Ohlédnutí za výstavou Dechem s Martinem Strankou

Martin Stranka se k fotografii dostal cestou terapie. Pomohla mu překonat těžké životní období a z volnočasového koníčku se tak stala profese i životní náplň. Po téměř půlročních přípravách byla 3. března ve výstavní síni Mánes otevřena jeho zatím největší výstava – Dechem. Po 10 dnech však opatření spojená s koronavirem překazila plány jak organizátorům, tak návštěvníkům a výstava musela být náhle uzavřena. I přesto však velkoformátové fotografie stačilo zhlédnout více než 13 tisíc lidí. Jak tedy sám autor výstavu reflektuje?

Výstava Dechem byla Vaší zatím největší výstavou. Co bylo při její realizaci nejtěžší? A považujete ji za vydařenou?

Výstava Dechem, pro kterou jsme vybrali jedinečné a velkorysé prostory pražského Mánesu, byla největší expozice vystavená v České republice. Po 14 letech úspěchů po celém světě pro nás bylo opravdu bez dlouhého přemýšlení jednoznačné, že tuto doposavad největší výstavu chceme uspořádat právě doma v Čechách a za účasti těch nejbližších a přátel. Intenzita a časová náročnost příprav a práce k její realizaci tomu také odpovídala. Do realizace výstavy jsme vložili více jak 7 měsíců každodenních příprav a ladění veškerých detailů k maximální dokonalosti.

Nejtěžší pro mě bylo z důvodů vládních nařízení výstavu po pouhých 10 dnech ukončit. Od otevření výstavy jsme trhali rekordy v návštěvnosti a během 10 dní expozici navštívilo něco málo přes 13000 návštěvníků. Pro porovnání by se za takovou návštěvnost nestyděla ani žádná světová galerie. A to považuju za hezký úspěch a takové malé zadostiučinění, když už jsme nedostali šanci mít výstavu otevřenu po celý měsíc březen, jak bylo v plánu.

Vybral jste si k tomu výstavní síň Mánes. Myslíte, že Vašim fotkám prostor seděl dobře?

Určitě ano. Pro výstavu jsme hledali takový galerijní prostor, který by dal opravdu vyniknout více jak 50 fotografickým dílům z mé 14leté tvorby. Proto jsme zvolili tento jedinečný a velkorysý prostor galerie Mánes, kterou považuju za jednou z architektonických dominant Prahy. Chtěl jsem mít možnost vystavit fotografie ve velkých formátech a zároveň zachovat lehkost a vzdušnost celé kompozici. Prosklená střecha Výstavní síně Mánes nechává proniknout přirozenému dennímu světlu a dala celému prostoru neuvěřitelnou energii a lehkost.

Výstava shrnovala celou Vaši dosavadní tvorbu, což je jistě spousta děl. Podle jakého klíče jste vybíral fotografie, které veřejnosti ukážete?

Výběr fotek byl v zásadě jednoduchý – jedná se o retrospektivu a o výběr toho nejlepšího ze 14 let mé tvorby. Jedná se zde o můj čistě subjektivní výběr toho, co pro mě osobně má největší výpovědní hodnotu. To bylo tím klíčem. Navíc pak byly součástí výstavy a s velkým ohlasem vystaveny vůbec poprvé také umělecké portréty ze souboru Portraits.

Rozhodl jste se být na výstavě přítomen každý den. Jaká to pro Vás byla zkušenost a překvapili Vás něčím návštěvníci?

Myšlenka byla taková, jak jsem již zmínil, že během posledních 14 let jsme v důsledku veškerých zahraničních úspěchů a ocenění pak také dostávali nejvíce nabídek na výstavy právě ve světě. Za těch 14 let hodně vzrostlo i publikum právě zde v Čechách a dnes je to nemalý počet lidí. Takže jsem se rozhodl jako poděkování za tolik let podpory všem mým fanouškům a sběratelům umění, být přítomen na výstavě osobně. Zkušenost to byla extrémně rozmanitá. Bylo to velmi náročné, ale neskonale naplňující. Neuvěřitelně mě nabíjela energie některých návštěvníků. Co mě překvapilo, a to velmi mile, bylo kolik lidí a v jaké míře opravdu emotivně prožívalo vystavená díla. 

Bylo možné pozorovat, která díla byla návštěvnicky nejatraktivnější?

V portfoliu mám díla, která jsou v rámci svých světových ocenění mezi mými kupci a sběrateli umění ve smyslu investice do umění žádanější než jiná. Ale upřímně mohu říct, že právě třeba v průběhu výstavy, jsem nedokázal vypozorovat, že by se některé fotky líbily výrazně víc než jiné. Ve své tvorbě rád ponechávám prostor, aby si v narativu fotek našel každý ten svůj úhel, příběh, emoci. A to s mým publikem hodně rezonuje.

Co bylo pro Vás osobně v rámci výstavy nejdůležitější? 

Asi nedokážu uvažovat takto zcela obecně. V rámci výstavy pro mě bylo důležitých hned několik aspektů. Co si ale odnesu asi jako nejdůležitější je, že rozhodnutí zpřístupnit výstavu všem bez jakéhokoliv vstupného je to správné rozhodnutí. I přes to, že bychom v rámci vstupného zmírnili finanční dopad, který na výstavu mělo její náhlé ukončení, vnímám jako mnohem cennější to, kolik návštěvníků výstavy se na výstavu neustále vracelo. A to byl můj cíl. Zpřístupnit moje fotky všem, umožnit všem se do galerie vracet a užívat si umění bez jakéhokoliv limitu. Mnozí z návštěvníků mne v tom utvrdili svým upřímným vděkem a uznáním.

