Vojna a mír

Jan Bílý o čajových dýcháncích ve stínu jaderných hlavic. A o tom, proč člověk s dlouhou pamětí vidí svět složitěji.Hlavně v době, kdy se slova o míru považují za zradu.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Krieg und Frieden

Tady je policie,“ hlas velitele zásahové jednotky zní nejen nejistě, ale i se zřetelným švábským přízvukem. „Upozorňujeme vás, že blokujete privátní komunikaci. Vyzýváme vás k… ehm… rozejití… tedy bezprostřednímu opuštění příjezdové cesty.“ Je zjevné, že tyto věty pronáší poprvé. Nervózně dodává: „A toto je poslední varování, neboť jinak se dopustíte trestného činu nátlaku.“ „Jojo, toho se klidně dopustíme,“ ozve se Hans vedle mne. „Vono to totiž bez nátlaku asi nepůjde.“

Je docela zima, takže ti lépe vybavení si vzali s sebou karimatky. Sedět na promrzlé silnici není jen tak. A kdo ví, jestli policie nepoužije vodní děla. Zatím se ovšem nic takového nechystá. Píše se rok 1983 a já spolu s padesátkou „zelených“ přátel blokujeme příjezdovou cestu do americké vojenské základny v Mutlangenu na předměstí švábského Gmündu v jižním Německu. Je to z našeho pohledu poslední možnost, jak zabránit rozmístění raket Pershing II, které jsou schopny nést atomové hlavice.

Po „posledním varování“ přechází místní policie, posílená o zjevné profesionály z centrály ve Stuttgartu, k akci. Ke každému z nás sedících přistupují dva muži a odnášejí nás, řekl bych velmi korektně a ohleduplně, pryč ze silnice. Přibližně padesát metrů od místa činu je na louce zaparkováno několik dodávek, ve kterých jsou zjištěny naše personálie, načež jsme s poučením, že proti nám bude vzneseno obvinění „nátlaku“ (Nötigung), propuštěni. Nás to samozřejmě baví, a tak se vracíme ke zbylým, ještě „nezpracovaným“ kamarádům a opět usedáme na silnici. Po jisté době policie pochopí, že takto se nás nezbaví. Velitel volá kamsi a záhy se objeví asi desítka „antonů“, ve kterých nás nakonec odvezou do několik kilometrů vzdáleného lesa. Někdo vytáhne termosku s horkým čajem a jiný zase flašku jägra. Nálada je natruc zimě docela dobrá.

Chaotičtí a sympatičtí

Když jsem o sedm let dříve, tedy v roce 1976, opouštěl Československo, patřil jsem tak trochu k tehdejšímu disentu. Můj táta byl rok po ruské okupaci (1968) vyloučen ze strany, takže jsem nemohl studovat na vytoužené umělecké akademii. Nastoupil jsem jako kulisák do Národního divadla, ale po večerech jsem ve svém bytě po babičce pořádal „nepovolené“ akce s jinými umělci, básníky a autory. I za to se tenkrát ovšem zavíralo. Mé obrovské štěstí bylo, že jsem nějak proklouzl skrze sítě prověrek a byl jsem v divadle nominován jako náhradník na zájezd do Německa. Když jsem pak opravdu mohl odjet, bylo pro mne od prvního okamžiku jasné, že se do své vlasti už nevrátím. V Německu jsem dostal politický azyl a se Sovětským svazem a jeho ideologií jsem tedy mohl definitivně skončit.

Když ovšem někdo řekne, že dvě a dvě jsou čtyři, je nesmysl mu odporovat jen proto, že je to komunista. I v Německu jsem zůstal kritický k tomu, co mocenské aparáty – ať už východní, či západní – produkovaly. Proto se mi také tehdejší Zelení zdáli být vhodným politickým domovem. Jejich mírně chaotické, poněkud antisystémové působení mi bylo sympatické, na schůzích jsem potkával podobně smýšlející lidi a akce, ať už to bylo nepovolené vylepování plakátů, nebo sit-in blokády před vjezdem do americké základny, mne naplňovaly pocitem, že dělám něco smysluplného. Něco, za čím si stojím jako člověk, který má obavy o další vývoj světa, ale zároveň svoji činnost nebere příliš fanaticky.

