Tomáš Kafka: Pro střední Evropu má i vážnost groteskní rysy

Der Tschechische Botschafter in Deutschland Tomas Kafka
Jedním z kulturních rozdílů mezi střední a západní Evropou je ten, že ve střední Evropě má i vážnost groteskní rysy. Přesvědčil se o tom básník, historik a diplomat Tomáš Kafka, velvyslanec České republiky v Německu.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Tomáš Kafka: Für Mitteleuropa hat selbst die Ernsthaftigkeit groteske Züge

Kafka si to uvědomil díky nedorozumění při společném psaní divadelní hry s Bernhardem Schlinkem. Jde přitom o tutéž odlišnost, která se jindy projevuje také menší potřebou Čechů vyjadřovat se politicky korektně na jedné straně a zřetelem Západu na citlivější přístup na straně druhé. 

Má pro vás psaní básní i nadále terapeutickou funkci, jak jste kdysi zmínil? Co přesně s vámi ten tvůrčí proces dělá?

Je v tom sice nadsázka, určitý terapeutický aspekt to nicméně má. Smysl psaní ať už poezie nebo i sepisování nějakých postřehů není pro mě v tom, abych se tím sám uspokojoval, ale vidím jej spíše ve sdílení s přáteli. V okamžiku, kdy se jim to líbí, anebo cítím, že jsem jim mohl něco sdělit, či je pobavit nebo nějak obohatit, mám z toho radost, která s sebou nese i ten terapeutický moment.

Na druhou stranu to pro mě snad přeci jen má i jistý hlubší smysl. Jak básník Jiří Kolář říkal, že co nemá jméno, to neexistuje, možná se subjektivně snažím některé věci pojmenovávat tak, abych si je tím zafixoval. Schopnost ten stále komplikovanější svět zveršovat či jej zkrotit do nějakého literárního útvaru, mi dodává určitý možná falešný, ale přeci jen uklidňující dojem, že tomu světu trochu rozumím, a že je to můj svět. Tvůrčí postupy z tohoto pohledu nejsou jen muka, ale i způsob, jak si svět kolem sebe osvojuji a jak se v něm pak cítím víc doma.

Vojtěch Hönig
Foto: Vojtěch Hönig

Verše jste si bral na pomoc zejména v době, kdy jste se sžíval s Irskem. Jak je tomu v Německu?

Dublin pro mě představoval svět, který jsem měl rád, a kterému jsem moc nerozuměl. Proto pro mě bylo důležité si tím psaním najít cestu jak k Irsku, tak i do angličtiny.  

Střední Evropa, Německo, je přeci jen něco, co mě formuje už poměrně dlouho, takže někdy mohu podlehnout dojmu, že je to oboustranné, a že i já formuji česko-německé vztahy nebo střední Evropu.

Básněmi a vzletným jazykem si také udržujete pozornost při jednáních. Pomáhá vám to v diplomacii? 

Víc než vzletný jazyk mě zajímá možnost věci neotřele pojmenovávat, abych měl pozornost protějšku, a možná i tu svou. Chápu sice, že do politiky patří schopnost umět věci opakovat a pokaždé vytvořit dojem, jako by byly řečeny poprvé, ale já se rád vyjadřuji spontánně a možná právě proto bych nebyl dobrý politik a hledám trochu neotřelejší vyjádření. Dávám tím partnerovi signál, že jsem připravený bavit se o věcech i osobněji, než abychom si jen řekli, co máme napsáno v podkladech a co jedna strana od té druhé očekává.

V knižním souboru rozhovorů Zeď mezi námi vyzdvihujete význam umění, vyjadřujícího vztah ke světu kolem nás. Do jaké míry jsou pro vás ve chvíli, kdy věnujete pozornost nějakému dílu, důležité postoje, které daný autor nebo interpret veřejně zaujímá ve svém životě?

Toto pro mě byla velká otázka, když jsem byl mladší. V 80. a 90. letech, kdy se řešily ty klasické případy, ať už to byl Ezra Pound nebo Knut Hamsun, nebo konec konců i naši komunističtí básníci, kteří kromě toho, že jim zachutnala kariéra, byli i velmi talentovaní, jako Vítězslav Nezval, potažmo – oblíbené téma – Pavel Kohout.

Později, kdy jsem se oprostil od možnosti, že by literatura byla mým prvním a posledním, jsem se na interakci mezi realitou a psaním začal dívat s odstupem a nechávám profesionálním literárním vědcům nebo historikům, ať si s tím lámou hlavu. Já dokáži odlišovat, kdy mě zajímá dílo a kdy mě zajímá autor a už mě až tak nezajímá, jestli je to vždy v souladu či není. Možná ani není možné, aby byli spisovatelé morálním svědomím národa. Možná je někdy docela dobré, když si to i v praxi ověříme zjištěním, že ti, kteří bývali líbáni múzami, tak v realitě, jak říkal Oscar Wilde, že leželi v té stoce.

Básně kromě dříve vydaných sbírek píšete často soukromě přátelům jako projev přízně. Komu se jí například dostalo v poslední době kromě Jiřího Peňáse?

Spoustě lidem. Podařilo se mi inspirovat i několik přátel k tomu, že mi začali odpovídat také básnickou formou. V Rakousku mám dva takové partnery do psaní, jeden z nich je bývalý rakouský velvyslanec v Praze Ferdinand Trauttmansdorff, který mi napsal několik básní, nebo někdejší rakouský chargé d´affaires v Praze, který mi už píše spontánně verše. Je to takový hezký moment, že si takto vzájemně zpříjemňujeme život. Je to určitý bonus k těm praktickým věcem, které často řešíme, kdy si takto dáváme najevo, že jsme rádi v kontaktu.

Přečtou si vaše verše i politici?

Poté, kdy byl na velké státní návštěvě České republiky spolkový prezident, zpracoval jsem ty tři dny ve verších, které jsem poslal panu prezidentovi. Je fajn, že ty vztahy jsou dnes takové, že snad pana prezidenta ani nijak nešokovalo, když mu český velvyslanec poslal resumé z jeho velmi úspěšné cesty do České republiky ve třech čtyřverších.

Dostal jste zpětnou vazbu?

Pan prezident říkal, když jsme se tu potkali, že ho to pobavilo.

Spolu s Bernhardem Schlinkem píšete divadelní hru. O čem pojednává?

Ta hra je poměrně vážná. Pojednává o střední Evropě a snažíme se v ní během všech rozhovorů postihnout, co nás na ní fascinuje. To se děje během setkání několika reprezentantů střední Evropy, je to jeden Čech, Polák, Maďar a jeden Němec. Ti přijmou pozvání jistého ruského oligarchy s americkým pasem, který žije s bosenskou Srbkou s britským pasem, a společně přemýšlejí o tom, co vůbec je střední Evropa a jak by ji mohli složit poklonu. Každý k tomu ovšem má jiný důvod, takže nedorozumění jsou nevyhnutelná.  

Jak se vám spolupracuje?

SBernhardem Schlinkem jsme se spřátelili, když jsem skoro už před 20 lety překládal jeho Předčítače. Tehdy jsme si slíbili, že spolu něco uděláme, což se teď naplnilo, byť tu hru ještě dokola přepisujeme.

Bernhard je víc Západoevropan než Středoevropan, já jsem jednoznačně víc Středoevropan než Západoevropan a ty určité rozdíly mezi těmi dvěma evropskými mentalitami se projevily v tom, že po nějaké době měl Bernhard pochybnosti, zda beru naše postavy a jejich názory skutečně vážně. Tím se obnažil problém mezi střední a západní Evropu v praxi. Pro střední Evropu má i vážnost groteskní rysy. Posléze ovšem zjistil – a to mě potěšilo – že i ta jeho západoevropská vážnost může mít středoevropské rysy. 

Uvedete ji nejdřív v Praze nebo v Berlíně?

Zatím to píšeme pro své potěšení. Pak se uvidí.

Jak přistupujete k literárním překladům – řeknete to doslovně, anebo vyjádříte jinými slovy ladně totéž? 

Když jsem překládal, dost jsem si s tím lámal hlavu, protože mě bavily věci, které byly na hranici jazykové hry – často jsem překládal divadelní hry nebo poezii, kde se to jedna ku jedné překládat nedá. Je často věcí sebedůvěry i určité míry excitování, kdy máte najednou pocit, že tomu autorovi rozumíte možná víc než sami sobě.

To se mi stalo, když jsem překládal divadelní hry Wernera Schwaba, rakouského autora tzv. fekálního dramatu utvářeného směsicí rokenrolu, fekálního jazyka a té typické rakouské sebezášti (Hassliebe).  Někdy to bylo napsané přehledně a vtipně, jindy jako rocková opera, jak to interpretuji, kdy musela být každá věta originální. Autor uplatňoval neologismy, zařazoval atypický rytmus mluvy a i proto, že při psaní dost holdoval alkoholu, byly jeho hry čím dál méně přehledné a disciplinované.

Protože jsem ale měl pocit, že rozumím tomu, proč to tento zneuznaný rockový hudebník dělá (cítil jsem se podobně), nabyl jsem dojmu, že i když nerozumím úplně každému slovu, tak vím, co tím chce říct. Byly to mé nejdobrodružnější překlady. Měl jsem pocit, jako bych byl nesen empatií, a zřejmě jsem to trefil, protože ty hry celkem úspěšně hráli i v Česku. Možná tomu lidi nerozuměli, ale aspoň je to bavilo. 

Ohledně našich vztahů s Německem či EU má Česko inspirovat a být inspirováno. Je ještě možný návrat k Havlem zavedené tradici zasazování se o dodržování lidských práv ve světě?

Dostáváme se do jiného kontextu, než byl ten, v němž se Václav Havel zasazoval o určitý typ politiky porozumění. I ten je dále platný, jen v těch 90. letech jsme možná žili ve světě, kde jsme měli představu, že všichni chceme všechno stejné, jen se nám to nedaří realizovat, protože k tomu nemáme stejné podmínky, takže je možné se navzájem inspirovat a jít příkladem.

Obávám se, že dnes žijeme ve světě, kde celé regiony, ne-li kontinenty dávají jasně najevo, že mají své plány a představy a možná i své hodnoty, a že se dostáváme zpátky do určitých konfliktů životních stylů. Už to není tak, že bychom se všichni snažili o jeden univerzální hodnotový systém, ale je tu řada systémů a záleží na nás, jestli dokážeme ty naše hodnoty a principy v nějaké míře obhájit jak před sebou, tak i před těmi, kdo k nim takový respekt nemají a mají naopak pocit, že v tom právě vznikajícím světě určitá míra autoritářství či kolektivního uvažování může vést k lepším výsledkům, hospodářským i administrativním.

Takovou polemiku jsme zažili v době covidu, kdy se stále uvažovalo o tom, jestli jsou demokratické společnosti vůbec schopny vyžadovat a efektivně naplňovat principy karantény, když na sebe lidé pohlížejí extrémně individualisticky. Já věřím, že ano, nicméně už jen fakt, že se podobné polemiky vedou, ukazuje na to, že bychom si neměli myslet, že v dnešním světě bude stejně jednoduché či složité prosazovat naše hodnoty, jak tomu bylo právě za éry Václava Havla. Bude to ještě složitější.  

Z okrajových pozic české politiky zaznívají pomluvy na adresu západních a jmenovitě i německých médií v tom smyslu, že nejsou svobodná. Úroveň a množství satiry v Německu a v Česku přitom odhalují paradoxní podstatu těchto odsudků. Jak se na to díváte?

Satira je určitý ukazatel toho, která média – a většinou jsou to ta veřejnoprávní – si dovolí jít do střetu s divákem, kterému ukazují věci tak, že se mu to nemusí líbit. Německá satira možná na rozdíl od té české, která už je na pomezí grotesky, pracuje s určitou mírou nadřazenosti nebo provokace. V Česku hledáme kdesi na pomezí nějakého absurdního divadla a nějakého politického žánru způsob, jak si ze všeho vystřelit. Určitým vrcholem byla Česká soda, která využívala anarchistické atmosféry 90. let. Dnes se časy změnily a Česká soda by asi možná nebyla.

