🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Jörg Nürnberger: Von Prag mit dem Zug in den Bundestag
Vojnu si Jörg Nürnberger odsloužil v pohraničí u letectva, kde se, jak sám říká, učil sestřelovat československá letadla. Jeho aktuálním cílem v Česku je přispívat k úzké spolupráci mezi poslanci obou zemí. Jako člen výboru pro obranu popsal pro N&N, kde vázne munice pro napadenou Ukrajinu a proč nesdílí obavy z jaderné války.
Už v mládí jste se naučil česky – diplom z češtiny jste získal ve svých 26 letech v roce 1993 – a žijete v Praze. Pocházíte ze Smrčin (Fichtelgebirge), 20 minut od českých hranic. Komu nebo jaké okolnosti ještě vděčíte za svůj český příběh?
Má teta se ve 20. letech minulého století provdala za sudetského Němce, s nímž se odstěhovala do Aše. Postavili si tam dům, pronajímali v něm byty a drobně podnikali. Po manželově smrti v roce 1945 se teta z neúnosných podmínek vrátila k sestrám do Německa. O 30 let později jsme jednou za rok jezdili do Selbu, kde jsme se od posledního bavorského statku na hranici dívali na tetin dům na české straně.
Hlídkovali tam vojáci, ve vzduchu byly americké a ruské helikoptéry a já si říkal, jak to za tou železnou oponou asi vypadá. Tenkrát jsem hodně četl o životě v Československu a koncem 80. let jsem se ve škole zapsal na češtinu.
V tom domě jsem se byl jednou podívat. Byl v zuboženém stavu, nicméně dvě věci pořád ještě mohly souviset s mou tetou – šicí stroj Singer a obraz pastýře Ježíše s ovečkami.
Máte advokátní praxi v obou zemích, ba dokonce i v Rakousku. Jak lze ale skloubit poslanecký mandát ve Spolkovém sněmu s životem a rodinou v Praze?
Měl jsem vždy dvě bydliště, jedno v Německu, druhé v Čechách. Spolkový sněm má 22 až 23 zasedacích týdnů ročně – půl roku jste v Berlíně a ten druhý půlrok musíte rozdělit mezi Prahu a volební okrsek v Německu, různé služební cesty a dovolenou. Dojíždění do Berlína je díky přímému vlaku snadné.
Případ celoživotního politika nejste. Poslanecký mandát vám začal na podzim 2021, jen několik měsíců předtím, než Rusko zahá-jilo největší válečnou agresi od konce II. světové války v Evropě. To pro vás ve Spolkovém sněmu, ještě k tomu v pozici člena výboru pro obranu, musel být ostrý začátek…
Na tu situaci si dobře pamatuji. Byli jsme se dvěma kolegy v Ulmu, kde jsou dvě velká velitelství koordinující přesuny vojsk po Evropě. Bylo to kolem 21. a 22. února a s vojáky ze všech zemí jsme se dohadovali, co Putin hodlá udělat – zda chce jen udržovat pod tlakem Evropu a Spojené státy, anebo zda otevřeně napadne Ukrajinu.
Já k tomu byl spíš skeptický, protože jsem viděl vojenské riziko s tím spojené. Stačí si vzpomenout, že jen k obsazení Československa v roce 1968 Sovětský svaz potřeboval statisíce vojáků, přičemž zemi napadl takřka ze všech stran a součástí invaze byla i rozsáhlá vzdušná operace. Při pohledu na to, co čekalo na hranicích na možné napadení Ukrajiny, mi to nedávalo smysl. K tomu, aby vojensky uspěli, to zkrátka nestačilo. O to větší pro mě bylo překvapení, že se tak skutečně stalo. V reakci na následnou agresi zasedal Spolkový sněm možná vůbec poprvé v neděli a teprve postupně nám docházel celý rozměr této katastrofy.
Život v Praze vám dává příležitost i k neoficiálnímu kontaktu s českými kolegy. Stal jste se pro německé politiky i jakýmsi neformálním spojníkem s Českem?
Vztahy obou zemí jsou velice těsné, jediný malý problém je v tom, že Česko-slovensko-maďarsko-německou skupinu přátelství vede AfD, přičemž pravicový extremista Petr Bystroň v podstatě zkazil několik setkání s českou stranou a spolupráce této skupiny zkolabovala. Já následně kontaktoval české poslance ve snaze o užší výměnu názorů. Na půdě Česko-německého fóra jsme vytvořili skupiny, v nichž jsou poslanci ze Spolkového sněmu, saského sněmu a dalších a na české straně poslanci i senátoři a vyměňují si názory a zkušenosti.
Jaké například?
Jednak o tématech, jako je obrana a další, ale také o politice obecně, například o fungování toho druhého parlamentu. Pro nás je v organizování schůzí výhodné, že máme pevně stanovený časový rámec, takže když má poslanec na vystoupení šest minut, je to šest minut, a nikoli dvacet.
To je narážka na pořádky v české sněmovně?
To je jen pozorování, že v určitých výjimečných situacích někteří čeští poslanci pokoušejí trpělivost svých kolegů.
Kdežto v Německu je přece jen disciplína…
Není to otázka disciplíny, spíš panuje obecná shoda na tom, že jednání podle řádu je v zájmu toho, aby poslanecké schůze probíhaly efektivně. Samozřejmě i u nás se vyskytnou výjimky a pak padají důtky nebo tresty.