Tehdejší Zelení se mi totiž zdáli být prostí veškeré „smrtelně vážné“ ideologie, jakou například v mých očích ztělesňovala německá krajní levice. Na druhé straně mi vadila ona korporátně mocenská pozice, která se vyskytovala v oficiální německé politice. Německo, po hrůze dvou světových válek, se zařeklo, že se už nikdy nebude podílet na ozbrojeném konfliktu. Jenže pak přišla studená válka a v padesátých letech se na území Německa objevily první jaderné zbraně. Vzájemné závody ve zbrojení začaly. Rusko posléze „trumflo“ soupeře raketami středního doletu SS-20, na které Západ odpověděl rozhodnutím o umístění raket Pershing II. Věděli jsme, že jakékoliv umístění raket středního doletu zvyšuje dramaticky možnost, že se situace, třeba jen i omylem, vymkne z ruky. Pokud by někdo zmáčkl na té či oné straně červené tlačítko, nezbylo by než několik málo minut na zastavení atomárního armagedonu. A tak, i když jsem chápal argumenty nutící jednu i druhou stranu k dalšímu zbrojení, jsem spolu s „mými“ Zelenými zastával názor, že někdo musí udělat ten první krok a z šílené spirály zbrojení vystoupit.

Ideologie jako ideologie

Pak ovšem přišel Gorbačov, „východní říše zla“ se rozpadla a nastalo období uvolňování. Všichni jsme si, alespoň co se týká atomové hrozby, oddechli a přesunuli pozornost jinam. A tou dobou mě moje činnost u Zelených už přestávala bavit. Zdálo se mi totiž, že se jejich sjezdy stávají čím dál nudnějšími a také, což bylo horší, ideologičtějšími. Sice jsem po nabytí německého občanství stále ještě volil zeleně, ale mé srdce se pomalu, ale jistě přesouvalo z „homo politicus“ do „homo spiritualis“.

Začal mě zajímat osobnostní rozvoj, meditace, práce s klienty a také důsledný a především indivi-duální obrat k přírodě, ke které jsem měl vždy blízko. A nakonec vstoupily do mého života i systemické konstelace, kde usilujeme o to, pochopit situaci a vztahy lidí tvořící rodinu, firmu nebo třeba i celou Evropu z mnoha různých úhlů pohledu. Přesto, možná jako dědictví mého táty, který zůstal celý život duší politikem, i když ke sklonku života pracoval už jen rukama, jsem se nepřestal zajímat o to, co se ve společnosti děje. Pamatuji se na naše nesčetné rozpravy (spíše hádky), ve kterých táta tvrdil, že „komunismus by byl docela dobrý nápad, kdyby to nepokazili lidé“, a já mu oponoval, že „jakákoli ideologie, která může vést k tak děsivé realitě, prostě nemůže být dobrá“. Teprve později jsem si všiml, že každá ideologie může končit tragicky. A většina z nich také končí.

Foto: Ivy E. Morwen

Díky desítkám let studia a praktikování různých směrů filozofie a duchovních nauk mohu nabídnout i své vysvětlení, proč tomu tak je. Je to tím, že ideologie, to znamená souhrn přesvědčení, která spojují skupinu lidí, je spjatá s tím, co nazýváme „kmenovou duší“. To je to, co stmeluje hnutí, strany, spolky, fotbalové fanoušky, co tvoří korporátní identitu nebo třeba, v nejmenším možném rozsahu, co vede malého Pepíčka na pískovišti tvrdit, že „můj táta je lepší než tvůj táta“. Kmenová duše pracuje s pocitem „my oproti nim“, tj. staví vědomí té „naší“ skupiny nad ty ostatní, nad zbytek světa, i když to málokdo otevřeně přiznává. Je to logické – pokud chci přináležet k nějaké skupině, musím si vytvořit vnitřní přesvědčení, že tato skupina má, oproti jiným, nesporné přednosti. A je to právě ideologie, která mi argumenty pro smysluplnost a hodnotu mé příslušnosti dodává.