Německá satira má každopádně jiné zdroje, než ta česká. Vychází z tradic německého politického kabaretu, který se snaží sice karikovat, ale zároveň diváka konfrontovat a nějakým způsobem jej formovat. To v českém přístupu nevidím. V Česku jsme ještě z dob komunismu hákliví na to, aby nás kdokoli poučoval a převychovával, a i kdyby se o to někdo pokoušel, byť jen nějakou burleskou, vycítí to z toho.

O poznání političtější Němci jsou zvyklí na to, že se jim politika nějakou formou, třeba i satiry, servíruje, takže si ji pouštějí víc k tělu. Ovšem i to má dnes své meze. Příkladem je provokativní kabaret Dietera Nuhra na ARD, který už část levicově liberálních médií kritizuje za to, že jde o do té míry politicky nekorektní projev, že jej ani v jeho hrané podobě není možné akceptovat.

Byť Nuhr jedním dechem sekne na protilehlé strany politického extrému? 

Tak, jak je česká společnost citlivá na poučování, ta německá hůř nese, je-li někdo politicky nekorektní. Jde tedy o různé pocity nelibosti, které může satira vyvolat. Toho bychom si měli být vědomi, protože kdybychom na to hleděli jen z pohledu jakéhosi universalismu, tak nám německá satira může připadat, že jsou Němci padlí na hlavu a Češi se mohou Němcům jevit jako ti, kdo nemají zájem zlepšovat svět a chtějí se jen chechtat.

Německý kabaretiér podstupuje úplně jiná rizika možného nepochopení, než ten český. Je to dáno jednoduše tím, že Němci se spíš hlásí k onomu západnímu, možná přecitlivělému kulturnímu kontextu, zatímco my se spíš hlásíme k tomu středoevropskému, v němž divák radši snese legraci pro legraci, než aby byl poučován.

Jak má satira vůbec reagovat na situaci, kdy politická realita začíná lidem připadat jako sama o sobě tragikomická?

To už pak stojí před otázkou, zda má věci ještě víc vyhrocovat, než jak je to v realitě, anebo to má nechat úplně být a dělat si legraci z apolitických věcí, protože tam vidí větší prostor na seberealizaci.

Německá satira je ovšem z principu politická a Němci, kteří se berou daleko víc vážně než Češi, jdou i v té satiře do konfliktu s vážností a jsou provokativnější.

U nás naopak dosahujeme toho, že se politická realita bere čím dál víc nevážně. Groteskní Tonda Blaník je dokladem rezignace na to, že by satira mohla někoho poučit. Hlavní věc bylo, aby to bylo od srdce se zachechtat.  

Je něco, co vám po příjezdu z Berlína do Prahy nebo naopak z Prahy do Berlína chybí?

Praha a Berlín jsou natolik blízko sebe, že nic podobného snad ani nepozoruji. Ovšem když jsem jezdíval do Dublinu, bylo pro mě velice osvěžující získat po čase distanc, který mi dával možnost dívat se nejen na věci v Česku, ale i celé střední Evropě s odstupem. Oprostil jsem se díky tomu od potřeby hledat nejrůznější paralely a neustále něco vysvětlovat Irům, kteří nikdy nechtěli být zcela součástí života na kontinentu. Užíval jsem si Dublin v Dublinu a Prahu v Praze a neměl jsem pocit, že musím cokoli vysvětlovat.

Mezi Prahou a Berlínem vnímám ten rozdíl, že v Praze jsem méně anonymní než v Berlíně. To mě ale neruší, naopak, je to docela příjemné. 

Tento rozhovor je součástí dvojjazyčné publikace kombinující atributy knihy a magazínu s názvem N&N Czech-German Bookmag. Všímá si fascinujících osobností, které spojují Čechy s jejich nejdůležitějším sousedem a největším obchodním partnerem – Němci. Lze ji objednat například přes portál Albatros Media.

Mohlo by vás zajímat

Nejčtenější v kategorii Society