🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Sonja Griegoschewski: Mit Goethe um die Welt
Výhled z její ředitelny na Hradčany nemůže být působivější. Z majestátní budovy na nábřeží Vltavy, někdejšího velvyslanectví NDR, řídí Sonja Griegoschewski od listopadu 2021 spolu s Prahou ještě dalších osm poboček Goethe-Institutu v regionu střední Evropa. Více než třicet let pracovala v různých zemích na různých pozicích pro světově aktivní německou kulturní organizaci. Po mnoha letech ve vzdálených koutech světa se těší, že může být znovu v Evropě.
Narodila se v Berlíně-Charlottenburgu a její láskou byla odjakživa literatura a psaní. Protože však nebylo jednoduché dostat se na studium žurnalistiky, rozhodla se pro obor diplomovaná knihovnice na Freie Universität v Berlíně. Diplomová práce v Centre Pompidou v Paříži v ní vzbudila zájem o cestování a podnítila ji k dalšímu pracovnímu pobytu. „Vyrostla jsem v době Berlínské zdi. Jako západní Berlíňanka jsem mohla volně cestovat. Přesto jsem měla od dětství pocit, že žiji na ostrově, a chtěla jsem ven do světa,“ začíná Griegoschewski náš rozhovor. Skutečnost, že pád Berlínské zdi nezažila v Berlíně, ale v Paříži, označuje dodnes za tragickou.
Po dvou letech ve Berlin Forschung se nabídla příležitost, aby na delší dobu odešla do zahraničí. Ucházela se o práci v Goethe-Institutu a po krátkém zaučení v mnichovské centrále dostala na starost knihovnu v Záhřebu. „Do Chorvatska jsem přišla začátkem roku 1992, krátce po vypuknutí války v tehdejší Jugoslávii. Letiště bylo zavřené, město zatemněné a plné uprchlíků. Bylo mi čtyřiadvacet a válku jsem dosud znala jen z hodin dějepisu. První den mi ukázali protiletecký kryt a moji plynovou masku. Byly to velice intenzivní a formativní roky. Když začala ruská válečná agrese na Ukrajině, mnohé vzpomínky se mi vrátily.“ Záhřebský Goethe-Institut zůstal na rozdíl od jiných evropských kulturních institutů i nadále otevřený a pokračoval ve svém programu, taktéž v sousední Bosně a Hercegovině. „Internet ještě neexistoval, lidé byli v enklávě Sarajevo odříznuti od světa. Byli hladoví po informacích zvenčí a vděční za každé rozptýlení, i když to byla je knížka nebo filmová projekce.“
Po celých pěti letech v Chorvatsku se Sonja Griegoschewski jako součást zakládajcího týmu odstěhovala do jihoafrického Johannesburgu. Ještě dnes mi nadšeně popisuje všeobecnou optimistickou náladu po zvolení Nelsona Mandely za prezidenta. „Všude bylo tolik naděje. Po letech apartheidu byli všichni optimističtí. Pro mě osobně to byla napínavá a krásná doba, kdy jsem zažila tento nový začátek a podílela se na založení Goethe-Institutu prakticky od nuly.
