🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Tomáš Kafka und Bernhard Schlink schrieben ein Theaterstück zu diesem Thema: Mitteleuropa
Co vás svedlo dohromady, jaké bylo první setkání?
TK U zrodu našeho přátelství stál Bernhardův román Předčítač; okamžitě mě tak nadchl, že jsem o něm napsal esej do jednoho českého týdeníku. Moje nadšení bylo zjevně nakažlivé, protože jakmile vyšel, zavolal mi majitel jednoho prestižního pražského nakladatelství, a aniž by o románu věděl cokoli bližšího, nabídl mi smlouvu na překlad. Byl to můj první román, který jsem kdy překládal. V širším smyslu byl tedy Bernhard Schlink mou vstupenkou do světa překladu.
Velmi dobře si vzpomínám na naše první rozhovory, které jsme vedli v Praze. Bernhard byl pro mě už tehdy hvězdou a velmi se zajímal o střední Evropu. Raději mluvil o Milanu Kunderovi než o sobě. Začali jsme si psát. To, že bychom mohli něco společně napsat, mi tehdy připadalo příliš krásné na to, aby se to skutečně stalo.
BS Tak to bylo. Tomáš byl úředník na ministerstvu zahraničí, vzdělaný, sečtělý, vtipný – a já jsem byl překvapený a potěšený tím, že mu stálo za to přeložit mou knihu. Vzpomínám zejména na naše rozhovory na jedné dlouhé procházce Prahou, kde jsem se dozvěděl mnoho o Praze, o minulosti Československa, o mladé České republice a o střední Evropě. Na této procházce jsem poznal a obdivoval, jak Tomáš spojuje střízlivý pohled na politiku s vášnivým vztahem ke své zemi, k Evropě a ke zvláštnímu významu, který se pojí se středem Evropy.
Bernhard Schlink (nar. 1944). Profesor historie práva na Humboldtově univerzitě v Berlíně, soudce ústavního soudu spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Autor řady knih, světovou proslulost získal díky románu Předčítač.
Před mou tehdejší cestou mi bylo řečeno, že se mám připravit na odpor Čechů k Německu a Němcům, a vzhledem k německo-české minulosti mi to dávalo smysl. S žádnou nelibostí jsem se ale nesetkal. A v Tomášovi jsem zažil českého Evropana, pro kterého je minulost přítomná, aniž by byla traumatem; činí nás různým způsobem zodpovědnými a klade nám společné úkoly.
Léta jste si psali, vedli rozhovory o politice, knížkách, občas jste se setkali, ale nikdy nespolupracovali, což se před časem změnilo – napsali jste spolu divadelní hru. O čem je a jak vůbec vznikl nápad spolu psát?
BS Tématem je střední Evropa a ten nápad vznikl na jedné společné večeři. Střední Evropa se stala tématem v 80. letech 20. století, kdy kontrast mezi Východem a Západem začal ztrácet na ostrosti. To vybízelo k zamyšlení nad tím, zda země na okraji Východu i Západu nemají identitu, díky níž se nezařazují ani na Východ, ani na Západ. Střední Evropa jako vlastní politický terén, jako centrum a prostředník Evropy na Východě i na Západě – to byly tehdejší sny. Byly spíš roztomilé než realistické a při večeři jsme na ně vzpomínali s láskyplnou nostalgií. To vedlo k nápadu postavit jim pomník v divadelní hře – ve hře pojednávající o památníku pro střední Evropu.
TK Na ten klíčový okamžik si dobře vzpomínám. Mluvili jsme o právním státě a Bernhard chtěl vědět, jestli mám nějaké vysvětlení pro to, že Polsku a Maďarsku činí takovou potíž urovnat své spory s Evropskou komisí ohledně společné, řekněme, právní kultury. Protože sám nejsem právník, ale odborník na střední Evropu, raději jsem Bernhardovi vyložil svou malou interpretaci toho, proč se střední Evropa liší od západní Evropy bez ohledu na to, jak moc se střední Evropa kdysi snažila patřit do západní Evropy z ekonomických i bezpečnostních důvodů. Ukázalo se, že můj výklad – ať už správný, nebo ne – obsahuje látku pro drama.
Jak se vůbec píše divadelní hra ve dvou, byly momenty, kdy to takzvaně neladilo? Přece jen každý pracujete s textem jinak.
BS Zpočátku jsme občas měli rozdílné názory na to, jak postupovat, jakým směrem se má hra ubírat. Ale kdykoli jsme si vyměnili názory, buď jsem já uznal, že měl pravdu Tomáš, nebo Tomáš uznal, že jsem měl pravdu já.
Tomáš Kafka (nar. 1965). Od roku 2020 velvyslanec ČR v Německu, 2008–2013
velvyslanec v Irsku. Držitel německého vyznamenání Spolkový kříž za zásluhy.
Překladatel a autor několika básnických sbírek.
TK K tomu zbývá dodat snad už jen jednu anekdotickou scénu. První verze hry byla již hotová. Ulevilo se mi a byl jsem téměř v euforii. Bernhard mi však řekl, že ho to mrzí, ale dílo je příliš spořádané, a že by se do dnešní doby nemuselo tak dobře hodit. Proto musíme být trochu drsnější, ne-li dokonce hnusní. Odpověděl jsem, že to mohu zkusit, ale že nevím, jestli to dokážu. Pak jsem chtěl vědět, jestli to dokáže on. Bernhard řekl, že ani on to nezvládne, ale že se k tomu musíme navzájem povzbuzovat. A tak to vzniklo.
