Připravujete společnou výstavu a katalog s názvem Dialog s časem. O čem je?
Během toho času, se kterým je veden náš dialog, jsme se kdysi dávno seznámili, začal vztah nejprve mladého kluka a mladé holky, později muže a ženy, ale také dialog fotografa a sochařky s velkými přesahy do jiných médií. Dialog s časem je vlastně veden ve dvou rovinách. Jednou z nich jsou naše vlastní životy, tak jak běží, prolínají se s jinými lidmi, událostmi, poznáváním světa v našich osobních souřadnicích. A druhou jsou výzkumy, hledání prostřednictvím naší vlastní tvorby, která nepřímo odráží, jak žijeme, naše touhy po hodnotách, které se zdají nedostupné, po objevech záhad, které nám naše umění jen tak mimochodem předkládá. Máme oba tu velkou výhodu, že jsme jeden pro druhého oporou v inspiraci i v kritice. Oba bychom dělali asi něco dost odlišného, kdybychom nebyli spolu.
Seznámili jste se během roku 1968 a vzali se. Jaké to bylo?
PB: Jindra byla ve čtvrtém ročníku UMPRUM, ještě dva roky jí chyběly. Bylo to divoké, její rodiče dali svolení a my se brali na Obvodním výboru Prahy 9 jen se dvěma svědky, s tím, že skutečná svatba bude až v Itálii. Probíhalo pražské jaro, plné nadějí, a získali jsme téměř nemožné – povolení a příslib valut na cestu. To se stalo 20. srpna 1968. Během naší svatební noci přijely ruské tanky. Po pár dnech strávených v Praze jsme nakonec odjeli na vytouženou svatební cestu do Itálie. Naše auto Chevrolet Roadster, nádherný veterán z roku 1931, nemělo klíčky, vypadly z mé kapsy někde při našich pochodech Prahou. Vloupal jsem se do svého auta sklápěcí střechou. Potom jsem vyvedl kontakt na zapalování a odjel jako profi lupič. Takhle jsme jeli s Jindrou celou cestu, až do Říma, tam jsme již spali někde v parku ve spacácích. Z cesty máme spoustu zážitků – z umění, ale také ze setkávání s lidmi, kteří nám všude hrozně fandili.
Jak začala vaše umělecká kariéra?
JV: V osmdesátých letech se naskytla možnost občasné práce do architektury. Nebylo to lehké, podléhali komisi, která nám dost věcí vyhazovala. Kupodivu nám prošla šamotová mozaika na východním průčelí Staroměstské radnice. Dostat se do světa byl tehdy velký problém. Mně tehdy pomohlo získání významné mezinárodní ceny v italské Faenze v roce 1981. Tuhý režim občas vyměknul, když to souviselo s nějakým mezinárodním ohlasem pro stát.
PB: Já jsem nebyl žádný reportér, který by běhal po ulicích a cvakal skoro všechno, co vidí. Mě vždycky zajímali především lidé a jejich tváře, výrazy. To se mi vše později moc hodilo během rezidenčního pobytu v USA. Později jsem se do USA dostal ještě na pobyt v centru Light Works v Syrakusách, kde jsem se věnoval především portrétům, hlavně černošských dětí a teenagerů. Tato organizace nám byla později vzorem při zakládání časopisu, galerie a festivalu Fotograf v Praze. V roce 1994 jsem založil vlastní ateliér Fotografie Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Co byste vzkázali mladým umělcům?
Je těžké radit mladé generaci z pozice pomyslné moudrosti nabyté věkem. Důležité je hlavně nesledovat trendy a pracovat proto, že chcete sdělit něco svého.
