Veselin Vačkov: Zůstaneme si blízko?

Absolvent Oxfordu a Univerzity Karlovy Veselin Vačkov, který kromě češtiny a rodné bulharštiny ovládá čtyři další jazyky, se dívá na česko-německé soužití ze zajímavé perspektivy. Ředitel redakce Lido- vých novin, nejstaršího českého deníku, zažil zlatou éru němec- kého kapitálu v českých médiích i důsledky jeho odchodu. A jako velký fanoušek Německa mu dnes vzkazuje: chtělo by to zapracovat na lepší image.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Bleiben wir uns nahe?

Konec studené války přivedl do České republiky německé vydavatele, kteří dlouho dominovali trhu denního tisku a tím významně ovlivňovali společenské klima v zemi. Někdy před deseti lety se začali z Česka stahovat. Ty jsi v čele Lidových novin již od roku 2000, všechno jsi zažil z první ruky…  

Ano, byl jsem svědkem velmi důležité éry v českých médiích. Seděl jsem přitom takříkajíc v první řadě a občas jsem se mihnul i na jevišti. Začnu nejdříve tím pozitivním, co němečtí vydavatelé přinesli, protože to také výrazně převládá. Němci přinesli především vydavatelské know-how. Média jsou veřejností vnímána převážně skrz svůj obsah čili přes novináře a jejich produkci. Ve své podstatě jsou ale soukromá média hlavně podniky – dobře či špatně fungující. Díky německým vydavatelům jsem pochopil, že svoboda médií se odvíjí od jejich ekonomického výkonu. Čím jsou ekonomicky úspěšnější, tím jsou nezávislejší. Němečtí podnikatelé vybudovali v Česku opravdu velké vydavatelské domy. Co se týče obsahu, byli velice opatrní, protože se nacházeli v cizím prostředí. Dávali proto mimořádně volnou ruku českým šéfredaktorům a redakcím. I proto možná mnozí čeští novináři na „německou éru“ vzpomínají s nostalgií. 

Každá mince ale má dvě strany. Tím, že němečtí vydavatelé stáli výrazně stranou české společnosti, neměli vůči ní ani žádné velké závazky. Když v roce 2008 propukla světová ekonomická krize a přišla recese, naprosto jasně se ukázalo, že jsou pouze a jenom investoři. Sám to vnímám neutrálně, není to pro mě negativní fakt. Ale spousta lidí v českých médiích si myslela, že němečtí majitelé mají nad rámec byznysu ještě nějakou jinou misi. 

Jako třeba?

Třeba to, že v jejich rozhodování hrají významnou roli česko-německé vztahy, evropanství. Nebylo tomu tak, nebo rozhodně ne v určující míře. Ukázalo se to ve chvíli, kdy příjmy začaly klesat. Nejdříve se vrhli na snižování nákladů a pak se jednoduše z Česka rozhodli odejít. Protože investor přece nebude kvůli vznešeným idejím krvácet. Přišli, vydělali a odešli. A protože byli dobří investoři, zanechali tady know-how. Peníze, co si odnesli, investovali doma nebo třeba v Asii či Africe, kde jsou trhy perspektivnější. Takhle vypadá stručná historie německého kapitálu v českých denících. 

Zmínil jsi, že němečtí vydavatelé respektovali nezávislost redakcí. Pamatuješ si na něco, co ti zakázali otisknout?

Pokud se to týkalo politiky, tak ne, pokud se to týkalo byznysu, ano. Jak jsem říkal, nechtěli se zaplést do české politiky, ovšem v ekonomické oblasti měli své zájmy. Když ale mluvíme o politice, stojí za zmínku, že ačkoliv v Česku byli vzorem vydavatelské neutrality, doma v Německu tomu bylo jinak. Například jeden ze zakladatelů a majitelů vydavatelství, které svého času vlastnilo Lidové noviny, byl více než dvacet let poslancem Bundestagu.

I v médiích narážíme na to, že ačkoliv k sobě mají Němci a Češi tak blízko, až tak moc se vlastně jeden o druhého nezajímají… 

Kvalifikovaným způsobem se v Česku píše o Německu málo. Kdyby se udělala kvantitativní analýza, zjistíme, že třeba o Británii, která je pro Česko zvláště po brexitu podstatně méně důležitá, se píše více. Navíc málokdy se využívají zdroje primární, tedy o Německu nepíší lidé, kteří tam reálně žijí. Svého stálého německého zpravodaje má jen Česká televize a Český rozhlas, tím to myslím hasne. Znalost Německa v českých médiích je opravdu malá. Jsou výjimky jako náš šéf zahraniční rubriky Robert Schuster nebo komentátor Zbyněk Petráček, ale ti jenom potvrzují neutěšený stav napříč médii. Vede to k tomu, že se často zvedají okrajová témata. Řeší se skutečné nebo domnělé německé chyby a mnohem méně to, co Německo dělá dobře. Vypadá to na jakýsi komplex: Čechy zajímá hlavně to, když Němci udělají nějaký přešlap, aby se jim mohli posmívat.  

