🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Osho, Hund und der schöne Tod
Za komunistů se vyprávěl vtip: Novák dostane výjezdní doložku a smí se podívat do Západního Berlína. Když se vrátí, potká svého souseda, zapřisáhlého komunistu Zemana: „Tak jsem slyšel, Nováku, že jste se byl podívat na Západě. To bych od vás, věrného komunisty, nečekal.“ „Ale, pane Zeman,“ odpovídá Novák, „já se byl přece podívat, jak se ten Západ rozpadá.“ „No to je něco jiného,“ rozzáří se Zeman, „a jaké to bylo?“ „No, víte, pane Zeman,“ povzdechne si Novák, „krásná smrt.“
Vládcem světa
Když mi bylo kolem dvanácti let, hrál jsem spolu s několika kamarády takovou pro tento věk typickou hru. Hru na pány světa. K tomuto účelu jsme měli dvě základny – já a Luboš na ostrově Mauritius, Petr a Tomáš na sousedním ostrově Reunion. Oba ostrovy, pokud tápete, leží u východního pobřeží Madagaskaru. Samozřejmě že vše bylo jako – na „můj“ ostrov jsem se do dneška nepodíval.
V rámci našeho vládnutí bylo nám čtyřem svorně jasno, že na světě je prostě příliš mnoho lidí. Zajímavé na tom je, že jsme tento názor zastávali bez jakýchkoliv vědeckých podkladů, a to už v polovině šedesátých let, kdy světová populace obnášela bratru méně než polovinu dnešního počtu. Dvanáctiletí nemají ještě mnoho morálních zábran, a tak jsme naplánovali několik zničujících válek, smrtelných pandemií a jiných černých labutí, samozřejmě jen pro „ty druhé“, neboť my byli na ostrovech doslova za vodou.
Vzpomínám si, že jsem měl jakýsi hluboký pocit v duši, že jedině tak, skrze masivní redukci populace, lze planetu zachránit. A nejen planetu, ale i její divokost, kterou jsem miloval. Na našich ostrovech se nacházeli tygři a lvi, vlci, anakondy i vzácní mravenečníci čtyřprstí (tamandua tetradactyla) jakož i další, bujná fauna a flóra, pralesy, mokřady, step i pěstěné zahrady kolem našich osamocených, leč přepychově zařízených vil.
Už jako malý kluk jsem se nadšeně díval do hvězd a jaksi podvědomě chápal, že budeme-li pokračovat tím dosavadním tempem v růstu (a to v jakémkoliv materiálním směru), velmi brzy se záhada Fermiho paradoxu vyřeší zcela konkrétně námi samými. Pokud nevíte, co Fermiho paradox obnáší, jde o otázku, proč, když je vysoká pravděpodobnost existence mimozemských civilizací, se dosud žádná z nich neobjevila, aby nás trochu popostrčila ve vývoji. Řešení paradoxu mi už tehdy připadalo nasnadě – vývoj technologie a koncentrace na materiální růst vede od jisté hranice k vyčerpání zdrojů a zahlcení vlastním odpadem. Tím pádem se všechny civilizace dříve nebo později samy požerou, případně utopí v lihu, podobné kvasinkám nekontrolovatelně bujícím ve sladké šťávě.
Po několika měsících nás hra na pány světa přestala bavit a v dalším pokračování Petr, Tomáš a Luba začali chodit za holkama, zatímco já na petřínskou hvězdárnu, kde jsem rozvíjel kariéru budoucího astronoma. Všichni si mysleli, že záhy vystuduji matematicko-fyzikální fakultu a stanu se českým Hawkingem. V čemž se ovšem mýlili, neboť po nezdařilém studiu Vysoké školy chemicko-technologické a po několika pokusech se uchytit jako undergroundový umělec jsem nakonec ve věku dvaceti jednoho roku odešel na Západ do emigrace.
Úsilí neusilovat
V Německu jsem se záhy přidal k tehdy vznikajícímu hnutí Zelených. Začal jsem zastávat názor, že lidstvo má přece jen nějakou tu lepší budoucnost před sebou – jen musíme zabránit umístění amerických raket Pershing a výstavbě dalších atomových elektráren. Prostě se z Jana Bílého stal na čas Jan Zelený, včetně příslušné ideologie. Její dvě hlavní premisy dávaly smysl – americké a sovětské rakety ohrožovaly mírové soužití a ukládání radioaktivního odpadu na tisíce let nebylo (a stále ještě není) uspokojivě a bezpečně vyřešeno.
Nakonec mě ovšem i Zelení přestali bavit a já se jal věnovat své úsilí jiným, duchovnějším záležitostem. Pomalu jsem stárl a snad i moudřel a na různá hnutí jakékoliv barvy a směru jsem se začal dívat pohledem mých dvou učitelů.
Ten první byl indický mystik Osho, který nejenomže tvrdil, že politika a osvícení jsou neslučitelné protiklady, ale celé západní kultuře věštil brzký zánik, snad aby nás, snažící se o spirituální pokrok, podnítil k většímu úsilí. Tedy spíše k ne-usilování. Zajímavé na tom je, že právě kolem roku úmrtí mého gurua (1990) se ve společnosti začal měnit poměr mezi růstem a stagnací, jak dokládá například i nedávná analýza výskytu počtu slova „progres“ a „krize“ v knihách. Naše (aspoň ta západní) společnost se z opojení šťastnými zítřky pomalu propadá do melancholie úpadku. Z nadšení pro růst se pomalu stala udržitelnost, která nyní přechází v redukci, byť jaksi podloudně.
