Na úvod si dovolím malou společenskou vsuvku. Tykání považuji v rozhovorech za neprofesionální, byť se zpovídající i zpovídaný přátelí. Myslím si, že čtenáře nezajímá jejich vztah, ale myšlenky a názory osobnosti, s níž novinář rozhovor vede. V téměř domácké atmosféře Salónku jsem si ale dovolila udělat výjimku. Se Zdeňkem Lhotákem se totiž znám tak dlouho, že mi fotografie do redakce časopisu nosil ještě osobně na disketách. Tehdy nebyly žádné úschovny ani cloudy, zato jsme se často potkávali a o své práci hodně debatovali. A protože se snažím atmosféru Salónku zprostředkovat i těm, kteří zrovna nemohli být s námi, zůstanu u tykání i ve psaném záznamu večera, na jehož začátku jsem přečetla následující text:
Pojmy jako krása a ošklivost nemají v umění co dělat. Jenže lidé jsou pohodlní na to, aby hledali pod povrchem. Chtějí se bavit, vidět a slyšet něco příjemného. Něco, na co jsou zvyklí, co odpovídá všeobecnému vnímání toho slova, jež do umění nepatří. Ale dobře, pro vás ho použiji. Všeobecné vnímání krásy. Když jim to dáte, chválí vás a oslavují, zahrnují poctami a penězi. Nelze jim to zazlívat, nemají totiž dar a ani snahu vidět a vnímat okolní svět jinak. Jsou ale i zvláštní lidé, kteří to umějí. Jsou jiní, možná pro někoho divní. Tohohle daru je třeba si vážit a využít ho.
Zdeňku, co ti tenhle text připomíná?
Hlavně strašlivou práci, kterou jsem musel vynaložit, než jsem ta slova takhle hezky poskládal. Akorát teď nevím, o čem se budeme celý večer bavit. V tomhle je totiž řečeno o fotografii všechno.
Na vysvětlenou bych asi měla dodat, jak a proč tenhle text vznikl. Psala jsem povídku inspirovanou životem malíře Egona Schieleho a Zdeňka Lhotáka jsem požádala, aby vložil do úst jedné postavy zamyšlení nad tím, co znamenají pro umělce pojmy, jako jsou krása a ošklivost, a zda vůbec do umění patří. Zdeňku, chtěl bys k tomu ještě něco dodat?
Snad jen to, že krása patří do oboru zvaného estetika, který řeší, proč něco je či není považováno za krásné či ošklivé. Umění se opírá o jinou teorii, na jejímž základě se snaží rozhodnout, co lze v dané době za umění vůbec považovat. Což je strašlivá otázka. Tedy otázka je to normální, ale odpověď na ni je velmi obtížná.
Tady v prostoru Art & Evenet Gallery právě probíhá tvoje výstava United Colors of Nepal. Když jsem byla na vernisáži, lidé říkali, jé, podívej, to je ale krásná fotka. Co ty na to?
Jsem dost tolerantní, takže mi nevadí, když si někdo myslí, že moje fotky jsou krásné. Ostatně, docela ty lidi chápu. Vnímat fotku nebo jiné umění pohledem, který jsem tady naznačil, vyžaduje určitý cvik, trochu studia, ponořit se do věci hlouběji. Obecný názor totiž je, že umění by nás mělo bavit, těšit, hladit. A když se tak neděje, tak je to špatné umění. To je ale základní omyl, přes který se každý, kdo umění tvoří, musí umět přenést. Jedině tak může dělat věci, které třeba ostatní tak moc nechápou a možná se jim ani nelíbí, přesto je nějakým způsobem obohacují.
Doma mi visí tvoje fotografie a je pravda, že za krásné bych je neoznačila. Spíš mě trochu provokují a možná i vyvolávají protichůdné pocity. Tohle je tedy umění?
Vidíš, konečně jsi na to kápla!
Fotografie jsou černobílé. Je to proto, že jsou staré, anebo máš tuhle formu rád?
Ještě před třiceti, čtyřiceti lety existovala v podstatě jenom černobílá fotka. Když někdo udělal barevnou, tak to byl hoooodně velký umělec, protože to tehdy bylo něco unikátního. Postupně se ale poměr vyrovnával, v současné době je barevná fotografie tak jednouchá záležitost, že přestala být zajímavá. Ke slovu opět přichází stará dobrá černobílá fotka. A protože je její výroba dražší a složitější, posunula se mezi exkluzivní zboží. Ale důležitější než tohle všechno, je fakt, že černobílá fotografie je abstrakce. Čili něco, na co lze nahlížet mnoha různými způsoby. Vše kolem sebe vidíme barevně, ale jakmile barvy zrušíme, dáme prostor fantazii. Navíc jsme schopni se víc soustředit na děj, kompozici. Barva je často rušivý prvek, protože ji podvědomě pořád srovnáváme s realitou.
To zní, jako by barevné umělecké fotografii zvonila hrana.
To zase ne. Pokud se ale fotograf pro tohle vyjádření rozhodne, barva musí plnit nějakou funkci, musí to být na ni postavené. V tomhle případě totiž samy barvy vytvářejí obsah díla.
Je těžší fotografii vymyslet, anebo vyfotit?
Vymyslet! To je strašná dřina! Někdy je lehčí složit vagon uhlí, než vymyslet pořádnou fotku!
Se kterou fotografií jsi se nejvíc nadřel?
Nejspíš se souborem autoportrétů.
