Hudebník a lékař Petr Vašíček. Foto: archiv
V létě 1968 jsme byli celá rodina na dovolené navštívit příbuzné v Rakousku a ve Švýcarsku. Psal se 21. srpen, když jsme se vraceli zpět a zastavili se u tety v Bavorsku. Ta nám řekla: zůstaňte tady, v Praze se něco stalo. Rodiče, kteří pracovali jako lékaři, nic netušíce zavolali do nemocnice v Hradci Králové a prodloužili si dovolenou do konce roku. Mysleli si, že to vše je jen nějaké nedopatření a za chvíli se situace zase napraví.
Krátce nato je na ulici oslovil neznámý pár, ona Češka a on Němec, protože uviděli na naší škodovce českou poznávací značku. Byla to paní Franzová, která zajela do Hradce a dovezla rodičům a nám dětem ty nejnutnější věci, dokumenty i zimní šatstvo. Vzniklo tak přátelství na celý život.
Od ruské invaze žil v Německu Foto: archiv Petra Vašíčka
Rodiče nejdříve začali pracovat v univerzitní nemocnici ve Schwäbisch Hall, zanedlouho si zde však otevřeli vlastní lékařskou praxi. Já jsem hrál od devíti let na klavír, od čtrnácti let na housle. Když jsem v roce 1981 maturoval, můj učitel klavíru rozhodl, že půjdu studovat do Mnichova. To byl nejkrásnější čas v mém životě. Zažil jsem kulturní šok v tom nejlepším slova smyslu; denně návštěva divadel, koncertů, poslouchal jsem a setkával se s hudební světovou špičkou. Já byl jak Alenka v říši divů! Od roku 1982 jsem kvůli studiu klavíru, houslí a dirigování přešel do Říma. Bydlel jsem v papežské koleji Nepomucenum, kterou v roce 1923 postavil československý stát. Dnes je tam ve 3. patře – snad přímo v mé bývalé světnici – Velvyslanectví České republiky při Svatém stolci.
Po studiu hudby jsem se rozhodl jít studovat medicínu. Dostal jsem místo na Freie Universität v Berlíně, ale byl jsem velmi zklamaný. Co já mám dělat ve městě zkrachovalých existencí! Vždyť sem jezdí jen ti, kteří nechtějí jít na vojnu, revolucionáři a homosexuálové. Na podzim roku 1988 začalo studium, a hned stávkou: studenti vyžadovali, aby ve výuce byl zaveden i předmět marxismus-leninismus. Na to jsem náladu opravdu neměl. Když mě Leonard Bernstein pozval na beethovenovské koncerty s Vídeňskými filharmoniky do Vídně, moc jsem neváhal. Své studium jsem přesunul na podzim roku 1989 do bývalé metropole c. k. monarchie, ale tím pro mne začala nová anabáze…
Ztratil jsem přítelkyni a svět se pro mě změnil. Moje vitalita nefungovala, ani moje radost a nadšení. Toto trýznění trvalo více než rok. Abych se aspoň trochu rozptýlil a přišel na jiné myšlenky, začal jsem jezdit pravidelně do Česka. Z Vídně jsem začal objevovat Moravu, téměř každý týden jsem býval v Mikulově, který jsem si velmi zamiloval a objevoval v něm historii mé židovské kultury.
Petr Vašíček a dětství v Německu Foto: archiv Petra Vašíčka
Po dokončení studia jsem se rozhodl vrátit se do Německa. Před patnácti lety jsem zakotvil v Berlíně na forenzní psychiatrii v Reinickendorfu, která se zabývá psychickými chorobami zločinců. Žiju ve městě, které je velmi tolerantní a pošle zločince raději na psychiatrii než do vězení.
S mojí ženou Martou jsem se seznámil v roce 2005, když jsem její hlas uslyšel na LP deskách Jaroslava Krčka a Musica Bohemica. Ten hlas se mi tak líbil, že jsem napsal na českobudějovickou konzervatoř, kde kdysi studovala, a pozval ji do Berlína. A ona skutečně přijela – na Silvestra. V noci 1. ledna, od dvou do čtyř hodin, jsme spolu udělali koncert, na který přišli lidé z okolí, když uslyšeli z okna klavír a soprán. Začali jsme spolu chodit, koncertovat a jezdit po světě. S našimi komorními koncerty jsme projezdili nejen Evropu, ale i Severní a Jižní Ameriku, velké úspěchy jsme slavili i v New Yorku. Vždy byli na programu čeští skladatelé.
V Berlíně jsem dlouho bydlel v české vesničce v Rixdorfu, která patří do městské čtvrti Neukölln. Má šest kostelů, český hřbitov a Komenského sad. Přišel jsem na to, že nejen ve Vídni, ale i v Berlíně žili významní Češi. Začal jsem studovat zdejší archivy a často slyšel: pracuji tady už dlouho, ale vy jste první, kdo se o toto téma zajímá.
Petr Vašíček na snímku z konce 60. let Foto: archiv Petra Vašíčka
Kdo dnes ví, že Antonín Dvořák tady měl svého nakladatele? Že zde čtyřikrát pobýval Leoš Janáček a Karel Čapek zde bydlel rok? Václav Talich byl roku 1901 koncertní mistr ve Filharmonii, žil zde Jaromír Weinberger, Josef Foerster i Václav Příhoda. V Postupimi dlouhá léta žil skladatel František Benda, na jehož rodný dům se už léta pokoušíme umístit pamětní tabuli.
Jsem přesvědčen, že stojí za to se Čechům v Berlíně věnovat. Dle mého názoru, viděno prohranou bitvou u Hradce, se fokus českých intelektuálů mění. Orientují se spíš na zajímavý Berlín než na Vídeň, nemilované hlavní město království českého.
Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji zakoupit.
