Českoslovenští uprchlíci v táboře Valka u Norimberka.
Češi v uprchlických táborech v Německu po únoru 1948
Většina uprchlíků používala k útěku z Československa jihozápadní trasu, tedy přechod šumavských kopců do Bavorska, které tvořilo americkou okupační zónu Německa. Zde koncem čtyřicátých let dosud nečíhalo tak extrémní nebezpečí jako o něco později, kdy pohraniční pásmo lemovaly zátarasy, minová pole a ostnatý drát. Hlídky se psy, zrádné bažiny a provokatéři Státní bezpečnosti mezi převaděči přesto činili přechod velmi riskantním. Alternativou byl směr z Moravy a Slovenska do Rakouska, kde ovšem začínala sovětská okupační zóna. Dostat se několik desítek kilometrů skrz Horní Rakousy do západních sektorů Vídně znamenalo vyhýbat se častým vojenským hlídkám. Nemálo nešťastníků skončilo v poutech a bylo navráceno československým úřadům. Patrně nejriskantnější variantu představoval přesun skrz bedlivě střeženou sovětskou zónu Německa do západních sektorů Berlína. Přesto se tací odvážlivci našli. Za všechny lze zmínit skupinu bratří Mašínů, která se za svobodou doslova prostřílela.
Každý měsíc prchaly tisíce lidí. Jen pro období 1948-1953 oficiální statistiky Státní bezpečnosti uváděly 43 612 osob, které ilegálně opustily republiku.
Jakmile překonali nástrahy a ocitli se na druhé straně, byli českoslovenští uprchlíci zpravidla zadrženi německou policií a předáni do rukou příslušníků americké armády k prvnímu výslechu. Museli prokázat, že se doma skutečně stali obětí perzekuce a odešli z politických, náboženských, mravních a jiných neekonomických důvodů. Kdo prošel tímto důkladným šetřením (screening) a stal se prověřeným (eligible), mohl odjet do některého tábora (displaced persons camp) pod správou Mezinárodní organizace pro uprchlíky, kde obdržel skromné ubytování a denní stravu o hodnotě 2000 kalorií. Léků a ošacení byl nedostatek, jídlo představovaly kalné polévky nejistého složení, brambory, přesolená rybí omáčka, luštěniny, černá káva a nepatrné množství margarínu. Do mnohem horších podmínek připadli nezpůsobilí (ineligibles), tedy lidé označení za politicky nespolehlivé či dravotně nezpůsobilé. Ti zamířili do táborů, spravovaných německými orgány, kde panovaly o poznání horší podmínky. Především však šance v dohledné době opustit jejich zdi se dramaticky snižovaly. Často šlo o bývalé zajatecké lágry, kasárna, opouštěné tovární haly, školy či provizorní městečka z dřevěných baráků, stanů, vyřazených maringotek a železničních vagónů.
Tábor Hof-Moschendorf.
Jen výčet táborů, kde skončili čeští a slovenští uprchlíci, by vydal na několik stránek. Většina se nacházela v Bavorsku, v okolí Mnichova a Norimberka či jižněji v předhůří Alp. V samotném Berlíně pobývali jen v menších zařízeních, v neustálém strachu z infiltrace komunistickými špiony či z únosu do sovětského sektoru. Vznikl zde však československý pomocný výbor, který svými skromnými silami pomáhal obstarávat nejpotřebnějším dodávky léků, ošacení a potravin.
Táborový život byl specifickým mikrosvětem, přehlídkou osobních příběhů a tragédií. Šedá ekonomika, prostituce, krádeže a rvačky na denním pořádku, zároveň tu lidé navštěvovali kostely a kaple, fungovaly řemeslné dílny, knihovny, vycházely cyklostylované časopisy. Češi zakládalitělovýchovné jednoty Sokola a Orla, skautské oddíly, divadelní a pěvecké soubory, politické strany, nejrůznější zájmové spolky, školy a školky, aby ti nejmladší mohli smysluplně vyplnit alespoň zlomek z kvanta toho volného času, navádějícího k zahálce. Školní docházka pro táborové děti ovšem nebyla povinná a záleželo jen na rodičích, jestli zde svým ratolestem dopřejí vzdělání. Vyučující se střídali, chyběly učebnice a kvalitní pomůcky, vše probíhalo dosti improvizovaně, ale jako stěžejní se ukázalo odhodlání a dobrá vůle. Za zdmi a ploty táborů se poúnoroví uprchlíci chtě nechtě střetávali také s někdejšími spoluobčany, po válce odsunutými sudetskými Němci. Ti trpěli ve vyhnanství již několik let. Většinová německá společnost je zprvu nechtěla přijmout, a tak čekali v jakémsi vzduchoprázdnu, co budoucnost přinese. Obě komunity v táborech k sobě navzájem pociťovali nevraživost, staré rány a křivdy vyplouvaly na povrch a nebyla nouze ani o násilné střety. Zároveň mnozí prokázali vzácnou schopnost odpouštět a pomáhali si. Lidství vítězilo nad nenávistí a předsudky.
Táborové Vánoce.
Když se tábory začaly vyprazdňovat a jejich obyvatelé odjížděli začít znovu do všech koutů světa, jen hrstka setrvala v Německu, které se stále bolestně vzpamatovávalo z války. Obecně šlo o smutné případy těch starých a nemocných, které jiné země nepřijaly. Přesto se po nějakém čase tito „nechtění“ vybudovali svébytnou komunitu. Konkrétně v Mnichově vycházelo hned několik exilových časopisů a pochopitelně velký význam měla rovněž zde sídlící československá redakce Rádia Svobodná Evropa. Západní Berlín zůstával v tomto ohledu mírně stranou hlavního dění, přesto i tady se etablovaly krajanské struktury, především spolky „Beseda“ na Mehringdamm ve čtvrti Kreuzberg a „Kolonie“, která si ke schůzování a oslavám pronajímala různé místnosti ve městě.
Více informací o málo známém tématu uprchlických táborů se čtenáři budou moci dozvědět v připravované knize „Na cestě za svobodou“, která vyjde na podzim u nakladatelství Euromedia.
Podcast s Martinem Nekolou si můžete poslechnout zde.