Svoje tělo fotíš už desítky let. Máš ještě vůbec kam pokračovat? Vlastně se mi ani nechce moc domýšlet, kam až by to mohlo zajít…
Ani netušíš, jakou máš pravdu. Když jsem práci potřeboval zase někam posunout, řekl jsem si, že půjdu dovnitř. Nechal jsem si udělat záznam z gastroskopie i kolonoskopie, to bys nevěřila, jaké zajímavé věci se na videu odehrávají! Ale nebyl jsem moc spokojený s výsledkem, takže jsem to prezentoval jenom jednou. Video z vyšetření jsem pustil v rámci společné výstavy Výtvarného spolku Mánes. Naši sekretářku z toho málem trefil šlak.
Takže jsi výpravy dovnitř těla zatím odložil ad acta?
Ale kdeže! Udála se jedna věc, kvůli které mi dělali magnetickou rezonanci hlavy v řezech. Při té příležitosti jsem zjistil, že i tam se odehrávají úžasné věci.
V tvé hlavě?
Ano! A dokonce i v tvé hlavě. A v hlavách všech ostatních. Když to ještě zpestříte barvami, je to opravdu hodně zajímavé.
Když se o tobě někde něco píše, většinou tam nechybí věta, že jsi fascinován tělem. Tak teď už víme proč.
No, to teda nevíte!
Pojďme od těla pryč, abychom nezabředli do debat, které nemají s fotografií nic společného. Raději mi prozraď, jak se pozná člověk, který umí fotit?
To je tedy otázka, co sis to na mě, Lucie, vymyslela? Umíme to všichni, protože zmáčkneme spoušť a je to. A v tom je právě ta potíž. Že si většinou myslíme, že fotografie je technický proces.
A není?
Ne. Je to mentální proces. Musíš snímek vymyslet, jeho prostřednictvím pak komunikuješ s lidmi, kteří se na něj dívají. Skrz fotografii prezentuješ svůj vlastní názor, ona není objektivním záznamem skutečnosti. A to si ještě představ, že v současné době nemusí být autorem fotky ten, kdo zmáčkl spoušť, ale ten, kdo ji vymyslel. Pak už si k její realizaci může sehnat asistenty, pomocníky, kteří za něj tuhle drobnost udělají.
Začínal jsi v éře, kdy se fotilo na filmy, čas strávený v temné komoře počítali fotografové na hodiny. Jak to s tebou zacvičilo, když přišla éra digitální fotografie?
Nijak. Jenom jsem si musel koupit drahý foťák, který během jednoho roku ztratil svou hodnotu. Zatímco foťák, který jsem si koupil, když jsem začínal, měl za deset let hodnotu ještě vyšší. V době, kdy jsem se rozhodl pořídit si svou první technickou kameru na fotografie devět krát dvanáct, to byl neskutečný problém. Přístroj s měchem, kde si musíte dát přes hlavu černý hadr a na matnici vidíte převrácený obraz, se tady vůbec nedal sehnat. Takže jsem na to musel jít směnným obchodem. Nejdřív jsem vyšmelil aerovku, nechal ji vyvézt do Německa ke známému, který mi za tu aerovku propašoval do Československa zmíněný foťák.
Dneska se ke starým hodnotám vracíme, retro je v kurzu. Vytáhneš tedy zase kameru s měchem?
Hodně lidí preferuje analogový proces neboli fotí na filmy proto, že je to trendy. Pak si ale nechá fotografie zvětšovat v laboratoři, nedělá to ve fotokomoře. No a pak je druhá sorta lidmi, kteří tvrdí, že analogová fotka má větší hloubku a je proto úplně jiná. Kulový. I digitálem se dá dosáhnout efektu, že fotka vypadá jako z filmu. Co ale akceptuji a chápu, když mi někdo řekne, že si fotografováním na film vědomě komplikuje práci. Celý ten náročný proces je daleko důležitější než výsledná fotka, protože ji zhodnocuje. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že dobré věci bývají často vykoupeny komplikacemi, možná trochu i utrpením. Spokojenost si holt musíme zasloužit. Což někdy nebývá úplně rovná a příjemná cesta.
Říkáš tyhle věci o utrpení svým studentům?
Snažím se. Ale decentně. Ostatně oni to pochopí celkem brzy. Když po nich chci výstavní soubor, něco, čím by se mohli prezentovat, co svět ještě neviděl, začnou postupně trpět všichni. Jak jsem říkal, nejde o to jít po ulici a mačkat spoušť, ale vymyslet něco originálního. A to sakra bolí.
Foto: David Beneš
Vytváříš fotografii už s tím vědomím, že si ji někdo pověsí na zeď?
Ne. Ale jsou výjimky, jako například soubor fotek United Colors of Nepal. Tady jsem se trochu uskromnil v nárocích na tvorbu, která vlastně nemusí nikoho zajímat a nemusí se nikomu líbit. Série z Nepálu je dělaná jako cíleně dekorativní záležitost. Přesto, že občas vytvářím divné obrázky, pořád si myslím, že fotografie by měla mít určitou vizuální kulturu. Tedy dobré světlo, dobrou kompozici a tak dále. Obávám se ale, že tyhle věci už v současném umění moc neplatí.
Zmiňoval jsi, jak ses trápil u souboru autoportrétů. To je dnes docela populární záležitost, selfie si fotí každý.
Pozor, ale to není totéž. Selfie ukazuje, jak se umíme krásně tvářit či někam hezky postavit. Autoportrétem ale prezentujete váš způsob vidění, vnímání. A to dokonce do té míry, že na autoportrétu nemusí být vaše tvář. Takže můj po mnoho let vytvářený soubor opravdu není hromada selfíček. Vlastně ani nevím, jestli se na něm moje tvář někdy objevila. Vidíš, ještě pořád mám co fotit!
11. dubna byla hostem Salónku Lucie Šilhové genealožka Helena Voldánová, v jejímž televizním pořadu Tajemství rodu odhalovaly známé osobnosti propletence svých rodinných vazeb.
