Elegance – nejlepší vynález žen

Když se Alžběta II. stala v roce 1952 anglickou královnou, rozkládaly se kolonie jejího impéria na ploše více než 13 milionů kilometrů čtverečních po celém světě. Během její vlády, až na pár ostrůvků, je Velká Británie téměř všechny ztratila. Přesto dodnes vidím její fotografie viset na mnohých stěnách, ať už v Keni, Zimbabwe, Indii, na Borneu, nebo na Fidži. Nejen v luxusních hotelích, ale i v obyčejných domácnostech.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Eleganz – die beste Erfindung der Frauen

🇬🇧 You can read this article also in English: Elegance – Woman’s Best Creation

Nebyla nejkrásnější v říši zdejší, ale její přímé držení těla jí dodávalo přirozený půvab. Chování měla sebevědomé, ne však nadřazené. To oceňovali velikáni od Churchilla přes Kennedyho, Mandelu až po papeže. Její šatník se nikdy neřídil žádným trendem, ale vždy byl stylový a dobře sladěný, obvykle šitý na míru. Spojovala tradici s moderním chápáním světa, ve kterém se uměla vhodně chovat; zdvořilost je ozdobou (nejen) královen. Až do posledního dechu neúnavně reprezentovala britskou monarchii s vysokou mírou slušnosti a respektu. Kult elegantní a důstojné panovnice jí byl přiřknut už za jejího života a je pravděpodobné, že bude vzorem nejen pro královské nástupce, ale i pro ty, kteří o eleganci přemýšlejí dnes.

Elegance se dostává do slovníku na francouzském dvoře v 16. a 17. století, ve spojení s adjektivem vkusný, které se především vztahovalo na módu a vzhled. Galantnost a elegance úzce souvisí se vznikem prvních společenských salonů v Paříži, kde se politická moc a kulturní energie sbíhaly jako nikde jinde. Elegance měla dlouhodobě silnější účinek než pouhé použití síly. Obzvláště když bourbonští králové začali po ničivých náboženských válkách opět zemi stabilizovat. 

Paříž se v té době stává městem salonů, které založily a vždy vedly ženy. Scházejí a setkávají se zde elegantní lidé, kteří rozvíjejí umění obezřetnosti, schopnosti myslet dál než na sebe. Saloniérky vedou s hosty dialogy i o maličkostech, dávají najevo vnímavost a uvědomělost. Vytříbené způsoby žen nezůstávají bez povšimnutí. Zdvořilé jednání se stává uměním a všichni ve „vyšší“ společnosti v něm chtějí vynikat. 

„Pouze ve společnosti dam si osvojíme světské způsoby a zdvořilost, které nás žádná rada ani lekce nenaučí. Rozhovory s dámami zušlechťují mladého muže, činí ho galantnějším a citlivějším,“ píše se v roce 1704 v naučném slovníku Dictionnaire de Trévoux. V dobové literatuře čteme, že „nová kultura v podstatě pochází od žen. Jsou to nesporné mistryně jemných mravů. I když si muži najdou cestu k vytříbeným způsobům sami, všech finálních úprav dosahují v přítomnosti dam. V kruzích vyšší buržoazie se prosazuje nový ideál: galantní muž“.

Éra galantnosti se odráží i v politických a společenských rozdílech dvou nejvýznamnějších a nejvlivnějších panovnických rodů v Evropě. Zatímco pruští králové (Hohenzollern), kteří po staletí utvářeli evropské dějiny hlavně v německy mluvícím světě, méně sázeli na diplomacii a více se soustřeďovali na vojenskou a politickou expanzi, Habsburkové si díky společenské diplomacii a obratným sňatkům vytvořili impérium od Španělska až po střední a východní Evropu. Nedávno v Berlíně na komentované prohlídce výstavy Pruská královská dynastie nám průvodce vysvětlil, že rozdíly mezi oběma rody byly tak velké, že historicky nedošlo k žádnému přímému sňatku mezi vládnoucím pruským a habsburským rodem, přestože mezi nimi často existovaly úzké vazby.

Dnes je vnímání elegance širší pojem, již není hájemstvím jen společenské smetánky. Lidé touží líbit se, být elegantní, sociální sítě s retušovanými fotkami a boom módy a designu jsou toho příkladem. Na hlubší úrovni nás pak k eleganci vede vědomí, že nejsme sami, ale že jsme součástí většího celku. Nebýt středobodem vesmíru, být ohleduplný, vyjadřovat se slušně (i když tam nejsou ženy), umět se domluvit i neverbálně, najít v sobě vnitřní klid – to všechno jsou atributy, které jsou často s elegancí spojovány. Kolik lidí to (ještě) umí? 

Elegance je dovednost a umění, které není snadné si osvojit. Právě proto, že elegance per se by měla vypadat přirozeně. Nikdo se s elegancí nerodí, vede k ní dlouhá cesta. Okatě a hlasitě býti „cool“, tak se snaží prezentovat mnozí. Jednoduše, ladně, přirozeně jakoby bez námahy a s lehkostí, to je skutečná tvář elegance. A tu ovládá jen málokdo. 

Když pomyslíme na eleganci, můžou nás napadnout tři její pilíře: půvab, luxus, osvobození. Půvab je elegance v pohybu, v úsměvu, v pohledu, bez ohledu na krásu. Luxus může eleganci podpořit nebo naopak (tak často) nevkusem zabít. A osvobození? To vyžaduje samostatný odstavec…

Elegance znamená vnitřní sílu, která nám umožňuje zachovat klid i v obtížných situacích. Tato síla může mít osvobozující účinek pro nás i naše okolí. Jde cestou zdravého sebevědomí, kreativity, skutečné individuality. 

Elegantní řešení! Známá to metafora, že? Je takové, které je nenásilné a zdánlivě jednoduché. To, že jsme nad ním hodiny, dny či týdny uvažovali či pracovali, není důležité. Elegantně zvládnout i to, co opravdu snadné není, k tomu může vést někdy i těžká cesta.

Být cool a stylový je ideál dnešní doby. Stává se měřítkem pro masy, které často kopírují své idoly. Je to prokletí průměru, který člověku brání v dosažení jeho potenciálu – morálně, esteticky i intelektuálně. A proto také vydáváme tento bookmag, proto pořádáme salony, kde pěstujeme elegantní konverzaci. Věřím, že kultura otevřeného dialogu a skutečná pospolitost pomáhá lidstvu více než anonymita, internet a oslavovaná umělá inteligence. 

„Všechny věci, které děláme, jsou důležité,“ říkávala královna Alžběta II. Její poselství se soustřeďovalo na důležitost činů a jejich dopad na společnost. Každá minuta našeho bytí, každé gesto i každý úsměv se počítá. 

Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes