Před Ruskem jsme varovali, ale Berlín to nechtěl slyšet

Velvyslanec České republiky v Německu Tomáš Kafka
Často slýcháme, že jedním z důvodů pro Putinovo rozhodnutí zahájit svou “ruskou válku” byla skutečnost, že Západ ve svém hodnocení Ruska a jeho záměrů zanedbal historické zkušenosti Východu či spíše střední Evropy. Kdyby tomu bylo jinak a Západ by více naslouchal zejména Polsku a Pobaltí, mohla být dnešní situace jak na ukrajinském bojišti, tak i na Západě jiná.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Wir haben gewarnt, aber Berlin hörte nicht zu

Mohla by snad být i lepší. Možná by k válce ani nedošlo. Možná. Každopádně má sebekritika Západu často spíše charakter omluvy než hlubší analýzy a jako taková zaslouží ocenit.

Problematičtější může být hodnocení, zda byla zkušenost střední Evropy s Ruskem pro Západ vůbec zprostředkovatelná. Jistě, míra závislosti na ruských dodávkách energií se musí jevit jako přehnaná a tudíž i nezodpovědná. Pokud ale Západ plánoval velké transformace svého hospodářství a chtěl je učinit finančně udržitelnými, potom se mu ruský plyn do této strategie hodil. Vždyť přeci šlo o to uchránit planetu před klimatickým Armageddonem. Obavy z Ruska byly v tomto kontextu relativně řešitelné. Na rozdíl od klimatu s Ruskem přeci lze vyjednávat. V neposlední řadě se přitom vnucovala otázka – pokud nebude Západ s Ruskem obchodovat s energiemi, jaký jiný vývozní artikl Rusku zůstane? Samo sebou, že zbraně. K tomu, aby měly tyto zbraně využití, by bylo zapotřebí mnoho konfliktů. Například ten v Sýrii…

Západ možná projevoval vůči Rusku snahu o porozumění. Těžko však lze hovořit při jeho celkovém nastavení jako o naivitě. Možná se jen Západ – jako gesto dobré vůle po skončení studené války – chtěl přestat Ruska bát. Nebo už neměl pro jiné obavy pro tento strach kapacity. Německý politolog Kai Olaf Lang v této souvislosti uváděl, že rozdíl mezi Německem a Polskem spočíval v tom, že Polsko se bojí Ruska a jinak ničeho, kdežto Německo se nebojí Ruska a jinak všeho. Putinova válka, zdá se, nyní tento rozdíl odstranila. Cesta k porozumění mezi Západem a Střední Evropou je ve vztahu k Rusku otevřena. Bylo však možné, aby se tento rozdíl podařilo překonat bez hrozné válečné zkušenosti?

Obávám se, že strach a jeho „vývoz“ není mezi partnery vítaná komodita. Západ, jak už výše řečeno, se cítil po skončení studené války jako dostatečně osvícený a chtěl nezapomínat, ale odpouštět. Bohužel se při tom stalo, že zapomněl. Zapomněl na strach z Ruska. Tento luxus si střední Evropa nemohla dovolit. Pro střední Evropu bylo Rusko blízký, geopolitický soused, který navíc byl v nedávné době ve většině zemí i zlověstným okupantem. Střední Evropa zapomenout nemohla. Nedokázala ale ani odpustit. Tím však byla její varování považována za nedostatečně osvícená, nedostatečně trendy. Zejména pro toho, kdo se sám nebojí. Kdo se nechce bát.

Rusko se tak – navzdory varováním střední Evropy – stalo pro Západ tím, čím před studenou válkou – exotikou. Tou exotikou, které vděčíme mj. za to, že se pro rychlé občerstvení vžil ve Francii a posléze na celém Západě termín bistro. Tak zní alespoň jedna z teorií, podle které tímto slovem ruští vojáci v době válek proti Napoleonovi pobízeli pařížskou obsluhu k větší rychlosti. Případně tou exotikou, za kterou byla tradičně považována ruská klasická literatura. Každý si rád na Západě přečetl svého Dostojevského, každému se ježily vlasy hrůzou při četbě Solženicina. Pro západního čtenáře šlo ale o historky z velmi „vzdáleného evropského domu“. Kontakty s ruskou realitou chtěl mít každý čtenář dobře pod kontrolou. Kontrolované dobrodružství, v tom přeci spočívá kouzlo exotiky. Běda, kdyby se z exotiky stala každodennost. Ostatně, jeden německý spisovatel mi v 90.letech sdělil, že zájem o ruskou literaturu značně poklesl po německém sjednocení. Západní Německo pojednou získalo spolu s novými spolkovými zeměmi i ruské vojáky na svém novém území. Zájem o ruskou literaturu se zvedl až s odchodem posledního ruského vojáka.

Se zkušeností přímého ohrožení nemůže žádná informační politika soupeřit. Je hezké, že Západ dnes vidí svoji nedávnou „ruskou“ politiku jako nedostatečnou. Neviděl bych v tom přesto ani zanedbání ze strany Západu, ani ze strany střední Evropy. Rusko zůstalo Ruskem, jen přestalo být exotikou. České společnosti se to přihodilo v roce 1968. Co na to říci? Vítejte v klubu! Mít strach z Ruska není hanba. Jen je třeba Rusko vrátit do svých mezí. Český básník Jiří Pištora napsal v reakci na ruskou invazi z roku 1968 tuto říkanku: Der eine lebt in Steppe unter trocker Klette/ der andere in Filzstiefeln unter einer Kiefer/ der dritte sich verkroch in sein Steppenloch/ mögen sie doch bleiben/ wo sie sich so treiben/ wo leben sie so gerne/ bloß bleiebn sie uns fern! (Žije, žije ve stepi/ jeden v suché otepi/ druhý v laptích pod pařezem/ třetí v díře mezi bezem/ ať si jsou, tak kde jsou/ at sem na nás/ nelezou.) K tomu netřeba víc dodávat. Hlavně žádné další omluvy. Teď je čas společně jednat a zbavit se ruského zastrašování.     

Článek vyšel v deníku Welt, publikujeme jej s laskavým svolením autora.

Mohlo by vás zajímat

Nejčtenější v kategorii Society