Poprvé jsem se o koronaviru doslechl pár dní před odletem, kdy jsem zaznamenal, že ve Wu-chanu, který jsem před rokem a půl navštívil, je epicentrum jakéhosi viru. Přestože mě situace jako milovníka čínské kultury (nikoliv politiky) zarazila, nevěnoval jsem ji větší pozornost, jelikož jsem měl pocit, že to nebude větší problém, než býval SARS či ebola, a že pandemie zmizí stejně rychle, jako přišla.
Začalo to nenápadně
I během cesty po Jižní Americe během února a začátku března, se situace zdála být něčím, co by nemělo nijak narušit naše cestovní plány. Přestože v době, kdy jsme se blížili na sever Chile, již bylo evidovaných několik případů nákazy v Brazílii a sousední Argentině, nepřipouštěl jsem si, že by měl vir pokračování cesty ovlivnit. Pro jistotu jsme alespoň zakoupili respirátory, které byly v té době stále ještě k mání.
Rychlý zvrat
Čím méně jsem si tuto možnost připouštěl, tím více nabrala situace v Chile a celé latinské Americe raketový obrat. 18. března jsme měli opouštět hranice Chile a pokračovat k solnému jezeru v Uyuni v Bolívii. Dva dny předtím zavřela hranice Argentina a Peru (kam jsme měli pokračovat po Bolívii) a v den našeho odjezdu i samotné Chile.
Automaticky nastávaly otázky, co dále s naší cestou. Vrátit se ihned domů? Prakticky nemožné. Přesunout se do jiné, méně postižené země? Nemožné. V době, kdy byly během pár hodin vykoupeny základní potřeby v lékárnách, se na nás místí dívali podezřívavě a když byly ve velkém rušeny i vnitrostátní lety, padlo rozhodnutí zdržet se na bezpečném místě s menší koncentrací lidí, které má ale zároveň dobrou dostupnost do hlavního města Santiago de Chile. Rozhodnutí padlo na třísettisícové přímořské město Viña del Mar, kde jsme si zarezervovali malý příjemný apartmán.
Přestože náš první zakoupený let byl zrušen, do druhého jsme se šťastně dostali. Nyní čekáme, jak se situace bude vyvíjet, ale zatím to vypadá, že si naše tři prozatímní týdny prodloužíme minimálně o další tři.
Hledáme pozitiva
Přestože mě celá situace zaskočila a znepříjemnila celou cestu, uvědomuji si, že v tom nejsem sám a miliony lidí dopadly stejně, či hůř. Je ve finále velké štěstí, že nařízení o uzavření hranic nepřišlo o den později a my nebyli uvězněni v Bolívii – nejméně rozvinuté zemi regionu.
Koneckonců se snažíme na situaci najít maximum pozitiv. Můžeme se alespoň zorganizovat, věnovat se věcem na které při neustálých přesunech nebyl čas (třídění fotek, stříhání videí, trénování na ukulele, komunikace s rodinou a přáteli atd.), a připravit se na dokončení cesty, kterému stále věříme.
