“UN”KNOWN Arden

S Ardenem jsem se seznámila v létě roku 2016. Bylo mu 8 let a ukazoval mi nejen zvláštní abstraktní velkoformátové obrazy, ale také mnoho perokreseb a skici různých druhů dinosaurů, kterými byl v té době fascinován. Jeho práce mě tak nadchly, že jsem Ardenovi nabídla výstavu v Galerii Černá labuť, kde se opravdu v listopadu téhož roku konala vernisáž pod názvem UNKNOWN a při té příležitosti také křest jeho první ilustrované knihy pro děti, Svět dinosaurů.

Od té doby jsme se neviděli. Pár dnů před vydáním aktuálního čísla magazínu N&N Praha/Berlin mi poslal mailem kresby malých zrůdiček. Jako doprovod bylo napsáno pouze jedno slovo – koroňák. Ardenovy kresby byly poslední příspěvek, který jsme ještě přidávali na plotru v tiskárně.

Ardenova kresba, 2020.

A jak se mu daří dnes?

Ardene, 4 roky jsou dlouhá doba, obzvlášť v životě dítěte. Co se u tebe za tu dobu změnilo?

Moc se toho nezměnilo. Jen jsem o ty čtyři roky starší. Přešel jsem ze základní školy na osmileté gymnázium. Stále hodně hraju na klavír, chodím na parkour a také jsem nepřestal kreslit.

Ardenovy kresby, 2020.

Svou kresbu, která byla inspirována koronavirem jsi nazval “koroňák”. Je podle tebe “koroňák” pohromou nebo může přinést i něco dobrého?

Je to konec civilizace. Neeee. Dělám si srandu. Pro mě to pohroma není, ale je asi potřeba dávat si pozor. Zrovna jsme se v této době začali učit v přírodovědě o bakteriích a virech. Každá pandemie jednou skončí, záleží, jak se s tím poperou lidé a příroda.

Ardenovy kresby dinosaurů, 2016.

V souvislosti s korona prázdninami se mi stýská po škole a učitelích. Jsem spíš samotář, takže mi nechybí ani kolektiv. Ale online výuka mi nevyhovuje. A vůbec, nemám rád sociální sítě. Také jsem byl raději zpočátku hodně doma, trochu jsem se bál chodit ven. Teď jezdíme na zahradu, na čerstvý vzduch, kde stejně nikdo není, jen já a máma. Mám tam trampolínu a rád pomáhám na zahradě a starám se o stromy.

Kdybys měl namalovat, jak se bude vyvíjet svět. Co by na tom obrázku bylo?

Tak jedna věc je, jak si to představuju a druhá, jak bych to chtěl. Myslím si, že se všechno bude ještě více zrychlovat a digitalizovat. Jednou bude naše práce nahrazena roboty, ti budou dělat všechno. Budou řídit automobily, budeme mít možná i vzdušné trasy, auta budou létat ve vzduchu.

Ardenova kresba, 2020.

Toho se bojím a nechci to, protože mám rád přírodu. Proto ji chráním a jednou až budu větší, tak bych chtěl bojovat za její ochranu. Teď jsem zatím jen členem Svazu ochránců životního prostředí.

Ardenova kresba, 2020.

A čím bys chtěl být? Máš představu o svém budoucím povolání?

Už tady toho bylo hodně. Chtěl jsem být například chirurg, ale popelář taky, jako většina malých kluků. Taky jsem chtěl být jako malý kluk hokejista, ale dodnes neumím pořádně ani bruslit. Teď mě už asi dva roky drží povolání detektiva nebo soudního lékaře.

Arden Zadrick na vernisáži UNKNOWN v Galerii Černá labuť.

Říkáš, že jsi samotář. Máš oblíbená zvířata a pokud ano, která?

Ano. Zvířata mám moc rád. Třeba miluju ptáky, jako například orly a taky mám moc rád delfíny, kosatky, žraloky, lamy, pštrosy, vlky. Vždycky jsem chtěl kočku, ale teď bych chtěl moc lišku. Všechno si o nich zjišťuju, také vím, že to nebude snadná cesta a že mi to asi nedovolí máma. A v bytě by se stejně trápila. Tak když ne teď, tak ji budu mít až budu velký. A ne jednu. Koupím si všechny lišky z farem, kde se chovají na kožešinu, abych je zachránil.

Ukázka z knihy Svět dinosaurů.

To je hezká myšlenka. Miluješ přírodu, zvířata. Určitě rád cestuješ. Kde se ti nejvíce líbilo a líbí?

S mámou jsem začal cestovat, když mi bylo devět měsíců. Druhý výlet si už pamatuji, to mi byly dva roky a byli jsme v Thajsku. Kromě Ameriky, Mexika, Kuby, Vietnamu, Thajska, Srí Lanky jsem hodně procestoval Evropu. Nejvíce se mi líbilo na severu Švédska, v Kiruně a na Islandu. Tam bych se chtěl jednou vrátit.

Ardenova kresba, 2020.

Nicméně miluju naše společné výlety s mámou po Čechách a Moravě. Je toho tady tolik krásného. Miluju českou krajinu a toulky po ní. Je tak malebná a vždy bude mým domovem. Nejradši se vracím na Staré Bělidlo do Babiččina Údolí. Letos v létě pojedeme na Šumavu, možná na Jižní Moravu, Vysočinu, a hlavně budeme na chalupě pod stanem. Už se moc těším.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Jakub Hrůša: Dirigent německého orchestru nemůže přejít žádný technický nedostatek. Němci by to vzali jako podfuk

V německých orchestrech nelze přejít žádný technický nedostatek pouhým vyjádřením víry ve zlepšení. Takový domnělý projev velkorysosti Němci vnímají jako podfuk na podstatě toho, proč se všichni sešli. Problém je potřeba vyřešit, zorientoval se v německé povaze už před lety Jakub Hrůša, dnes šéfdirigent Bamberských symfoniků v bavorském Bamberku a hlavní hostující dirigent České filhamonie a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Jeho cíl je vždy stejný: vést a inspirovat orchestr k technicky dokonalému výkonu s určitou emoční nadstavbou. Přitom je třeba hledat rovnováhu. Jakmile ji dirigent najde, dochází k vzácné interakci, na níž se napojuje i publikum, popisuje. Bamberští symfonikové pod vedením Jakuba Hrůši zahrají 21. září v Praze na festivalu Dvořákova Praha.
Přečtěte si

Petra Nesvačilová: Neměli bychom zapomínat vyvěšovat červené trenýrky

Vyhledávaná herečka a režisérka Petra Nesvačilová loni zvítězila na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (MFDF) se snímkem Vojna Ztohoven. Nyní odjíždí na filmový festival do Polska (opět soutěž o nejlepší dokument), moc se na to těší. N&N Magazín si s ní povídal o vzniku filmu, o rozdílech mezi českou a ruskou povahou, a také o hranicích dobra a zla.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign