🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Michael Žantovský: Russland darf man keinen Zentimeter nachgeben
Podle Michaela Žantovského nebylo historicky první české předsednictví Rady Evropské unie právě nejslavnějším momentem naší diplomacie. A to hned z několika důvodů. „Za některé jsme si mohli sami, za některé ne. Otázka je, zda jsme mohli být připraveni na vše, popravdě se těžko lze připravit na situaci, kdy během vašeho předsednictví vypukne válka v Gaze,“ říká muž, který v té době působil jako velvyslanec v Izraeli.
„Tehdy to kladlo na celou evropskou diplomacii i na předsednickou zemi velké nároky. Moc nám tehdy nepomohlo, že jsme si vinou politika okresního formátu povalili vládu uprostřed předsednictví, ani to, že jsme celé období pojali trochu polemicky. To byl nejspíš symptom naší dosud krátké historie coby člena Evropské unie, tehdy jsme v ní byli pět let,“ řekl Michael Žantovský na úvod rozhovoru.
Od doby, co je v platnosti Lisabonská smlouva, na sebe většinu záležitostí spojených s řízením Evropské rady převzal její předseda. Vnímá dnes vůbec někdo, že radě předsedá nějaká země? Tedy kromě oné země samotné?
Je pravda, že dnes je předsednictví víc formální, než tomu bylo dřív, ale netvrdil bych, že je zcela nedůležité. Každá předsednická země se v rámci svých možností snaží prosadit do agendy svoje vlastní priority.
Budou se muset naše priority s ohledem na ruskou agresi proti Ukrajině změnit?
S oblibou cituji výrok někdejšího ministerského předsedy Spojeného království Harolda Macmillana. Když se ho ptali, co je na politice nejtěžší, říkal: „Události, milí zlatí, události.“ Víme, že francouzské předsednictví, které právě probíhá, mělo ambici dát na agendu strategické otázky evropské integrace, budoucnost evropské obrany. Což už teď Francouzi revidují. My jsme se chtěli skromně zaměřit na otázky inovací a vědy a techniky, ale i my budeme muset ve světle událostí na Ukrajině svou agendu změnit. Přípravy trvaly dlouho, ale co bylo před půl rokem či dokonce před půl měsícem už teď neplatí.
Lidé se často ptají, k čemu nám je Evropská unie, čím nám může prospět. Ale co naopak? Jakou cenu má náš národ pro Evropskou unii?
Obě otázky jsou relevantní. Co se děje na Ukrajině je strašlivé, ale zároveň je to velká příležitost pro Evropskou unii, protože se nestává tak často, aby tak jasně a viditelně prokázala svoji potřebnost, užitek a zejména svoje hodnoty. To, jakým způsobem se přes počáteční váhání některých zemí dokázala sjednotit na společném postupu, společných sankcích proti Rusku a společné podpoře Ukrajině, je moment, ze kterého bude Evropská unie čerpat možná desetiletí.
Nemohla být tím momentem už pandemie koronaviru před dvěma lety?
Mohla. Ale nebyla. Unie tehdy zůstala evidentně za vývojem situace, pak ho pracně doháněla, čímž své prestiži a respektu v očích Evropanů neprospěla. Tohle je tedy reparát. Dobrá příležitost je to i pro nás. Když se hovořilo o evropské integraci, Václav Havel vždycky zdůrazňoval, že do studnice evropského vědění můžeme přispět vlastní zkušeností z doby totality, kdy jsme bojovali o svobodu a právo na výdobytky, které většina našich přátel na západě považovala za samozřejmé. Teď se ukazuje, že samozřejmé nejsou. A také že některá naše mementa nebyla planým varováním lidí, kteří se nemohou vzpamatovat z traumatu komunismu a studené války, ale velmi realistickým odrazem zkušeností s jedinci, jací dnes bohužel vládnou v Rusku a v některých jiných zemích bývalého sovětského tábora.
Možná právě díky zkušenostem s invazí v roce 1968 se v Česku vzedmula obrovská vlna solidarity s lidmi na Ukrajině. My přece velmi dobře víme, co to znamená, když do země vjedou cizí tanky. A co to může znamenat pro budoucnost národa.
Náš přínos je dokonce dvojí. Zkušenost s okupací vojsky Varšavské smlouvy včetně totálně goebbelsovské propagandy agresora, v jejímž duchu lakuje bílé na černé a černé na bílé, je něco, co můžeme učit na školách. A já to také občas učím. Ale je tady ještě jedna věc, která je možná závažnější, a to je zkušenost z mnichovského období.
Ukazuje se totiž, že Putin nechce jen ovládnout, opanovat, odtrhnout části Ukrajiny, kde se mluví rusky, a které svým způsobem připomínají sudetskou krizi, ale že chce zvrátit celý evropský vývoj od konce studené války. Že chce pomstít to, co vnímá jako potupu a největší katastrofu v dějinách Ruska, rozpad Sovětského svazu. To je stejná motivace, jakou měl Hitler a nacisté před druhou světovou válkou. Zvrátit a napravit dědictví Versaillské smlouvy a konce první světové války. V tomhle je situace velmi obdobná. Západní svět tehdy ustoupil nátlaku v naději, že si tím získá mír a klid. My dneska víme, že nezískal. No a Putin postupuje nemlich stejně.
Tak doufejme, že to nebude mít stejné pokračování.
Když se vrátil Neville Chamberlain z Mnichova, tak Winston Churchill v britském parlamentu prohlásil: „Británie mohla volit mezi hanbou a válkou. Zvolila hanbu a bude mít válku.“ To je něco, co se nezapomíná, proto hanbu už podruhé volit nemůžeme.
Říkáte to s jistotou. Ale Rusko přece není jen Putin, rozpínavé tendence tam historicky byly vždy. Ostatně i nyní hojně citovaný výrok Václava Havla na to naráží: „Já myslím, že po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí.“
Že něco v ruské historii nasvědčuje tomuto scénáři, je sice pravda. Pevně zakořeněný mýtus, že okolí Rusko ohrožuje a snaží se ho zničit, nyní živí i Vladimir Putin. My ale z historického odstupu víme, že ten mýtus je iracionální, že nutí Rusko dělat kroky v situacích, kdy ho nikdo neohrožuje. Nikdo ho zničit nechce, všichni s ním chtějí spolupracovat, přesto je to v nich jako v koze.
Má tohle vůbec nějaké východisko?
George Kennan, bývalý velvyslanec v Moskvě po druhé světové válce v takzvaném „dlouhém telegramu z Moskvy“ napsal, že tento zakořeněný traumatický historický mýtus nelze Rusům vyvracet, protože to je beznadějné. Nelze ani útočit, protože to by jen posílilo pocit, hele, my jsme měli pravdu, chtěli nás zničit. Jediný způsob, jak lze reagovat, je dlouhodobé, trpělivé, soustavné a pevné odstrašování. Žádné vyhrožování, ale zároveň také žádné ustupování. Ani o píď.
Celý článek si můžete přečíst v magazínu N&N Czech-German Bookmag, který vyjde 15. 6.
