Je středa, 13.55. Stíhám ještě rychle dojít pro kafe? Asi ne. Stejně jdu. Jinak to nedám.
V kavárně: „Jé, ahoj, jak se máš?“ ptá se mě někdo, jehož tvář nikdy nedokážu přiřadit k jménu.
„Promiň, nestíhám, venku stojí táta a já běžím na terapii,“ trhám se. „Uvidíme se později,“ ale trochu doufám, že ne. Nemám ráda otázku „Jak se máš?“. Nikdy nevím, co na ni odpovědět. Nesnáším být neupřímná a stejně tak nesnáším oversharovat. A potom taky – koho problémy ostatních doopravdy zajímaj? Proč se ptát na něco, co tě nezajímá? Proč odpovídat na něco, co nechci říct?
Pak fakt skoro běžím. Sotva se s tátou na chodníku rozloučím. A pořád myslím na tapetu na jeho mobilu, která mě teda dostala.
13.59. Výtahem do 4. patra. Rychlý selfie v zrcadle. „Ugh, never mind.“
„Dobrý den, máte se? Vodu si dám, kafe mám, děkuju. Jen odepíšu… tak a už jsem tady s vámi,“ chrlím uspěchanost na svou terapeutku.
Kouká se na mě pozorně. Myslím, že mě vidí ráda. Jsem jí jasná.
„Tak jak se máte, Míšo?“ ptá se.
„Byla jsem teď s tátou a bráchou na obědě. Zase přijel neohlášen, jako vždycky. Prostě jede a uvidí. To mám asi po něm. Říkám mu, že jedu na měsíc do Japonska. A on, že jede na měsíc do Venezuely. Trochu mě to překvapilo, ale byla jsem za něj ráda. Že jede žít. Že dělá něco pro to, aby jen nehnil v tý jámě lvový. No, každopádně… něco mě dneska zarazilo, ještě jsem to nestihla zpracovat.“
„Tak to zpracujeme tady,“ vybízí mě terapeutka.
„No… pomáhala jsem tátovi s nějakou aplikací na jeho telefonu a po chvíli jsem si všimla jeho tapety. Měl tam fotku obálky mojí knížky Melancholic Rodeo. To mě dost rozhodilo.“
T: „A jak se ohledně toho cítíte?“
Já: „Asi mi nikdy nedal víc najevo, že je na mě pyšnej. I když to vlastně nebyl jeho záměr.“
T: „To nemůžete vědět.“
Já: „Nevim. Ještě to musí uzrát. Vlastně to bylo dost hezký, proto je to divný. Připomene vám to, co celej život neuměl dělat. Rozhodilo mě to. Dost jsem se teď od rodičů distancovala. Když nemusim, tak s nimi nemluvim. Jinak to teď neumim. Zítra mám odevzdat jeden článek. Má se jmenovat Jak dostat tatínka na terapii. Deadline je za pět minut dvanáct a já to vim. Ale já se k tomu prostě neumim přinutit. Protože to, že si k tomu sednu, znamená, že to v sobě zase otevřu. A budu vzteklá. Vždycky jsem…“
Čím víc se o sobě dozvídám, tím víc o sobě potřebuji vědět. Jakmile do tohoto vlaku nastoupíte, nedá se z něj už jen tak vyskočit. Možná tak za jízdy a jistě ne bez úhony. Sebeanalýza, terapie, zkoumání životních vzorců zakořeněných v místech, kde náš samotný život vůbec započal, zvědomování si sebe sama, vzdělávání se odbornou literaturou, napojování se na emoce, snaha jim porozumět, být empatický, umět chápat vzorce druhých, být na sebe laskavější a brát vážně mentální zdraví, zvažovat či užívat medikaci, snažit se vyhnout projektování svých traumat na ostatní, rozpouštět generační trauma. Dělat vše, abychom se jednou na svých dětech nedopustili toho, čeho se na nás dopustili naši rodiče a na nich zase ti jejich.
