Pro mne je Bulharsko navždy spojeno se vzpomínkou na dětství a letní dovolené, kdy jsme se vydávali autem z Ostravy na dobrodružnou cestu do stanového kempu do Albeny, na Sluneční pobřeží či do Nesebaru. Měsíce dopředu jsme vše pečlivě připravovali a balili, na předním místě plán konzerv s přesným rozpisem, kterou kdy budeme jíst. Včetně zápalek jsme měli nabalené všechno, jen ne sluneční krém. Opalovací faktor bylo neznáme slovo a těžce roztíratelná nivea nás sice nabarvila na bílo, ale před žhavým sluncem neochránila. A tak jsme se každý rok vrátili svlékajíc se z kůže jak hadi a s červenými nosy jak alkoholici. Přesto jsme byli hrdinové a ne jeden v okolí nám záviděl.
Pro mladé lidi je Bulharsko ještě pořád lákadlem… Potkali jsme je v hotelu. S jednoletou Aničkou se vydali na tříměsíční cestu karavanem z Mnichova, přes Itálii, Řecko, Bulharsko dále pak do Rumunska a Rakouska napříč Evropou. K tomu jim dopomohla rodičovská dovolená, pár úspor a chuť byt s dcerkou v tomto věku co nejvíce. „Jak Anička cestu zvládá,“ ptám se u snídaně.„Naprosto v pohodě, lidé jsou k nám všude velmi milí. Jen moc nechce spát, asi má strach, aby ji něco neuniklo. Zážitky máme opravdu každý den, na ně nikdy nezapomeneme… Ale hlavní je, že jsme spolu. Proto tuto cestu děláme.“
Tahle ranní konverzace z hotelu v bulharském Plovdivu odráží, jaký typ turistů do druhého největšího města v této balkánské zemi přijíždí. Jsou to spíš dobrodruhové, nikoli plážoví povaleči. Ostatně Plovdiv leží ve vnitrozemí, ale jen asi dvě a půl hodiny od moře. Za výlet určitě stojí – nenatrefíte na davy lidí jako v turisty prošlapaných ulicích Paříže, Benátek či Barcelony a najdete město, jehož obyvatelé jsou vyhlášeni svou vřelostí.
Navíc je Plovdiv letos spolu s italskou Matera evropským hlavním městem kultury. Plovdiv však uchvátí nejen milovníky kultury, nýbrž i historie, dobrého jídla a vůní. Na každém kroku vás zde provází omamná vůně rozkvetlých stromů, keřů a růží, jako by déšť byl obohacen kapkami přírodního parfému. A přitom o akci mnohdy nevědí ani v samotném Bulharsku. „Zkuste se zeptat našeho premiéra, zda oni ví, které je kulturní hlavní město v tomto roce,“ vysvětloval náš průvodce. „Tady to totiž někteří lidé nevědí ani v Plovdivu. Opravdu se této velké poctě propagace neudělala téměř žádná. Ale co můžete čekat od bývalého bodyguarda Todora Živkova (bývalého komunistického vůdce země).“
Světové město
Místní jsou na svou kulturu i historii patřičně hrdí a – snad i trochu nechtěně – ji vyvážejí do celého světa. V Bulharsku neexistuje rodina, která by neměla příbuzného v zahraničí. Z původních téměř devíti milionů obyvatel po revoluci téměř čtvrtina odešla do západního světa hledat práci. Světový však už byl Plovdiv dávno – dokonce ještě dříve než starověký Řím a Athény začaly psát historii. V malebném údolí, které ze všech stran objímají hory, došlo k osídlení již v mladší době kamenné. Plovdiv je tak nejstarší nepřetržitě obydlené město v Evropě, ve světě zabírá 8. příčku nejstaršího města – po Jerichu, Byblosu, Aleppu, Damašku, Suse, Fayoumu a Sidonu.
Je obdivuhodné, jak se památkářům podařilo zakonzervovat antické stavby ve městě a zároveň je zakomponovat do dnešního života. Dva tisíce let starý stadion Philippopolisu (starověkého názvu pro Plovdiv) o délce 240 metrů, který pojal na gladiátorských zápasech až 30 tisíc diváků, je nedílnou součástí centra města s nesčetnými kavárnami, restauracemi, galeriemi a atraktivní hlavní třídou kněze Aleksandra I. Ta má také svou zajímavost – o délce 1 750 metrů je jednou z nejdelších pěších zón v Evropě. A žije každý den, téměř v každou hodinu… korzují po ní nejen turisté, ale hlavně domácí.
Smutnější osud postihl jinou památku, antický amfiteátr. Když byl Plovdiv ve 14. století dobyt osmanskými kmeny, přestal se amfiteátr používat a postupně zanikl. Znovuobjeven byl teprve v 50. letech minulého století při stavbě městského tunelu pod hlubokým násypem; z velké části byl zasypán odpadem mnoha staletí. Během jedenácti let pečlivé práce archeologů byl postupně odhalen, vyčištěn a získal svou původní funkci jeviště pro divadlo a operu pod širým nebem.
Sympatické je, že všechny hlavní památky se dají v centru města zvládnout pěšky. Tady se koncentruje historie, ale zde také tepe srdce mladého Plovdivu. Auto by stejně moc nepomohlo, nesmí se totiž téměř nikde zaparkovat. Staré kamenné uličky připomínají dlažbu v Praze – takže dámy, vysoké podpatky můžete nechat doma.
Skvělé jídlo i víno
Plovdiv skutečně kulturou žije. Staré město a obzvlášť umělecká část Kapana, nabízí nejen nesčetné galerie, umělecké projekty, historické domy a muzea, ale je rájem i pro alternativní design a módu. Gucci, Dior a jejich levné globální rychloobrátkové spoluhráče tady nehledejte, místo nich objevíte obchody a obchůdky s vkusnou a neokoukanou módou, kde i odborník bude uvažovat, zda se jedná o kousek za pár stovek či tisíců.
Snad ještě méně známá je skutečnost, že Plovdiv vyhledávají labužníci. Nejen ve vyhlášených restauracích, ale i v pouličních kavárnách je zážitek posedět, osvěžit se sklenkou vína a ochutnat saláty a sýry všech druhů a chutí. A pro fajnšmekry doplňuji, že fois gras, žabí stehýnka a šneci jsou tady na jídelních lístcích běžně.
Běžná kuchyně však má spíš venkovský charakter a přes řecký a turecký vliv si zachovala vlastní styl. Na každém jídelním lístku najdeme šopský salát, který se objednává ke všem chodům (s výjimkou zákusku). K dalším typicky bulharským specialitám patří například tarator čili studená polévka ze šlehaného jogurtu s okurkami a mletými vlašskými ořechy, lozovi sarmi aneb plněné hroznové listy a bob čorba, což je fazolová polévka. Hlavním chodem bývá vždy maso, příležitostně ryby. Vynikající je červené a růžové víno podávané k obědu či večeři. Vinařství má totiž v zemi dlouhou tradici a sahá až do období 8. století před naším letopočtem, a Bulharsko je dodnes jedním z velkých producentů vína na světě s roční produkcí dva miliony hektolitrů, z nichž více než polovina jde na export.
V Plovdivu si uvědomíte, kolik návštěvy hodných míst na světě a v Evropě ještě existuje, a přitom nepatří k běžným turistickým cílům. Ty nejznámější, nejopěvovanější a často nejdražší už známe téměř všechny, nespočet dalších a neprobádaných leží téměř přede dveřmi.
Text a Foto Danuše Siering
Článek vyšel v Lidových novinách, v magazínu Pátek