Nemůže to být tím, že v mentalitě části lidí pořád stojí železná opona?

Železná opona pořád stojí v hlavách mnoha lidí a sami Němci to vědí moc dobře, protože protíná i jejich zemi. Rozdíly mezi východem a západem Německa jsou přece pořád patrné, jsou vidět ve volbách, v náladách společnosti. Faktem je, že v lecčems mají východní Němci blíž k nám či Polákům než třeba k Porýní.

V čem třeba?

Typickým příkladem je vztah k migraci z Afriky a Blízkého východu. Na východě jsou mnohem silnější odmítavé reakce. Stejně jako ve všech bývalých komunistických zemích. Podobný je náš společný skepticismus vůči politické korektnosti a kulturním válkám, které zuří na Západě. Další příklad je Green Deal a vše, co je s ním spojeno. Z východní Evropy je dnes konzervativní blok. Zdejší většina odmítá „módní“ témata, jako je například silná rasová senzitivita. Nemyslím si, že je to tím, že bychom byli rasisti, neměli empatii nebo byli zaostalí. Jednoduše zdejší společnosti nemají pocit, že dlužíme něco někomu s jinou barvou kůže. Nebyli jsme koloniální velmoc. Ba naopak, byli jsme kolonií totalitního komunistického režimu, který sídlil v Moskvě a byl svou povahou spíš asijský než evropský. Chtít po nás, abychom si sypali popel na hlavu za koloniální éru, je absurdní.

Podobné je to i s Green Dealem. Západ vybudoval svou prosperitu mimo jiné na fosilních palivech, zatímco my jsme to nestačili dohnat. A teď je máme nahradit za zelené zdroje, které jsou vzhledem k naší geografické poloze dražší. Proto východ Evropy nesnáší, když ho západ kritizuje z nadřazených morálních pozic, vnímá to jako pokrytectví.

Zůstane EU v příštích letech stejně kompaktní jako teď? Přes všechny možné problémy funguje, máme mír. Anebo převládnou odstředivé tendence? 

Dříve se tomu říkalo vícerychlostní Evropa, později se od toho ustoupilo, protože to bylo vnímáno negativně, ale myslím, že k něčemu takovému dojde. Kolem Francie a Německa se vytvoří jádro. Půjde hodně o ekonomiku, klíčové bude euro. Kam bude patřit Česko, je otázka. Pro západní členy EU a zvláště pro Německo bude důležité, aby někdo z východní Evropy do evropského jádra patřil, aby se nemohlo říkat, že je to západ proti východu. Česko má všechny předpoklady, aby bylo jedním z kandidátů – s výjimkou toho, že nemáme euro. Slovensko ho má, takže to bude další kandidát spolu se Slovinskem. Vůbec si nejsem ale jist, jak to dopadne. Existují sice racionální argumenty pro a proti, ale většinová společnost vůbec neuvažuje tímto způsobem, rozhodnou emoce. Tak, jak se to stalo v Británii v referendu o brexitu. Je to vidět na vztahu ke koruně: chceme ji, protože je naše, nechceme euro, protože je z Bruselu.

Nicméně ekonomické argumenty pro korunu jsou silné vzhledem k tomu, že Česko má nejvíce exportně orientovanou ekonomiku v Evropě a díky tomu má větší vliv na konkurenceschopnost svých výrobků… 

Dá se to přeformulovat takto: je pro nás výhodnější stát trochu stranou evropského jádra a těžit z toho, že nejsme vázáni rozhodováním někde daleko od nás? Anebo budeme raději součástí něčeho většího, stabilnějšího, co nám slibuje víc prosperity a bezpečí? 

Jak je Německo vnímané v Bulharsku? 

Bulhaři s trochou černého humoru poukazují na to, že jejich spojenectví s Německem má opravdu hluboké kořeny: jejich země dokázala ve 20. století prohrát po boku Německa hned dvě světové války. Pravdou je, že tam i dnes přetrvává velký respekt vůči „německé mašině“, tedy německé ekonomice. Hodně mladých Bulharů studuje v Německu, kde jsou levné univerzity. Ostatně mě překvapuje, jak málo Čechů využívá této možnosti. Mnoho českých rodičů raději pošle děti do Holandska, kde se učí v angličtině, než do Německa. Němčina je vůbec v Česku disproporčně slabá. 