Bude, nebude líp?
Mým druhým guruem byl otec systemických konstelací Bert Hellinger. S ním jsem se několikrát setkal kolem přelomu tisíciletí a po mém návratu „ke kořenům“, tedy do rodného Česka, jsem ho roku 2005 pozval do Prahy. Základem jeho filozofie a opěrným pilířem jeho metody bylo přesvědčení, že vše, co patří do našeho systému, tedy do rodiny, do firmy nebo třeba i do společnosti, má nezadatelné právo na to, být přijato, uctěno a musí dostat náležité místo. Tedy i to negativní, bolest, smrt, zánik. Jenže – pokud nás něco děsí, většinou to vylučujeme nejen „ze systému“, ale i z našeho vědomí.
Takže o nějaké redukci, tedy o zmenšení, o úbytku, nebo dokonce o zániku, se prostě odmítáme bavit. Což ovšem neznamená, že bychom jaksi intuitivně nevnímali, že jsme se v mnohém směru dostali na hranici, za kterou růst už nejen že nedává smysl, ale fyzicky ani není možný. A tak navzdory ujišťování politiků, se mezi lidmi šíří pocit, že „nebude líp“, že dobře už bylo a že nás čekají špatné, ne-li katastrofické časy.
Tato diskrepance mezi slibovaným růstem a skutečným úpadkem pak přináší podivné plody. Naše mládež, která mimochodem sama žije z plodů minulých konjunktur a nelení nadále spotřebovávat jejich produkty, se rozhořčena lepí na silnice a polévá památky barvou. A v hlubinách sociálních sítí se rodí konspirační teorie o skupině superbohatých, kteří, podobně jako my dvanáctiletí kluci, zamýšlejí redukovat obyvatelstvo na přijatelnou míru. Skoro bych měl chuť nechat říci svého vnitřního cynika, že je to výborný nápad. Až na to, že já, se svými téměř sedmdesáti lety a skromným majetkem, ve skupině vyvolených zcela jistě nebudu.
Stárnoucí svět
Něco se ovšem přece jen mění, snad k lepšímu. V době, kdy mi bylo dvanáct, tedy na konci šedesátých let minulého století, byl průměrný věk o dekádu nižší než nyní. V Číně dokonce o více než dvě dekády. Stárnutí obyvatel je tedy sociologicky viděno jako nepopiratelný, i když z mého pohledu ještě nepříliš pochopený jev. Toto stárnutí vyvolává vrásky na čelech politiků, (ne)starajících se o důchodové a zdravotní zabezpečení či o sociální stabilitu narušenou přílivem mladých z třetího světa, ale obrací i pozornost společnosti právě k dřívějším tabuizovaným tématům. A jakkoliv v masových médiích panuje stále ještě kult mládí, výkonnosti a jistého – socialistickou terminologií řečeno – budování, množí se nejen na mých seminářích lidé, kteří se ptají: co s tím?
Co si počít s faktem, že materiálně nebudeme mít stále víc, fyzicky si nebudeme moci užívat jako dřív, a i když nám olympiáda, ne nepodobná socialistické propagandě, kreslí obrázky borců, kteří to dávají rychleji, dál i výš, budeme prostě ochabovat. Jinak řečeno, množí se ti, které smrt sice stále ještě děsí, ale už ji alespoň nezalhávají. A to je velký pokrok.
Roste také počet těch, kteří vidí, že abychom přežili, způsobujeme smrt stále většího počtu jiných tvorů – volně žijících živočichů i v zajetí chovaných miliard slípek, pašíků a kraviček. Možná právě tím, že už drahnou dobu ignorujeme svou vlastní smrt, že jsme zánik a umírání odsunuli na jipky a do eldéenek, způsobujeme naším „bujením“ smrt celku. A i když je ekonomika, aspoň ta, pořád ještě postavena na stupidních ukazatelích DPH, znám kolem sebe výtečné, inteligentní a kreativní lidi, kteří jdou jinou cestou. Nebo aspoň tu jinou cestu hledají. A to mi, brzy sedmdesátníkovi, dává moc dobrý pocit.
Sedím teď na své zahradě a u nohou mi dřímá moje tříletá fenka bílého švýcarského ovčáka. Od ní se učím být tady a teď a užívat si toho, co zrovna je. A to, co je, není nikterak špatné. Mé semináře, poslední dobou dokonce i o smrti, se útěšně plní a k tomu mě i úžasně baví. Jsem pozván jako řečník na veliký festival, jehož téma připomíná známý mexický folklor – Dia de Muertos, během kterého se mrtví neoplakávají, nýbrž oslavují. A ačkoliv děti nemám a tím tak trochu „vymírám“, cítím v tom všem podzimu a rozmáhajícím se tichu velkou sílu. Sílu, kterou člověk dostane darem, když přijme vše, co k životu patří. Zrození a smrt. A to stále a stále dokola.
Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
