V umělecké branži je Bc. Adéla Anděla Bursová velmi žádaná make-up artistka, která má za sebou celou řadu úspěchů. Spolupracovala jako stylistka s kapelou Chinaski, dále s ATMO Music a se svým týmem v roce 2019 pečovala o Miss České republiky, kde byla mimo jiné i součástí poroty. Anděla není pouze make-up artistkou, je také spoluautorkou několika knih a mimo jiné i průvodkyní přechodovými rituály pro ženy. Její tvorba je úzce spjatá s dalšími umělci jako jsou fotografové, kameramani, kostyméři, výtvarníci a stylisté. Na otázku ohledně zaměření její tvorby a stylu práce Anděla s úsměvem odpovídá: „Občas dělám z lidí zeleninu, zombie nebo pohádkové postavy. Hledám krásu, styl, vyprávím o síle ženské smyslnosti, podporuji ženy a učím je vracet se ke staré ženské moudrosti. Přednáším, tvořím nové směry a užívám si svou intuici na tvářích mnoha z vás. Vytvářím scény, rekvizity, kostýmy… „
Andělo, měla jste k líčení vztah už od dětství?
Ano, rozhodně měla. Vždy mě fascinovala lidská tvář a spíš než vztah k make-upu, jsem měla časté průšvihy, neb žádná moje kamarádka domů nedorazila nenamalovaná. Vůbec netuším proč, ale v první třídě to mezi maminkami moc populární nebylo. Nicméně moje maminka byla jiná. Nedávno jsem se jí ptala jak to, že mi dovolila v 7 letech jít na školní focení nalíčená. Odpověděla s lehkostí „Já to brala jako takové holčičí hraní.“ a já na její obhajobu dodávám, že byste to na té fotce nepoznali, protože ona mi vždy uměla říct „Miláčku, je Ti sedm, takže tohle už je moc, ale tohle…!“ A vlastně ve mně k tomu víc budovala vztah tím, že mi chytře vyměnila rtěnku za balzám na rty.
Vaše portfolio je hodně pestré, jak byste Vy sama sebe představila?
Na to stále hledám odpověď. Každou chvilku na to už 15 let narážím. Necítím se být vizážistka, necítím se být kostymérka, ani terapeutka, ani učitelka a ani kosmetička, přestože na vše mám vzdělání. Možná bych mohla být „milovník tvorby“, protože jak se umím ztratit v hodinách malování obrazu, tak to umím třeba teď aktuálně i u zavařování. Můj grafik jednou v hysterii toho, že tohle se nedá sladit v jednu linku, řval něco jako „tak já tam prostě dám vizuální umělec anebo Ferda mravenec!“ A mě to tenkrát zaujalo. Od té doby mám v podpisu „visual artist“, ale myslím, že je to jen nálepka, která třeba neumí vyjádřit, jak až bolestně důležité je pro mě dělat práci, která má přesah a hlubší smysl.

Pyšníte se i titulem mistryně světa, jak jste se k soutěžení dostala?
Děkuji pěkně, ale ten nemám. Jsem vicemistr světa a dvojnásobný mistr ČR. A uvidíme, zda se k soutěžení ještě vrátím. Nicméně k soutěžím jsem se dostala stejně jako kdysi k divadlu. Od útlého mladí miluji se učit. Mám za sebou řadu seberozvojových kurzů a je to taková má posedlost, která mi dodává sebevědomí a vnitřní klid najednou. Která drží na uzdě mé strachy, ale i ego. Toto bylo to samé. Stejně jako u divadla jsem se chtěla naučit komunikovat se slavnými lidmi, pracovat v časovém tlaku, u soutěže to je něco podobného. Soutěže mě učily určité empatii k složení poroty, perfektně zvládat čas (na soutěži máte zoufalých 30 min) a zachovat klid, když Vám někdo za zády píše hodnocení o Vás. Co jsem však nečekala a jsem za to vážně vděčná je, že mě soutěže hodně naučily o tom, jak vést lidi. Složit dobrý tým je samo o sobě umění, ale zvládnout své emoce a udržet všechny kolem sebe v jakési harmonii, kdy oni drží Vás a Vy je. Ty jo! Když si vzpomenu na mistrovství 2018, cítím až zamilované pocity a slzy v očích
Ve spojení s Vaším jménem jsem se doslechla o filmu Můj příběh, v jehož hlavní roli se objevila Vlastina Svátková. Jak se Vám s Vlastinou spolupracovalo?
Ano, zažily jsme si s Vlastinou svoje. Když se tvůrci filmu rozhodovali, koho do role obsadí, tak Vlastina byla poměrně hodně jasná volba už kvůli jejím životním zkušenostem s domácím násilím. Jediná překážka byla právě její pleť, která je extrémně citlivá a vůbec by neměla přijít do styku s tak agresivním materiálem jako je ten, který se běžně používá k SFX make-upu. Já tenkrát stála před těžkým rozhodnutím a velkou nejistotou, zda to opravdu je reálné zvládnout. Vše je to dlouhý a dost napínavý příběh, ale už ho veřejnost slyšela mnohokrát tak asi není třeba povídat. A naštěstí dnes již můžeme říct, že je jasné, že jsme to obě zvládly. Jak, to ať posoudí každý divák tohoto filmu sám, avšak reakce jsou zatím velmi dobré a lidé jsou až šokováni maskou, protože to v Čechách určitě není běžné. Chodí mi zprávy plné emocí, zvlášť teď, když je film na Netflixu, jako by až občas diváci zapomínali, že se jedná o masku, a ne reálné zohyzdění tváře. A já musím říct, že po všem, co jsem si díky tomu prožila já, jsou tyto zprávy tou opravdovou odměnou. Jen asi nezapomenu na dva měsíce příprav a desítky příběhů hlavně popálených dětiček, které byly mojí předlohou a studijním materiálem k vytvoření této masky.

