatkem světového uznání. Čapkův R.U.R. se na Broadwayi objevil hned následující rok po české premiéře. Filmová verze Ostře sledovaných vlaků Bohumila Hrabala získala v roce 1967 Oscara. Také současní autoři jako Jáchym Topol jsou překládáni do mnoha jazyků.

Scéna ze hry R.U.R., foto: Památník Karla Čapka.

Zpět k Čapkovi vizionáři. Před sto lety varoval před zneužitím vědy, Továrna na absolutnoKrakatit jsou nadčasové. Dovedete si pohrát s myšlenkou, před jakými nebezpečími by nás varoval dnes?

Ve více románech Čapek ukazuje, co se stane se společností, která se soustředí především na racionalitu, výkon a hospodářský růst. Pro Čapka je to cesta do pekel. Literárním vynálezem robota předjímá nejen umělou inteligenci, ale i bioinženýrství, a především staví do popředí etickou otázku odpovědnosti. Jeho antiutopie zobrazují, jak technogenní společnost ničí vlastní životní prostředí a nedokáže se vypořádat s důsledky vlastního jednání. Válka s mloky líčí geologickou katastrofu. Části kontinentů jsou zaplaveny a mezinárodní politická konference nadřazuje egoismus jednotlivých států nad mezinárodní spolupráci. Je to naléhavé varování před globální konkurencí v době klimatické krize a pandemie, kterou lze překonat pouze společným úsilím. Ve Válce s mloky také novinář Čapek varoval, že v době médií může člověk lehce přijít o samostatné myšlení. Salamandr Andy z londýnské zoo se z britských novin naučí číst a brzy je schopen konverzovat s návštěvníky zoologické zahrady. “Miláček Andy byl obležen lidmi, kteří s ním chtěli zapříst hovor o všem možném, počínajíc počasím a končíc hospodářskou krizí a politickou situací.

Hovoříme zde o vědě, vynálezech, hrozbách světu. Karel Čapek byl však také humanistou. Mám na mysli fejetony o zahradničení, Dášeňku, Kočičku a pejska, poukazování na lidskou bídu obyvatel pražské periferie během světové krize.

Naprosto s vámi souhlasím! Velká hodnota každého lidského života je úhelným kamenem Čapkova díla. Varuje před dehumanizací, ať už politickou ideologií, vysoce inteligentní technologií nebo zaměřením na úspěch a zisk. Lidství je zakotveno ve světě sociálního společenství, rodiny, dětství, vzájemné péče, solidarity mezi lidmi a ostatními živými bytostmi. Filozof a politický novinář Čapek psal také o prosté radosti ze zahradničení nebo domácích zvířat, je autorem nádherných knih pro děti. V knize Dášeňka čili život štěněte vypravěč říká svému pejskovi něco, co autorovi Čapkovi bývalo vždy blízké: “Podle tvrzení nĕkterých zvířat je človĕk zlý, i mnozí lidé to říkají; ale nevĕř tomu. Kdyby byl človĕk zlý a necitelný, vy pejskové byste se k nĕmu nepřidali a podnes byste žili divoce ve stepích“.

21. 5. 2021