Po tříhodinovém letu z Fortalezy jsme před sedmou ranní dorazili na letiště Tancredo Neves. Nepamatuju si, že bych kdy přistál na letišti, které je tolik vzdálené od centra města, k němuž patří. Jeli jsme celkem asi 60 kilometrů, za což jsem byl nakonec docela rád, jelikož nám to dalo možnost vidět nespočet favel, slumů, chatrčí a polorozpadlých budov, které předměstí Belo Horizonte ‚zdobí‘. Po příjezdu do centra ovšem nastala neskutečná proměna. Moderní, případně udržované budovy, luxusní butiky, a široké bulváry. Město mi nemálo připomínalo třeba Madrid.
Po ubytování v hostelu, kde jsme pokoj sdíleli s dalšími čtyřmi spolubydlícími, z nichž dva zařezávali jako dlouho nebroušená pila, byl čas na prohlídku toho nejzajímavějšího, co město nabízí. Doporučení jsem dostal právě od Gustava, kterého jsem měl kvůli jeho pracovním povinnostem vidět až poslední večer.
Město mnoha tváří
Centrální tržiště bylo neskutečně živé a dalo se tam najít opravdu všechno od neskutečně širokého výběru ovoce, přes dvoumetrové ryby až po páva, který byl zavřený v kleci o velikosti krabice od banánu. Ne se vším jsme z etického hlediska souhlasili, ale i tak stála návštěva tržiště za to.
Poté jsme se vydali na místo, na které jsem se z celého Belo Horizonte těšil nejvíce – Praça do Papa. Poměrně malé náměstí, kde je celá metropole vidět jako na dlani. Jelikož jsme se v celém městě cítili velmi bezpečně, rozhodli jsme se necelé 4 kilometry zpátky na hostel dojít pěšky, abychom nasáli co nejvíce místní atmosféry.
Na drink do garáží
Další den byl pojat jako relaxační, jelikož Dadka předchozí den snědla něco, co si ne uplně rozumělo s jejím žaludkem. Poměrně brzy se mi ovšem ozval Gustavo, který si udělal čas o něco dříve. Gustava si pamatuji jako malého usměvavého Brazilce, který mi říkal Nedved, podle jednoho z nejlepších evropských fotbalistů historie Pavla Nedvěda. A skutečně ani po dvanácti letech nezapomněl, a já Gustava a jeho: heeey Nedveeeed dříve slyším, než vidím. Po krátké rozpravě o tom, kam zajít, mi navrhuje místo, které se později ukáže jako to nejlepší z celého města: tzv. ‚New market‘.
Je to místo nedaleko od centra, které ještě před pár lety sloužilo pouze jako klasické několikapatrové garáže. Garáže to jsou stále ale z půlky jednoho patra se udělal prostor plný barů, umění, tetovacích salonů a stánků s neuvěřitelně chutným jídlem. Vyzkoušel jsem všemožná jídla a drinky, ze kterých se olizuji doteď. Svoji atmosféru tomu dodával fakt, že auta, zajíždějící do garáže, projíždí právě mezi lidmi s drinky či pivem, jakkoli absurdně to zní. Gustavo, který mě za celý večer seznámil s minimálně 15 lidmi, přiznal, že na místo chodí častěji než jednou týdně. Během večera jsme stihli probrat nespočet témat a zavzpomínat na staré dobré časy.
Ráno jsem v lehké kocovině odjížděl s pocitem dobře stráveného času v neznámém městě a s plánem na destinaci, kterou si většina lidí vybaví jako první, když se řekne Brazílie – Rio de Janeiro.