Výstavu tento rok už neotevřeme. Jednáme ale s galerií o možnostech na příští rok, protože je pro nás tímto výstava naprosto otevřená a neprožitá tak jak jsme plánovali. Všichni, kteří dodnes píšou, že výstavu nestihli, nebo doufají, že výstavu znovu otevřeme, můžou sledovat můj FacebookInstagram, kde budeme dění kolem výstavy aktualizovat. Plánujeme náhlé ukončení výstavy všem vynahradit a budeme se těšit na příští rok.

Na výstavě byla k zakoupení také Vaše nová kniha Dechem. Co v ní čtenáři najdou? A je možné ji teď ještě někde sehnat?

Kniha obsahuje všechny fotky, které byly v rámci výstavy Dechem vystavené. Je to v podstatě klasický katalog k výstavě, ale protože osobně preferuju propracovanější formát, vznikla tato plnohodnotná kniha. A to doposud nejobsáhlejší a největší publikace, co do počtu fotek i co do obsahu. V knize jsou k nalezení všechna díla vystavená na výstavě včetně portrétů, a navíc také náhledy do detailů u vybraných děl. Kniha je díky předčasnému ukončení výstavy stále dostupná na webu a její koupí mají zájemci šanci alespoň touto formou výstavu podpořit.

Vaši výstavu podpořila světová organizace World Photography Organization. Co to pro Vás znamená?

Je to tak a je to pro nás čest. Světová fotografická organizace si pečlivě vybírá a spolupracuje s těmi nejlepšími fotografy ze 180 zemí. Její celoroční portfolio akcí, mimo mnoho jiných zahrnuje i Sony World Photography Awards, přední světové fotografické soutěže rovné fotografickým Oscarům. Já jsem se v několika posledních letech umístil na prvním místě v kategorii pro volnou tvorbu. V roce 2019 konkrétně se snímkem Dreamers and Warriors, který navíc také získal cenu Národní fotografie ze zhruba 326 tis. přihlášených titulů. To že se za Vaši tvorbu taková organizace postaví a zástřeší výstavu je významné. V té profesní úrovni to pro mě znamená celkem zásadní posun, jelikož takto významně oceňovaná tvorba je pro mne ukazatelem, že jdu tím správným směrem. Je to pro mě utvrzení, že dělat si věci po svém je ta správná cesta.

Je něco, co si z výstavy odnášíte do dalších projektů?

Výstava Dechem pro nás byla v mnoho směrech opravdu významná. Přes to, že jsem měl tu příležitost vystavovat v mnoha galeriích světa, mají v takových případech vše kolem organizace výstavy v rukách galeristé sami. V případě výstavy Dechem jsme se rozhodli zastřešit veškeré přípravy a realizaci výstavy osobně, abychom mohli ladit výstavu do posledních detailů. Ujali jsme se jak zajištění galerie, partnerů výstavy, přípravy knihy Dechem, tak vernisáže a mnoha dalších nedílných příprav, bez kterých by výstava nemohla vzniknout. Byla to ro nás dlouhá cesta a zkušenost.

Na video z příprav výstavy a vernisáže se můžete podívat tady:

Martin Stranka je držitelem více než 90 fotografických ocenění, mezi nimiž jsou například Sony World Photography Awards, Professional Photographer of the Year nebo Prix de la Photographie Paris. O jeho významu svědčí i to, že jeho výstavu Dechem podpořila světová organizace World Photography Organisation. Kromě spolupráce s řadou vydavatelských domů realizoval Martin Stranka také několik vizuálů pro Národní divadlo, Balet Národního divadlaOperu Národního divadla.

Foto ⓒMartin Stranka

Mohlo by vás zajímat

Das Prager Jesulein
Přečtěte si

Pražskému Jezulátku se klaní i ve světě

Stověžatá Praha je uctívána na celém světě. Věží a věžiček je ve skutečnosti na tisíc, v panoramatu města mnohé z nich patří sakrálním stavbám. Ne každý však ví, že právě v jedné z nich se nachází jeden z největších duchovních symbolů. Kult Pražského Jezulátka v zahraničí je mnohem větší než jakékoli jiné české postavy či osobnosti. Od Filipín přes Srí Lanku až po Jižní Ameriku dobylo Jezulátko miliony srdcí; v Indii má svoji vlastní komunitu, v Bangalore je mu zasvěcen kostel Infant Jesus Shrine. Co ale o něm víme my?
Přečtěte si

Petra Nesvačilová: Neměli bychom zapomínat vyvěšovat červené trenýrky

Vyhledávaná herečka a režisérka Petra Nesvačilová loni zvítězila na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (MFDF) se snímkem Vojna Ztohoven. Nyní odjíždí na filmový festival do Polska (opět soutěž o nejlepší dokument), moc se na to těší. N&N Magazín si s ní povídal o vzniku filmu, o rozdílech mezi českou a ruskou povahou, a také o hranicích dobra a zla.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign