S dílem dnes třiasedmdesátileté japonsko-švýcarské malířky, ilustrátorky, fotografky a básnířky Leiko Ikemury se Marcela von Kayser poprvé setkala před mnoha lety v galerii Karsten Greve v Kolíně nad Rýnem. Tehdy na ni hluboce zapůsobily nápadité a tajemné skleněné sochy králíků. Autorka tohoto článku sleduje tvorbu Ikemury s velkým zájmem a měla opakovaně příležitost, aby se s touto výjimečnou umělkyni osobně setkala a sledovala její umělecký vývoj z bezprostřední blízkosti.
Z Japonska do Španělska
Leiko Ikemura opustila v jednadvaceti letech rodné Japonsko a počátkem 70. let pokračovala ve studiu španělské literatury ve Španělsku, které bylo v té době stále pevně v područí Frankova diktátorského režimu. Studovala na Akademii výtvarných umění v Seville, po smrti Franca zažila ve Španělsku také počátek demokracie.
O deset let později zanechala první výraznou stopu v tepající curyšské umělecké scéně na počátku 80. let. Osmdesátá léta měla ve světě umění zvláštní význam, protože přinesla charakteristické, neoexpresivní malířské hnutí Neue Wilde (Nové šelmy) v New Yorku, Západním Berlíně a Curychu.
Přesun do Německa v roce 1990 jí přinesl zvláštní svobodu, aby spojila rozdílné tradice Východu a Západu a rozvinula vlastní, mnohovrstevnatý a poetický jazyk. Sama sebe však nevnímá přímo jako prostřednici mezi kulturou své japonské a evropské vlasti. Její umění nemá ani jednoznačně evropský, ani asijský charakter; ve svém rozsáhlém malířském a sochařském díle se Leiko Ikemura pohybuje s jistou přirozeností mezi kulturami, které jsou si navzájem vzdálené. A přesto v její tvorbě zůstává obzvlášť zřejmá japonská kultura a její spiritualita založená v Asii.
Univerzální umělecký jazyk
Leiko Ikemura se dočkala velkého mezinárodního ohlasu a pochopení jak na Západě, tak v Japonsku a Asii. Její mezinárodní úspěch je výsledkem jejího nezaměnitelného stylu, který je všeobecně chápán jako umělecký formální jazyk. Umělkyně, která žije a působí mnoho let v Berlíně, začleňuje do své tvorby opakovaně poezii. Sama o sobě říká, že v sobě cítí hlubokou lásku ke slovům – nejen v literárním smyslu, ale především ve vztahu k tomu, jak slova a jazyk fungují ve výtvarném umění. Kontrast mezi slovem a obrazem, slovem a hmotou pro ni hraje ústřední roli.
Foto: Jörg von Bruchhausen
V roce 2016 se zúčastnila kolektivní výstavy Painter of Poetry, Poet of the Picture v Muzeu umění Ashikaga v japonském městě Tochigi. Pokud se na její tvorbu podíváte blíže, najdete v jejích zdánlivě archaických hybridních stvořeních zranitelnost, křehkost a spiritualitu, stejně jako minulost a budoucnost. Vznášejí se zdánlivě beztížně a nedosažitelně na horizontu mezi zemí a nebem. V jejích figurálních sochách i v kosmických a horizontálních krajinách se divák ocitá v jakémsi mezisvětě lidských bytostí, které se formují do zvířat, nebo skal a rostlin, jež na sebe berou lidské rysy. Tato dvojznačnost a schopnost proměny se odráží ve všech jejích dílech. Je z nich cítit radost z materiálu jako takového.
Rozsáhlou tvorbu této všestranné japonsko-švýcarské umělkyně mohou v současnosti návštěvníci obdivovat hned na několika výstavách v Evropě a Asii. Ani v Praze není Leiko Ikemura neznámá, neboť už v roce 2007 představil galerista a historik umění Jiří Švestka její obrazy, kresby a sochy v rámci samostatné výstavy.
Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