Tyto ideologie pak fungují podobně jako bubliny na sociálních sítích. Vše, co je podporuje, co přispívá k zesílení pocitu „správnosti“, je zdůrazňováno, zatímco cokoliv, co by té „naší“ ideologii odporovalo, je naopak potlačováno a umlčováno. A ještě jednou – tento proces je zřídkakdy vědomý, většinou probíhá zcela nerozpoznán a člověk cítí, že „tak to prostě je“.

Ve světě a v dějinách se vyskytují „malé“ ideologie, které, protože jejich cíl není nikterak závažný, jsou vůči vnějším vlivům otevřenější a tím málo nebezpečné. Pak ovšem tu jsou i „velké“ ideologie, které mají tendenci jednak zachvacovat obrovské skupiny lidí a jednak se tvářit, jako kdyby byly jedinou cestou ke spáse. Zejména v historicky napjatých dobách, kdy je mnoho lidí pod existenciálním tlakem či se nacházejí v ohrožení, mají tato „hnutí mysli“ příznivé podmínky vzniku a rozkvětu.

Trik se skinheadem

Jednou z nejsilnějších ideologií v historii lidstva je „nezbytnost války“. To ovšem nikdo takto neformuluje, raději se mluví o „nezbytnosti obrany“. A přesně proti této „nezbytnosti” jsem tenkrát v Mutlangenu protestoval. A nebyl jsem sám. Pamatuji se, jak mí němečtí kamarádi, kteří odmítali povinnou vojenskou službu, vyprávěli, jak se před komisí, která měla prověřit, zda je jejich pacifismus opravdový a není to jen vyhýbání se povinnosti, docela zapotili. „Představte si,“ ptal se zkoušející komisař, „že jdete nočním parkem s vaší milou. A z křoví na vás vyskočí opilý skinhead a chce vaši přítelkyni znásilnit. To ji nebudete bránit, he?“ V případě, že náš pacifista vykoktal „no asi budu,“ se na komisařově tváři rozzářil úsměv: „No tak vidíte, že nejste pacifista. A proto vás odvedeme.“

Inteligentní čtenář jistě rychle rozpozná „fejk“ onoho komisaře: odmítání vojenské služby má co do činění s kolektivní, právě onou „kmenovou“ duší, zatímco obrana přítelkyně je individuální záležitost. A tak, když dnes uvažuji nad pravými příčinami toho, proč jsem nakonec na Zelené zanevřel, proč jsem dokonce dnes přímo zděšen jejich zarputilostí a odhodláním poslat na ukrajinskou frontu německé leopardy, popřípadě nuceně proočkovat celou populaci, docházím k zajímavému poznání.

Z mého pohledu se z této strany (a z mnoha podobných skupin a hnutí) postupem času stala semknutá a silně ideologická „kmenová duše“. Zatímco v období, kdy jsem u nich tři roky působil, to byl docela pestrý klub silných individualit, které spojovalo přátelství a chuť něco udělat tam, kde jsme si vzájemně mohli, byť třeba jen horkým čajem s jägermeistrem, pomoci.

Šířit dobro!

Když se dnes dívám na projevy často velmi mladých poslanců strany Bündnis 90/Die Grünen ve spolkovém sněmu, jímá mě hrůza. Vidím tam – promiňte mi tu historickou nekorektnost – svazáky, jak jsem je znal z padesátých a šedesátých let socialistického Československa. Byli semknuti ideologií, které podřídili všechny své pochyby, ideologií, která hlasitě křičela do světa, že jen oni mají ten správný plán, jak vybudovat lepší svět. Takový cíl nutně naplní člověka nadšením, které přehluší váhající a sebekritické myšlení a přivede ho k „vykonávání dobra“, které touží rozšířit, víceméně povinně, do celého světa.

Tenkrát se svazáčtí úderníci hnali do továren, do dolů a na pole pomáhat budovat socialismus. Dnešní „svazáci“ nic nebudují, nýbrž protestují – tu se někteří přilepí k dálnici, druzí zase polijí van Goghův obraz inkoustem a třetí pošlou tanky do války. A to vše s dobrým svědomím. Po akci pak, opět s dobrým svědomím, nasednou do letadla a odletí na Bali na prázdniny. Nebo putují po světových fórech a konferencích, neboť se stali mediálními hvězdami. Jenže s mým přibývajícím stářím jsem stále víc přesvědčen, že toto všechno ani světu, ani přírodě nepomůže – a také ne míru mezi lidmi.