Co máš na Německu rád?

Když jsem byl malý kluk, byl jsem mezi svými kamarády snad jediný, kdo fandil fotbalovému týmu západního Německa. Ve východní Evropě se obecně nenosilo fandit Němcům, existovala jakási kmenová solidarita a Češi, Jugoslávci či Poláci si fandili proti Německu navzájem. A všichni spolu milovali Brazílii. Mně se ale německý tým vždy strašně líbil, protože jeho hráči nebyli primadony a až do konce zápasu se nevzdávali. Stejně tak se mi na dnešním Německu líbí kombinace solidnosti, zodpovědnosti a svobody. Nevidím tam v takové míře to dramatické zmítání se ve veřejných náladách, vrhání se zleva doprava, které zažíváme na východě. Veřejná debata v Německu má menší rozkmit. I tam jsou extrémy, ale stále existuje rozeznatelný společenský a politický střed. Zatímco v Česku strašně oslabil. Důvodů je samozřejmě vícero: algoritmy sociálních sítí, které upřednostňují extrémní hlasy, matematika voleb, jež nabádá politiky k tomu, aby se starali pouze o svou voličskou základnu a mobilizovali ji extrémními postoji…

Vnímám to hodně osobně, protože Lidové noviny jsou spíše středové médium, nabízející názorovou tribunu s různými, ale nikdy ne extrémními názory. To se dnes bohužel nenosí.

I v Německu tohle zažívají… 

Ano, ale jejich společnost je ochotnější hledat a najít kompromis a konsensus. Nám se někdy zdá, že je to trochu falešné, ale funguje to stejně jako ve vztahu. Musíte se rozhodnout – je lepší říct v naštvanosti manželce svůj názor, anebo to spolknout, protože rodina je pro mě důležitější? Tak je to i ve společnosti. Jde o to, zda dostatečná většina je ochotná ke kompromisu pro zachování výhod celku. V Česku vidím ve veřejné debatě až příliš mnoho chytrých lidí, pro které je důležitější vykřičet tu svou „pravdu“ do světa než to, aby společnost jako celek fungovala.
K tomu si ještě připočítej českou zálibu oponentům se posmívat a je z toho silně toxická atmosféra.

Jaké největší předsudky mají podle tebe Češi o Německu?  

My toho o Německu hlavně moc nevíme. Většina
z nás studovala ještě komunistické dějiny, ale o skutečných dějinách západní Evropy nemáme přehled. Je fascinující si uvědomit historické kořeny rozdílů mezi východem a západem Německa, které sahají až k římským dobám. Když tohle vnímáš, dojde ti, že neexistuje jedno Německo, ale více Němecek. Ten největší předsudek je zevšeobecňování. Říkáme: Němci jsou takoví… Jenže je to velký národ z různých re-gionů s různými tradicemi, odlišnou zkušeností a ekonomikou. Více znalostí o Německu a více znalostí němčiny by tomu našemu sousedství velice pomohlo. Myslím, že obě země měly v 90. letech krásně nakročeno, pak to trochu vyšumělo. 

Ale v ekonomice nám spolupráce funguje.

To je dáno zeměpisem a průmyslovou základnou obou zemí. Bohužel na té společenské úrovni to funguje méně. To, že Německo dnes nemá zájem o východ, je těžké zlomit. Avšak to, že Češi nemají velký zájem
o Německo, je velká škoda. Hlavně pro Čechy.

Ale řeknu i jednu kritickou věc na adresu Německa, abych ho jen nechválil. Německo zvláštním způsobem není „sexy“. S výjimkou Berlína, samozřejmě. Vezmi si, že největší růst v popularitě cizích jazyků mezi dětmi v Česku zaznamenává španělština, protože je nějakým způsobem „sexy“. A němčina naopak ztrácí. A to není tím, že by Španělsko dávalo víc prostředků do propagace španělštiny než Němci prostřednictvím Goethe-Institutu. Němci by zkrátka měli zapracovat na své image. Ono jim to přijde trochu zbytečné, protože jsou, stejně jako Češi založením spíše „inženýři“. Jenže kdyby Německo bylo celosvětově více cool, prospěje to i jeho vztahům s Českem.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Naše zlatá budoucnost

Někdejší novinář a dnes šéf „šéf programu Českých center k předsednictví EU“ Tomáš Sacher si ve svém textu všímá toho, jakým směrem se Evropská unie vydala v poslední dekádě.

Nejčtenější v kategorii Society