V jednom ze svých příspěvků ve Spolkovém sněmu jste zmínil slova kancléře Scholze, který řekl, že bez bezpečnosti je všechno k ničemu. Jeho parafráze na Willyho Brandta, který však svého času mluvil o míru, odráží aktuální situaci, v níž nezbývá než pomoci napadené zemi v obraně svého území a suverenity. Liší se pohled vlády od opoziční CDU na podobu nutné pomoci tak výrazně, jak se může jevit z občas vyostřených debat poslanců, anebo jde jen o zdání a v zásadních otázkách jste zajedno? Přece jen, Německo je druhým největším podporovatelem Ukrajiny po USA.
Jsme tak velkým podporovatelem Ukrajiny, že tuto zemi podporujeme víc než všechny ostatní evropské země dohromady. Některé malé státy dávají v poměru k počtu obyvatel ještě víc, v případě pobaltských zemí je tato ochota dána vyostřenějším vnímáním ruské hrozby.
Kritizovat vládu je důležitou rolí opozice v každém parlamentu. Zároveň má ale i odpovědnost. Jsme vystaveni hybridní hrozbě zejména z Ruské federace a způsob, jakým to Rusové dělají, je velice chytrý, je dlouhodobý, podpořený spoustou prostředků i lidí. Vědí i o té nejmenší trhlině mezi stranami, mezi lidmi nebo nejrůznějšími organizacemi a mají metody, jak tyto trhliny zvětšovat. Hecují, prohlubují nenávist a podrývají tím systém.
Nikdo, ani opozice by neměla ztrácet ze zřetele, že jsou mocnosti, které právě tohle chtějí, a že je občas namístě zdrženlivost. Západní liberální společnosti mají šanci přežít jen tehdy, pokud se semknou a budou se uvnitř svých systémů vzájemně respektovat a nebudou svádět boje způsobem, jakým je to obvyklé v jiných částech světa a zřízeních.
Napadená země konkrétně žádá o západní stíhačky, které snad už po dvou letech dostane. Zasedáte v bezpečnostním výboru a vojnu jste odsloužil u letectva. Objasněte tedy prosím, co tato forma vojenské podpory obnáší.
Napadená Ukrajina dostala pro svou obranu různé typy tanků a dělostřelectva, což se stalo z nouze a komplikuje to práci s touto technikou. V případě stíhacích letounů se spojenci shodli, že nejlepším typem pro tento účel je F16. Dá se relativně rychle ovládnout, tj. nejen s ním létat, to už piloti umí, ale zejména jde o taktické manévry s tím strojem. Německo, které používá eurofightery a tornáda, zmíněné americké letouny poskytnout nemůže, a tak je to úkol jiných zemí.
Zdržme se ještě u těch letadel, byť bez znalosti toho, co jste dělal u Luftwaffe…
Snažil jsem se sestřelit československá letadla.
Výborně! Co to tedy obnáší poslat letadla jiné zemi?
Jde o to, že ten systém je jen tak dobrý, jak dobrá je logistika na místě, zda například máte náhradní díly. Naše západní armády se potýkají s jejich nedostatkem. My je nenakoupili. A právě tohle teď musíme změnit, to je ten klíč k přežití Ukrajiny – aby byla trvale zásobovaná do té doby, než si ruská strana uvědomí, že nedělá pokroky a že nemá smysl dál útočit na Ukrajinu.
Starosti o bezpečnost v Evropě aktuálně prohlubuje ruský náskok ve výrobě munice daný jednoduše tím, že diktátor mnohem snáz navýší objem produkce vojenského materiálu, než se to daří demokraticky zvoleným politikům v tržní ekonomice. V čem výroba vázne, proč jako Evropa nejsme schopni garantovat průmyslovým podnikům nutné investice do rozšíření kapacit?
Pokud jde o zmíněné granáty, tak v Evropě jsou jen tři firmy schopné vyrábět výmetnou náplň. Jedna je v Norsku, jedna ve Francii a jedna v Maďarsku. Také k tomu potřebujete určité chemikálie, přičemž výrobní proces vyžaduje i šestiměsíční sušení. Podobně také, když dnes Česká republika rozhodla, že kupuje 76 tanků Leopard A8, teprve za 26 měsíců bude hotový první z nich.
Ve snaze navýšit kapacity zároveň nelze obcházet rozpočty, jimiž jsme vázáni. Stát smí vydat jen určité prostředky a nemůže na neomezenou dobu garantovat nějaké firmě určitý odběr munice. Je to také ekonomické rozhodnutí daných podniků a otázka jejich ochoty podstupovat riziko. Anebo bychom ty podniky museli znárodnit a následně by v nich stát uplatňoval svůj vliv. Takže je důležité, abychom podporovali náš průmysl, formální garance mu ale dát nemůžeme.
Jestliže byla řeč o ruském náskoku ve válečné výrobě, možná stojí za připomenutí i to, že Rusko je země s HDP někde mezi Nizozemskem a Itálií…
Ano, a také je jen 145 milionů Rusů a mají jaderné zbraně. To je vždy nějaké riziko. Já se jich ale zas tolik nebojím. Já se mohl bát prvních 30 let svého života. To jsme byli hned několikrát jen kousek od jaderné války. Stačily odrazy slunečního záření na nějakých ruských anténách, což je málem přivedlo k tomu, aby odpálili rakety. To bylo v roce 1983. V tomhle jsme vyrůstali. Dnešní obranná cvičení na hranici mezi Polskem a Běloruskem a mezi baltskými státy a Ruskem jsou pro mě dejà vu, velmi mi připomínají ta někdejší podél železné opony. Logika odstrašení je i po 50 letech stále stejná a nic jiného na Rusko nefunguje. Podstatou současných cvičení je to, že Ukrajina nesmí být poražena a musí sama rozhodnout o tom, kdy ta válka skončí.
Dieser Artikel erschien in der sechsten Ausgabe des Printmagazins N&N Czech-German Bookmag