Zažíváme energetickou krizi, dopad války na ekonomiku, ale co je ještě horší, nedaleko od našich hranic probíhají tvrdé boje, umírají lidé, děti. Ustojí Evropa tuto situaci?
TK V 90. letech běžel německý film o chaotické situaci v nových německých zemích s názvem Wir können auch anders. V angličtině se však film jmenoval No More Mr. Nice Guy. Myslím, že široké rozpětí mezi německým a anglickým názvem může docela dobře odpovědět na tuto velmi složitou otázku. Domnívám se – na rozdíl od německého názvu, tedy Wir können auch anders –, že v průběhu konfliktu s Ruskem EU či Evropa odolá pokušení uzavřít pakt s ďáblem, pokud jde o vlastní hodnoty a životní styl, a hrdě prohlásí: Ne, nemůžeme jinak. Abychom však mohli tento postoj nejen deklarovat, ale také věrohodně uplatňovat, musíme ve vztahu k Rusku přijmout anglický název: Už žádný hodný pán! Ta jiná kombinace obou titulů by byla katastrofální.
BS Když je Evropa konfrontována s jasnou situací, dokáže si s ní poradit. V současné době je situace jasná: Rusko napadlo Ukrajinu, porušilo základy a principy mezinárodní politiky, Ukrajina potřebuje a zaslouží si naši podporu. Jaká bude situace v budoucnu, není jasné. Co když Rusko ani Ukrajina nemohou vyhrát? Ale co když obě země trvají na vítězství jako na cíli války? Pokud zabíjení a umírání bude dál pokračovat? Jak se vypořádat s tímto, to Evropa zatím neví.
Jaký má být do budoucna vztah Evropy k Rusku a do jaké míry je současná válka důsledkem imperiálních ambicí dnešního Ruska a bývalého Sovětského svazu?
TK V tuto chvíli musíme udělat vše pro to, abychom si v budoucnu mohli dovolit ignorovat Rusko a jeho zájmy, stejně jako to Rusko dlouho dělalo vůči nám. A ano, poznámka o imperialistických touhách Ruska a Sovětského svazu je případná. Na počátku této války byla stará ruská politika či spíše reflexivní metoda řešení vlastních problémů na úkor jiných. Rusko v zásadě vždy dávalo přednost vítězství a nadvládě – za každou cenu – před budováním. Ruští vůdci vždy horlivě hovořili o míru, ale velmi často měli na mysli svůj klid, kterého paradoxně dosáhnou jen tehdy, když někoho porazí.
BS Rusko nemělo a nemá jen jednu duši. Vždy existovalo Rusko, které se obracelo k Evropě a které se od ní odvracelo, které se považovalo za národ mezi národy a které se považovalo za cosi výjimečného, za jakýsi třetí Řím, za strážce křesťanského dědictví, jež Západ zradil. Evropa není bez vlivu na to, která duše jev Rusku silná. Uděláme dobře, když zůstaneme otevřeni ruskému obratu k Evropě a kontaktům a výměně mezi našimi národy – Rusko nám má co dát, stejně jako my jemu. Zároveň se musíme rozhodně postavit imperialistickým nárokům, které si činí. Trik spočívá v tom, být stejnou měrou odhodlaní jako otevření.
Tomáši, před dvěma lety ses stal velvyslancem České republiky v Berlíně, který tě okouzlil už před třiceti lety, kdy jsi zde nastoupil svou první misi. Jak bys popsal diplomacii tehdy a dnes?
TK Před třiceti lety pro mě bylo všechno neuvěřitelně nové, a to nejen v Berlíně, ale i ve světě diplomacie. Jako mladý představitel nedávno obnovené československé a později české demokracie jsem se vždy mohl spolehnout na podporu a dobré rady svých starších kolegů, především vyslance a mého kmotra Františka Černého. Navíc mě téměř všude provázela nepochopitelná a téměř zázračná aura prezidenta Václava Havla. Teď, po třiceti letech, mi nezbývá než respektovat skutečnost, že dnes už nejsem mladým představitelem mladé demokracie a že aura Václava Havla je také pryč. Ale samozřejmě si nestěžuji! Toto město jsem si oblíbil a mám také to štěstí, že mám v Německu mnoho přátel. Také jim vděčím za svůj optimistický postoj, že je všechno dobré a že to tak zůstane i nadále.
Co vám dělá v dnešní složité době radost, je stále se na co těšit?
TK V dnešní době může člověk právem rychle propadnout depresi, pokud příliš dlouho a ještě k tomu sám sleduje zprávy. Zdá se mi tedy, že pasivně čekat na dobré zprávy zvenčí je přepych. Ano, nečekané fotbalové vítězství nebo úspěšné divadelní představení vždycky pomůže zlepšit náladu. Pravdou však je, že není nad štěstí, nejlépe nad rodinné štěstí, nad to, když máte kolem sebe lidi, kteří vás povzbuzují, abyste se nevzdávali radosti ze života.
BS Ze světa jako takového radost nemám, ale na světě důvody k radosti stále ještě nacházím. Láska, přátelství, děti, literatura, hudba, příroda – klimatické změny, vzestup autoritářství, války, přírodní katastrofy a hladomor nám nemohou vzít radost z toho všeho. Adorno říká, že dobrý a čestný život v nelidské společnosti není možný. Jenže možná právě ve špatném životě nacházíme, co je vlastně to pravé.
Tento článek vyšel v tištěném magazínu N&N Czech-German Bookmag