V bublině mých přátel a známých je už skoro automatické, že má každý nějakou tu zkušenost s terapií. Je to téma. Nebavíme se o počasí ani o tom, co měla Jiřka k obědu. Jdeme spolu do hloubky, chceme porozumět jeden druhému a hlavně sami sobě. Snažíme se přijít na to, jak na tom našem písečku postavit hrad. A pak, z čista jasna a bez ohlášení, do tohoto vašeho pracně stavěného, tisíci hodinami práce opečovávaného domova někdo nakráčí a zeptá se „a z čeho máš jako depresi?“. A celý se to rozpadne jak domeček z karet. Ten někdo může být člen rodiny, možná jen nějakej známej, sousedky pes nebo třeba pošťák Tom. Všichni do jednoho na svých bedrech nesou jeden a ten stejný kříž – generační rozdíl.
*The moudro incoming*: Jestli jsem se na své cestě k sobě něco naučila, tak to, že bez konfrontace a vymezování se vůči okolí nelze najít klidu. Ať je to konfrontace partnera, že se po něm všude zase válí ponožky (za neaktuální příklad se předem omlouvám, partnera přes tři roky nemám), vašeho šéfa, že chcete zvýšit plat, anebo vaší mámy, která vám (samozřejmě nechtěně) naložila do života takovej náklad… Musí to jít ven!
Ale taky už vím, že u toho nemusí lítat talíře a nadávky. Jde to řešit i v lásce. Ba naopak – nakonec to MUSÍ být řešeno v lásce. Láska sice neumenší bolest, kterou tak často cítíme, když pravda leze ven, ale je v ní světlo a to je to jediné, co na konci každého tunelu přece potřebujeme vidět… Nebo tak nějak to přece říkaj v těch filmech…
Některým z nás se poštěstí té odvahy, aby své rodiče konfrontovali, ať už je to v jakékoliv fázi života, a odkryli jim svou bolest. Pokud jsou to rodiče milující (a aspoň trochu zdravě smýšlející), pak naši bolest přijmou. To už jsem poznala a mnozí v mé generaci taky. No jo, ale co teď s tím? Když už se TO dostalo ven?
Před pár lety jsem měla se svým tátou ten nejzásadnější rozhovor svého života, dotýkající se osoby, kterou jsme oba moc milovali, přišli o ni a od té doby o ní nikdy nemluvili. V té největší křehkosti a zranitelnosti, v ten moment se mi od táty dostalo vysvětlení. Pochopení a otevření, které si přeje každá holka s „daddy issues“. A já mu zas nasdílela vše o svých problémech s depresemi a o tom, jakou roli v tom hraje on. On mi řekl o svých bolestech, i o těch z dětství, a já byla konečně s to trochu víc porozumět tomu, proč je nebe modré, tráva zelená a můj otec celý život emočně nedostupný.
Byla jsem v úžasu z té upřímnosti a blízkosti, kterou jsem s ním zažívala poprvé. Viděla jsem v přímém přenosu, na oči vlastní, nevlastní i ty půjčené, jak mu přímo přede mnou krvácí srdce rovnou do dlaní, a nedokázala jsem v tomto patosu vidět nic jinýho než příležitost k tomu, abych mu od jeho trápení pomohla ulevit. A tak jsem mu položila onu otázku, jejíž jméno se nesmí vyslovit (Harry Potter, 2001). Zdali by taky nezvážil jít do terapií.
„To my chlapi si tyhle věci řešíme jinak… Na to už jsem starej.“
Ve vší nebeské lásce věřím nevinnosti slov, které tam přede mnou v pokoře vyslovil. Ale ty vole.
Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, a měla tu vnitřní sílu a svět byl ideální, tak bych mu řekla asi tohle:
Tati, mluvíš se svojí 27letou (tenkrát 24letou) „strong & independent“ dcerou s feministickým (čtenář nečte „extremistickým“) stylem života, která si zakládá na své nezávislosti, kariéře, živí se sama svým uměním, vydává sbírky poezie a nemůže si najít partnera, protože jí připadá, že jí žádnej nestačí. Sorry, ale teze o tom, že „my chlapi řešíme jinak“, je bullshit. V jakém racionálním koutku své duše věříš, že bude mít dcera dnešní doby pro takový názor pochopení? Není nic víc sexy než emočně inteligentní chlapi, kteří chodí do terapie. Tečka, vykřičník, vykřičník, tečka. Nic víc není třeba dodávat.
