Začátek fortalezského dobrodružství
Po 3 leteckých přesunech a 26 nekonečných hodinách přijíždíme ve 3 ráno do našeho hotelu, který jsem prozíravě rezervoval v blízkosti letiště. Uber nás vysadil v podezřele tiché uličce u budovy, která se ztrácela za tři metry vysokou branou s ostnatým drátem. Na chvilku jsme zůstali nervózně stát, ale brána se záhy otevírá a nás ‘vítá’ noční hlídač. První dojem nebyl nic moc, stejně jako absence kohokoliv, kdo by byť jen trošičku mluvil anglicky. Nakonec jsme se ale dokázali domluvit a po dlouhé cestě jsme konečně ulehli do postele.
Ráno se přesouváme do naší cílové ubikace, do hostelu Esperanto. Ten se nachází cca 500 metrů od asi nejznámější fortalezské pláže de Futuro a zvenku vypadá jako rozpadlá chatrč. Jakmile jsme však vstoupili dovnitř, zjistili jsme, jak moc zdání klame. Velká zahrada, bazén a na dvě desítky lidí, kteří v pohodové atmosféře hrají na kytaru, popíjejí, povídají si, houpají se v pytlech nebo hrají různé hry. Netrvalo dlouho a i my jsme se stali součástí této pohody.
Držte se hlavní ulice!
Po ubytování dostáváme od zvláštního Chilana první instrukce a informace: když půjdeme na pláž, nebrat si s sebou cokoliv, včetně slunečních brýlí, i ty mohou přilákat nežádoucí pozornost. Mezi další pokyny patřilo například to, že se máme držet pouze hlavní ulice, zahnutí doleva může způsobit nepříjemné setkání s mladíky z nedalekého slumu. Kamkoliv jinam než na pláž jedině Uberem a především nevycházet z hostelu po setmění, což je už po šesté večerní.
Po obědě píši Felipemu – kamarádovi, ze studií v Anglii, co žije právě ve Fortaleze. Felipeho jsem naposledy viděl v roce 2007 a říkal jsem si, že by bylo fajn se po takové době setkat. Obratem mi přichází odpověď: ‘Za půl hodiny vás naberu a pojedeme k mojí mamce na BBQ’. Trošku nečekané, ale říkáme si proč ne. Apartmán, do kterého nás vzal nám trošku vyrazil dech: Penthouse v luxusní budově na asi nejlepším místě celé Fortalezy. Několik hospodyň, froté ručníčky na toaletách, neskutečný výhled a desítky uměleckých děl, z nichž by každé bohatě pokrylo náš rozpočet na celou cestu. Až později se dozvídám, že Felipeho otec je vysoce postavený politik. Po výborné večeři, pár pivech a vzpomínkách na ‘staré dobré časy’ jsme pozváni na velkou brazilskou party, což s radostí přijímáme. Po příjezdu na hostel, kde jsme se chtěli připravit, nás ovšem přemáhá jetlag.
Maximální rychlost i nezkrotné vlny
Na další den máme program dlouho naplánovaný. Přestože jedeme lowcost a atrakcím a turistickým místům se budeme maximálně vyhýbat, hned zezačátku jsme si jako ‘odrostlé děti’ nedokázali jednu atrakci odpustit. Beach Park – největší aquapark v Jižní Americe, nacházející se asi 30 km jižně od Fortalezy. Pro mě osobně byla výzva především atrakce zvaná Insano. Se svojí maximální rychlostí 108 km/h se řadí na druhé místo na světě. Tím, že jsem si řekl, že tento rok chci zkusit všechno, váhal jsem jen chvilku a stálo to za to. Stejně jako celý zbytek dne.
Poslední den, se nám díky Felipemu naskytla možnost vyzkoušet surfing. Jeho kamarád, který má surfařskou školu, si nás vzal do parády. Přestože jsem věděl, že surfování není žádná procházka růžovým sadem, náročnost celého procesu (pádlování rukama, naskočení na surf, udržení se na vlně) mě i tak překvapila. Na pár vteřin se mi povedlo sjet vlnu pouze dvakrát z asi patnácti pokusů. Dadka to zvládla prakticky vždy, a můžu konstatovat, že je daleko lepší surfař než já.
Zbytek dne jsme trávili relaxem v hostelu, já jsem se díky jedné Rakušance, která náhodou bydlí v Praze, kde si vydělává hudbou, naučil své první akordy na ukulele, které mě úplně pohltilo a jehož hrou trávím alespoň hodinu každý den. Jelikož náš let do další destinace byl už ve 4 ráno následujícího dne, rozhodli jsme se poslední noc trávit na letišti. Ještě jednou nám ovšem trn z paty vytrhnul Felipe, který nám nabídl ubytování na poslední noc. Po náročném surfování jsme tak usnuli už v 8 večer a po půlnoci jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství – do třímilionového Belo Horizonte.
