Je neděle dopoledne, krátce po půl desáté. V katedrále svatého Víta, Vojtěcha a Václava se pomalu scházejí věřící. Opodál postává hlouček turistů, kolem prochází starší pár se psem. Stojím na třetím hradním nádvoří a dívám se na velkou jižní věž katedrály. Za její renesanční zlatou mříží visí Zikmund, nejslavnější český zvon, a nad ním dalších šest jeho bratrů, které za chvíli uslyším zblízka – až mi to skoro uši utrhne.
Zikmund a jeho bratři
Zikmunda odlil roku 1549 pražský zvonař a kovolijec Tomáš Jaroš. Dva metry vysoký kolos má kolem čtrnácti tun, a právě kvůli své hmotnosti nemohl být zavěšený na zvonici výše. Svoje prvenství co do dolního průměru si Zikmund udržel až do roku 2022, kdy ho z pomyslného trůnu sesadil Památeční Zvon #9801, který je s 258 centimetry o celé dva centimetry širší.
Foto:Tomáš Železný
Zikmunda dnes Pražané slýchají už jen během nejvýznamnějších církevních svátků jako jsou Vánoce, Svatodušní svátky, státní pohřby a události konané v katedrále. Zatím naposled bil Zikmund při svátku svatého Václava, přenášení korunovačních klenot a během pohřbu knížete Karla Schwarzenberga. Zvonění ve svatovítské katedrále dnes běžně obstarává šest zvonů, které jsou pověšeny o patro výše nad Zikmundem, a to za horním mřížovým dvojoknem věže: Jsou to Václav, Jan Křtitel, Josef, Dominik, Marie a Ježíš. Poslední tři jmenované byly do zvonice navráceny až v roce 2013, symbolicky na Den zvoníků, který připadá na 30. dubna. Odlila je zvonařka Leticie Vránová-Dytrychová z Brodku u Přerova.
Mezi zvoníky
Z myšlenek mě vytrhne přicházející skupinka. Jde o zvonířky a zvoníky svatovítské katedrály. Mezi nimi je i dnes hlavní zvoník pražské katedrály Tomáš Stařecký. Vybízí mě, abych vešla do kovové branky věže. Stoupám po točitém kamenném schodišti a zanedlouho zalapám po dechu. Sotva běžící skupině stačím. Vím, že až k ochozu věže musím překonat 294 schodů! Neumím si představit, kolikrát to, co já teď, absolvuje asi dvacítka zvoníků spolku Campanarii Sancti Viti Pragenses, protože ti sem chodí zvonit dvakrát týdně. Každý z nich, muž nebo žena, student nebo důchodce, vystoupá na věž za rok přinejmenším stokrát. Kromě toho probíhají ve svatovítské katedrále v rámci bohoslužeb mimořádného charakteru i další zvonění. Zvony se postupně rozeznějí každou neděli, poprvé před mší svatou od deseti hodin a podruhé v pravé poledne. Zvonit se začíná minutu před dvanáctou a zvony odezní přesně po čtvrt hodině. „Kdo svižně nevyjde schody, nemá mezi námi co dělat,“ říká nekompromisně Tomáš Stařecký a já se v duchu smiřuji s tím, že zvonířka ze mě tedy už nejspíš nebude.
Zvoníci musí schody vyběhnout dostatečně hbitě, aby měli dostatek času na rozdělení pozic během zvonění, jehož nástup a způsob se podle daného zvonění liší. Pro optimální zvonění všech šesti zmíněných zvonů nad Zikmundem je nezbytná souhra přinejmenším osmi zvoníků. Pokud zvoní Zikmund, je potřeba mít o jednoho zvoníka navíc. Ten usměrňuje srdce zvonu tak, aby rány zvon nepoškodily.
Foto: Tomáš Železný
Zatímco před bohoslužbou se zvony rozeznějí tím, že se rozhoupou od nejmenšího po největší, v poledne už bijí všechny najednou. U mimořádného zvonění se pořadí zvonění řídí liturgií. Při zvonění se zvoníci střídají. Jeden z nich hlídá čas. Je to pro ně prestižní záležitost, protože zatímco věžní hodiny se občas mohou vlivem vnějších podmínek lišit od skutečného času až o minutu, u katedrálních zvoníků jde o zpoždění nanejvýš dvou vteřin. Aby si při zvonění chránili zdraví, nasazují si zvoníci na uši tlumiče, na ruce rukavice. Pomalu se protahují, rozcvičují.
Není to o síle
Stojím v nevelké místnosti svatovítské zvonice, kterou objímá mohutná kovová konstrukce. Na stěně visí rádiem řízené hodiny a nástěnka s „jízdním řádem“ zvonění a dalšími informacemi. Pozoruji dění kolem. Když Tomáš Stařecký rozděluje role mezi zvoníky, připomíná dirigenta, který vládne nad orchestrem. Není to náhodné připodobnění, protože zvoník potřebuje cítit rytmus stejně jako hudebník. Kdyby zvonil málo, zvon by takzvaně usínal. Frekvence úderů zvonění by se zmenšovala, což se odráží v barvě zvuku.
„Kouzlo zvonění tedy zdaleka nespočívá jen ve fyzické síle. A dobrým zvoníkem může být i křehká žena“, vysvětluje Tomáš Stařecký, který podle mě splňuje představu o ideálním zvoníkovi: Kdysi závodně tancoval, umí hrát na trumpetu, je zanícený sportovec, kterého zavedl dálkový běh na trasy slavných maratonů a půlmaratonů z Prahy do Lisabonu, Valencie, Cardiffu i Říma. Je nadšeným cestovatelem, s gustem si na zvon zazvoní na Špicberkách, Ohňové zemi, na parníku na Vltavě nebo v hasičské zbrojnici. Absolvoval matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, působil v Astronomickém ústavu Akademie věd v kosmickém astrofyzikálním výzkumu a následně v letovém provozu Českých aerolinií.
Výšky ho přitahovaly odjakživa. „Byl to jeden z důvodů, proč jsem už jako středoškolák vystoupal na svatovítskou věž. Chtěl jsem tehdy zachytit jedinečné pohledy na starou Prahu – a kromě jiného jsem se ‚potkal‘ i se zvony,“ vysvětluje Stařecký s tím, že toto silné pouto vydrželo až dodnes, přestože jde zároveň o řeholi, jež mu po mnoho let bere nedělní dopoledne. „Za to mi dává účast na společenské činnosti ohledně věci, která přetrvává staletí. Jsme střípkem dlouholeté tradice. Není rozhodující, kdo zvoní, ale že štafeta zvonění pokračuje dál po staletí. Převzali jsme ji po těch, kteří zvonili dávno před námi. Také za války a potom za totality.“ Zdůrazňuje, že svatovítská katedrála je jednou ze čtyř světových katedrál, které se můžou ještě v dnešní době pyšnit tradicí „živých“ zvoníků, zatímco jinde je už dávno nahradil elektrický pohon, takže ruční zvonění pomalu vymírá. Dodává, že se památkáři zasloužili o to, že zvony u nás jsou vyrobeny jinak než u digitálního zvonění. „Nejsme sice natolik strojově přesní jako elektrika, zato ale zvoníme jinak, tak nějak lidštěji,“ podotýká Stařecký.
Co pro něj osobně znamená zvonění, kterému se věnuje přes čtyři desetiletí? „Na to odpovím svým oblíbeným, lehce upraveným citátem amerického tenorsaxofonisty Joea Hendersona: ‚Ten, kdo se tě ptá, proč běháš, sám nikdy neběhal. Ten, kdo se tě ptá, proč miluješ, sám nikdy nemiloval. Ten, kdo se tě ptá, proč zvoníš, sám nikdy nezvonil. Jen běžci, milenci a zvoníci vědí proč, ale nedokážou své vnitřní pocity popsat těm, kdo stojí mimo.‘“
Umlčeni válkou
Na protějším břehu Vltavy, na pražské náplavce u Palackého náměstí, odkud je vidět impozantní silueta Pražského hradu se svatovítskou katedrálou, můžeme obdivovat majestátní Zvon #9801. Připomíná 9801 zvonů, které byly během druhé světové války rekvírovány z Čech a Moravy německými okupačními úřady. Na jeho vznik přispěli dárci ve veřejné sbírce, jež byla vyhlášena v roce 2021.
Poněvadž tak rozměrný zvon v Česku nikdo nevyrábí, iniciátoři projektu Zvon #9801 se obrátili na rodinné zvonařství Grassmayr v Innsbrucku, které je svojí čtyřsetletou historií vůbec nejstarším v Rakousku. „Nový zvon pro Prahu byl pro mě osobně jako zvonaře srdcovou záležitostí a práce na něm mě obzvlášť těšila,“ potvrzuje mi moji domněnku jeden z bratrů zvonařů Johannes Grassmayr.