A potom – starej. Starej na co? Se cítit v životě dobře sám se sebou? Otazník, otazník, tři tečky, otazník. Nikdy přece není pozdě. Třeba na to, změnit svůj život po 30 letech soužití s jedním člověkem (ahoj mami). Není pozdě na to, sbalit si svých pár švestek a přestěhovat se na druhý konec světa, protože mě táhne vítr. Není pozdě na to, skončit kariéru a naučit se něco úplně novýho. Ono to štěstí na zemi někde leží, jen se musíš přestat bát toho, že bys ho mohl doopravdy najít.
No… to bych tátovi dnes řekla. A pak bych se ráda obrátila na mámu.
Všichni víme, že černá nemůže existovat bez bílé. Druhou, neméně důležitou protagonistkou mých terapií nemůže být nikdo jiný než Venuše samotná. S mojí psycholožkou se v terapiích často vracíme k jedné větě, kterou jsem napsala v mé knížce – „byla jsem pokřtěna ve smutku své matky“.
Pouto mezi matkou a dcerou je něco tak nadpozemského, že ho nelze pojmout jinak než úplně. Dcery nejen dnešní doby mají se svými mámami buďto extrémně dobrý a blízký vztah, nebo extrémně špatný. Nic mezi. Mám pocit, že celý svůj život přijímám bolest své matky za svou. Cítím ji tak bytostně, že často nedokážu myslet na nic jiného. Kdekdo mi říkal, že nemůžu svou mámu zachránit. No jo, ale jak to mám udělat? Vím, že jedna cesta tu je. Dostat ji do bodu, kdy bude chtít zachránit sama sebe. Dostat ji na terapie.
Mohu čtenářům podat zprávu o konfrontaci s mámou a její bolesti a o tom, že byla oproti otci přijatá s vět—–ší péčí i emocionálním prožitím. Avšak bohužel musím dodat, že kýžený výsledek se zatím nedostavil. Po letech neplacených terapií, které jsem mámě dělala, jsem ji vybídla k tomu, aby začala chodit do těch opravdových. Byla tomu otevřená, ale tam to taky skončilo.
Jak ji tam jenom dostat? Nepomohly slzy, prosby ani výhružky. Nakonec každý člověk musí chtít měnit věci sám. Když jsem se jí naposledy zeptala na to, jestli je nějaký vývoj v plánu zajít na terapii, řekla, že už má kontakt. Ten má už ale dlouho a číslo zůstalo nevytočené (… me on the other hand). Když jsem znovu naléhala, odpověděla: „Na to je čas.“
Tak to pak jo. Jasně, měj na to času, kolik potřebuješ. Já budu mezitím v tomto časoprostoru dál ha–sit požár benzinem i za tebe.
Psychoterapie se pro mě staly nedílnou součástí mého života. Zastaralé vnímání toho, že na terapie chodí jen člověk s duševní poruchou, už je opravdu faux pas. Když někdo v mé generaci říká, že terapie nepotřebuje, je to spíš nechtěné přiznání, že své problémy ještě potlačuje.
Moje generace už ví, že terapie nám umožňují rozsvítit v zhasnuté místnosti našeho vědomí. Můžeme teď vidět naše stíny a naučit se s nimi žít. Stíny tady budou pořád.
Přes všechny problémy, které s sebou dnešní doba nese, je tohle rozvíjející se odvětví „osobního růstu“ velkou nadějí pro budoucnost světa. Že se jednou zas vrátíme sami k sobě. A ne až v ráji, ale tady na zemi.
Své rodiče se tímto článek nesnažím trápit víc, než už jsem doposud skrze své četné konfrontace s nimi udělala. Abych to upřesnila: měla jsem krásné a šťastné dětství. Nikdy mi nedali nic jiného než lásku. Jenže právě v tomto bodu dochází k častému omylu – zdánlivě šťastné dětství neznamená, že si z něj s sebou dítě nemůže nést traumata vzniklá po cestě, i když obvykle způsobená na nevědomé úrovni.
Máme spolu hezký a otevřený vztah, který se podaří mít s rodiči asi jen málokomu. Oni vědí, že je miluju, a já vím, že oni milují mě. Je to vztah, který mi umožňuje porozumět vztahům jiným a sama sobě.
Moji milí čtenáři ve věku mých rodičů, nemám pro vás žádnou radu, nic takového mi ani nepřísluší. Snad jen prosbu: zvažte pohled do zrcadla. Pokud to nechcete udělat kvůli sobě, udělejte to pro své děti. Věřte, že v tom rozhodnutí uvidí opravdové hrdinství.
Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