Své know-how sdílíte a předáváte lidem na školeních a seminářích. Jak jsme na tom my Češky, zajímáme se o líčení dostatečně v porovnáním se zahraničím?
Nechci porovnávat se zahraničím. Školila jsem na to příliš málo cizinek a cizinců. Ale! Jedno musím říct. Opravdu mě štve, jak nesebevědomé jsme. To je něco s čím pořád vnitřně bojuji. Svět občas má pocit, že jsme trošku něco „míň“ (svěřilo mi to pár zahraničních přátel) a my jim tento názor přikrmujeme neochotou se projevit. Oni dělají stejné chyby jako my, jen jsou mnohem odvážnější chybu udělat a zároveň lépe snášejí, když ji udělají.
Máte svou oblíbenou značku kosmetiky, se kterou pracujete, nebo to kombinujete dle potřeby?
Jsem ambasador dvou značek. Makeup factory a Dinair. Ale ani s jednou nemam exklusivitu právě proto, že chci mít možnost výběru a neznám žádnou značku na trhu, která by měla vše, co potřebuji. I u těchto značek jsem se stala ambasadorem jenom proto, že jsem prvně cítila u jejich produktů nějaký benefit navíc, který jinde nebyl. U Dinairu je to prostě nejlepší make-up jaký jsem kdy v životě zkusila, tečka, za tím si prostě stojím. U Makeup factory jsem u mnoha výrobků našla bývalou kvalitu za kterou si jiné značky účtují trojnásobek ceny. Ale i tak jsem potvůrka a svoji svobodu volby si chráním. Už jen proto, že chci, aby mé klientky a studentky mohly důvěřovat mým doporučením a pomyslným „razítkům“.

Nedá mi to se nezeptat na Vaše průvodcovství žen u přechodových rituálů, jak jste se k tomu dostala?
Jen se ptejte, stojím o velkou osvětu tohoto tématu a ráda se příště pobavím jen o něm. Začalo to v dětství, protože spousta mých make-upů byla právě na takové dětské čarování. Což mimochodem dává historicky obrovskou logiku. Make-up byl dříve rituální tváří. Opravdu brzy jsem sháněla informace o menstruaci, o které jsem vždy věděla, že je to víc, než dospěláci tvrdí, o ženské mystice, o psychologii, ezoterice aj. Možná za to mohl vliv montessori a kineziologie, který kolem mě byl od školky. Celý život jsem tato témata zkoumala z různých úhlů. Jak vědeckých, tak víc neuchopitelných. Po mých dvacetinách jsem se vydala studovat „kněžkovství“ a právě novodobé ženské rituály. Myslím, že na toto téma zde nemáme prostor, ale kdybych měla velmi zjednodušeně říci „co je to rituál“, který já mohu nabídnout, tak je to čas, kdy člověk vědomě zpomalí, zrekapituluje, zasní se, obnoví víru třeba v nějaké téma a na psychické a fyzické úrovni něco opravdu prožije. Rozumím, že mi asi stále nerozumíte. Tak to ještě zjednoduším. Můžete být vážně naštvaná, že k tomu hňupovi se prostě už potřetí nevrátíte, řídit u toho auto, celé dny na to myslet a ničit si tím čas. Anebo můžete zmlátit polštář, vypsat se z toho, pak ten dopis spálit a vzít si do rukou tělový olej, dýchat tu vůni a rozhodnout se, co chcete jinak, jak to má vypadat, napsat to na jeho lahvičku během třeba dvou hodin. No není to efektivnější a emočně zdravější? A pak se každé ráno po sprše trošku natřete a voníte celé dny svým novým rozhodnutím. Mě tento způsob baví víc a jen tak mimochodem, nádherné prožitky vznikají s dětmi.