„V Evropě existuje asi 500 různých zvonařských kultur, které vyzvánějí různými způsoby. A pražští zvoníci patří k těm výjimečným a odhodlaným, protože se snaží udržet místní historickou kulturu zvonění při životě ručním zvoněním a chtějí tuto zvláštnost zprostředkovat lidem prostřednictvím svých zvuků. Novým velkým Zvonem #9801 dali pražští zvoníci Kryštof Čižinský a Ondřej Boháček v neposlední řadě mimořádné znamení Praze, České republice a také Evropě.“
Byl tento zvon v dlouholeté historii rodinného zvonařství Grassmayrů něčím ojedinělým? „Zvon #9801 má jedinečný design. Na jedné straně je tvořený 23 symbolickými fragmenty zabavených zvonů. Na druhé straně je nápis, který tyto roztavené zvony připomíná. Jinak je obecně každé odlévání velkého zvonu vzrušující, protože vysoký tlak, přibližně 100 tun ve spodní části formy tekutého kovu bronzu – což je slitina mědi a cínu –, může formu zničit.
Vzhledem k tomu, že jsme v posledních letech odlévali a i nadále odléváme mnoho zvonů pro různé kostely po celém světě, a navíc i velmi rozměrné zvony, u nás máme dobře vyškolený tým.“
Výrobní proces zvonu trvá několik měsíců, od výpočtu žebra zvonu, zhotovení formy, odlití až po konečnou úpravu. „Těší nás zprávy od přátel, že Zvon #9801 viděli na voru na Vltavě v Praze a později na náplavce. A že někteří z nich ho dokonce slyšeli zvonit,“ uzavírá se zjevnou radostí rakouský zvonař Johannes Grassmayr.
Palupín už zase zní
Sedmnáct kilometrů od Telče a necelých sto padesát kilometrů jižně od Prahy leží vesnice Palupín. Její součást tvoří rozsáhlý bývalý panský dvůr. Právě na něm stojí zámeček se zvoničkou. Kdysi tu stála pevnost, která je ještě částečně zachovaná. Písemně je doložena už v roce 1350, tedy za vlády Karla IV.
V rámci rozsáhlých rekonstrukcí dvora během posledních 25 let nesměl chybět také zvon na zvoničce. Předchůdce palupínského zvonu sice obě války přežil a vyzváněl ještě v 50. letech minulého století, ale krátce nato byl komunistickým režimem odstraněn. Poválečná totalita potírala zvony, protože křesťanství jí stálo v cestě.
Tak jako do mnoha dalších zvoniček, kapliček i kostelů v Čechách a na Moravě i do Palupína se místní zvon po téměř sedmdesáti letech znovu vrátil. Na nevelkém, zhruba 80 centimetrů vysokém zvonu čteme nápis: „Pro mír, spravedlnost, krásu a lásku boží.“
Kromě toho je na něm uvedené také jméno zvonaře. Tím je Jan Šeda, který palupínský zvon odlil ve své zvonařské dílně v Deštné v Orlických horách. „Výroba zvonů je tak trochu alchymie. Tajemství je v písku i prodyšné formě,“ říká zvonař Šeda s tím, že mezi první zvonaře u nás patřili překvapivě mniši. „V některých klášterech se věnovali astronomii, jinde pěstovali zeleninu, někde přepisovali knihy. A benediktini z Rokycan byli úžasní zvonaři. Na zámku ve Vrchotových Janovicích, v expozici Národního muzea, po nich zůstalo pár dochovaných kousků. Oni zkoušeli, oni na to přicházeli. A zhruba od roku 1600 to platí až dodnes,“ vysvětluje zvonař s odkazem, že zmíněná alchymie spočívá v poměru bronzu a cínu ve zvonovině. Dalším důležitým kritériem s ohledem na výpočet výsledného tónu je průřez žebra zvonu. Jak dodává, v neposlední řadě jde také o prodyšnost formy. Plyny z rozžhavené slitiny, která dosahuje teploty 1200 stupňů, musí projít formou tak, aby odlitek zůstal čistý.
Nový zvon pro palupínskou zvoničku vysvětil přímo na palupínském dvoře během slavnostní mše svaté kardinál Dominik Duka. Spolu s ním přišlo nový zvon oslavit na 250 lidí, což dokládá, že zájem o zvony opět roste.
Kdy se palupínský zvon rozezněl poprvé? Teprve nedávno během zvonění pod záštitou organizace Evropa Nostra. Zvony začaly zvonit pět minut před dvanáctou v Benátkách a jako štafeta pokračovalo zvonění napříč Evropou. Byla to výzva k záchraně ohroženého evropského kulturního dědictví, a tedy využití staré tradice, kdy zvony připomínaly nejen modlitby a církevní svátky, ale též varovaly před nebezpečím nebo vyzváněly radostné události. Jak zdůraznila jedna z návštěvnic svěcení zvonů v Palupíně: „Bez hlasů zvonů není naše evropsko-křesťanská kultura myslitelná.“
Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