V Jižní Africe jsem vůbec poprvé zažila nějakou zemi v době převratu, pokus s Komisí pravdy a usmíření, aby se vyrovnali s hrůzami represivního, rasistického systému a vytvořili ‚duhový národ‘. Bohužel se z toho mnoho nenaplnilo.“
Život v Jižní Africe jí však umožnil nový pohled na rodnou Evropu. „Země s osmi oficiálními úředními jazyky, k tomu bezpočet dalších jazyků a dialektů. Množství velmi rozdílných afrických kultur, evropské vlivy, velká indická a židovská společenství, nádherná příroda, nekonečné dálky, k tomu hlavní město Johannesburg. Najednou člověk vnímá, jak malý byl jeho vlastní svět.“
Tyto dojmy zesílily o patnáct let později v době, kdy se stala ředitelkou institutů, nejprve v kanadském Torontu a později v australském Sydney. „Člověk se učí nevnímat Evropu jako středobod světa. V tamních diskusích je velmi přítomná Asie, obzvlášť pak Čína, Indie a oblast Tichomoří. Následky kolonizace a neustálý boj domorodého obyvatelstva za uznání a spravedlnost. Pro ředitelku Goethe-Institutu v těchto kontextech platí, že se musíte mnohé učit, mnoho naslouchat, abyste mohli správně určit společná témata a zájmy. Otevřenost a dialog byly odjakživa zásady naší práce. Stále ostřejší stanoviska na politické scéně se týkají také oblastí kultury a vzdělávání. Naše léta budované sítě se nyní podrobují zátěžové zkoušce. Ale právě nyní zůstává výměna a naše práce důležitá.“
Zda jí v Praze přece jen chybí vzdálený svět a jeho speciální výzvy? Ne! „V Austrálii jsem si všimla, jak daleko vzdálená jsem od své rodiny a Německa. Osmadvacet hodin letu! Proto jsem velmi ráda, že se opět na několik let vracím do Evropy. Bohužel jsem před svým přemístěním do Prahy neměla moc příležitostí, abych cestovala po Česku a středovýchodní Evropě. V Praze jsem byla poprvé v roce 1993. Poznatky jsem čerpala hlavně z knih a filmů. Přitom spolu naše země sousedí a naše dějiny a kultura jsou těsně provázené. Je co dohánět a objevovat. Praha je báječnou ukázkou evropského kulturního bohatství, kulturních institucí a univerzit. Od literatury přes hudbu až k předním muzeím, divadlům a operním domům – hned tři se nacházejí v samotné Praze! Mnoho zemí, zvláště mimo Evropu, nám závidí takovou hojnost, naše dobře udržované a opečovávané kulturní dědictví.“ Jak ale dodává, cestuje také po dalších částech země a regionu. S nadšením například mluví o své první služební cestě, která ji zavedla na vernisáž do Olomouce.
„Považuji za velké osobní a pracovní privilegium, že se mohu podrobněji zabývat Českou republikou, poznávat mnoho lidí, a doufám, že budu moci přispívat k tomu, aby vztah mezi oběma zeměmi zůstal nadále dobrý. To je na pozadí proměnlivých německo-českých dějin všechno jiné než samozřejmé. Ruská útočná válka na Ukrajině a opětovný nárůst pravicově radikálních stran byly pro moji generaci po dlouhou dobu nemyslitelné.“
Pro Sonju Griegoschewski a jejího muže bylo sžití se s Prahou snadné. „Člověk se rychle začne cítit důvěrně, může objevovat město během krásných procházek, sdílí společné dějiny a kulturu.“ Tak je tomu i v případě Franze Kafky. Sté výročí úmrtí v červnu 2024 nabízí příležitost pro těžiště prog-ramu Goethe-Institutu: „Kafka je pro mě znovuobjevením. Některé texty jsem četla ve škole, ale teprve v Praze se pro mě stal spisovatelem z masa a kostí.“ V čem podle ní spočívá Kafkova síla a aktuálnost? „Kafka zemřel bohužel velmi brzy, proto zůstává mnoho prostoru pro fantazii a interpretaci. Zabývá se nadčasovými tématy, jako jsou odcizení a osamělost, byrokracie a zneužívání moci, strach a vina. Jako německy mluvící žid v České republice spojil různé identity. I dnes se mnozí lidé dokážou vcítit do jeho vnitřního zmatku a pochybností. Pro mě však bylo úžasné objevovat autorovy stránky, které jsem nikdy předtím neviděla: jeho humor – miloval filmy Charlieho Chaplina, jeho lásku ke koupání – v létě byl vždy opálený a také jeho jízdy na motorce. To se k bledé, vážné tváři na fotografiích příliš nehodí. Proto mám radost z celosvětového zájmu o jubilejní rok a je důležité znovu objevit Franze Kafku jako člověka včetně jeho díla.“
Informace o Goethe-Institutu a jeho programy na www.goethe.de/cesko
Tento článek vyšel v šestém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