Ale co by tedy pomohlo, ptáte se? To je opravdu těžká otázka, neboť, jak se zdá, jsme jako lidstvo v hlubokém procesu proměny, který ještě zdaleka není ukončen. Který neprobíhá za pomocí nějakých ideologií a kmenových duší, ale v každém jednom z nás. Nazval bych to změnou vědomí. Možná že by nyní pomohlo naslouchání „těm druhým“. To by v nás snad utlumilo onen pronikavý pocit vlastní pravdy. Píši „snad“, neboť ani tím si nejsem jist. V konstelační praxi tomu říkáme „dát všem, kteří jsou součástí systému, jejich místo“. Uctít je a jejich právo na odlišný názor. Možná i vcítit se do jejich vnímání, a ačkoliv s ním nemusím souhlasit, přizpůsobit mé konání a celý můj postoj tomu, že oni to mohou, a především smí vidět jinak. Tímto lze zabránit agresi předtím, než vznikne. Ale je to nutné dělat předem a důsledně. Protože pokud ten skinhead v parku na mne a mou přítelkyni opravdu vyskočí, je pozdě mu dávat místo v mé duši. To mohu udělat až poté, co mu dám pěstí. Nebo co se nám oběma, tak jako mně v sedmdesátých letech, podaří utéct.

Kdysi, když jsem byl mladý a pionýr, znělo (tátovo komunistické) heslo „Překovejme meče v pluhy“. Později toto heslo používalo celé mírové hnutí, jeho původ je ovšem v Bibli, kde takto prorok Izajáš líčí „osvícený“ konec světa a příchod Spasitele. Zdá se, že na praktické, každodenní úrovni ještě stále potřebujeme obé, jak pluhy, tak i meče. Ale když pracuji s rozhněvanými, nepřátelskými stranami v konstelacích, uvědomuji si, že se my všichni bereme příliš vážně. Bereme smrtelně vážně ten náš boj za lepší zítřky, zápas za tu „naši“ ideologii. A tak bych na závěr chtěl Izajáše parafrázovat. Možná že by nám nejvíce pomohlo, kdybychom překovali naše ideologie ve hru. V humor. A všichni, rudí, zelení i pruhovaní, to pak zapili čajem s jägrem.

Tento článek vyšel ve čtvrtém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag

Aktuálně na českém webu

Z punkové princezny podnikatelkou

       ·   23.04.2024
Gloria von Thurn-Taxis, někdejší punková princezna s natupírovaným účesem a výstředním make-upem, dobývala v 80. letech minulého století titulní stránky nejen německého tisku. Po náhlé smrti manžela Johanna von Thurn-Taxise, s nímž má tři děti,

Společný jmenovatel: Voda 

       ·   15.04.2024
Herečka, pěstitel, léčitelka, veslař a včelař. Co osobnost, to myšlenkový proud a jeden společný jmenovatel: Voda. Ať už jako slza smutku nebo radosti, životabudič, inspirace, nebo médium. Více ve fotosérii Michaely Dzurné Machač.

Aktuálně na německém webu

Von einer Punkprinzessin zur Geschäftsfrau 

       ·   23.04.2024
Gloria von Thurn und Taxis, einstige Punk-Prinzessin, mit toupiertem Haar und grellem Make-up, füllte in den 1980er Jahren die Titelseiten nicht nur der deutschen Presse. Nach dem plötzlichen Tod ihres Mannes Johannes von Thurn und

Gemeinsamer Nenner: Wasser

       ·   15.04.2024
Schauspielerin, Züchter, Heilerin, Imker und Ruderer. Jede Persönlichkeit, eine Gedankenströmung und ein gemeinsamer Nenner: Wasser. Ob als Träne der Trauer oder der Freude, Lebensspender, Inspiration oder Medium. Mehr in der Fotoserie von Michaela Dzurná Machač.