Alice Horáčková píše o jednom domě, kde se potkávají dva světy

Když se Alice Horáčkové její kamarádi v Berlíně ptali na rodinnou historii, uvědomila si, že o ní nic neví. A tak začala zapomenuté příběhy svých předků oživovat a nakonec o nich napsala román.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Alice Horáčková schreibt über ein Haus, in dem sich zwei Welten treffen

Ne náhodou se spisovatelka a novinářka Alice Horáčková ve své nové knize vydala právě do Sudet: na Benecku, kam od mala jezdila za prarodiči, se naučila lyžovat a pochytila i první německá slovíčka. Vnímala napětí mezi dospělými, kdykoliv přijela návštěva ze západu. Důvody začala rozkrývat až během práce na svém obsáhlém familienrománu Rozpůlený dům, v němž zachytila osudy obyvatel Krkonoš v první polovině 20. století.

Téma, o kterém se v rodině léta mlčelo, otevřela teprve před čtrnácti lety. „Kamarádi v Berlíně se ptali na mou rodinnou historii. Uvědomila jsem si, že o ní nevím skoro nic. Styděla jsem se za to, a proto jsem našla odvahu ptát se doma na citlivé věci,“ začíná vyprávět Alice. „Strýc postupně z úkrytů vytahoval staré fotky, na kterých byl děda Arnošt v uniformě wehrmachtu. Z těch fotek ale někdo odstřihl výložky, aby se nepoznalo, že byl u Němců,“ vysvětluje. „Děda byl poloviční Němec, ale do wehrmachtu se mu nechtělo. Předstíral šílenství, aby se odtamtud dostal.“ 

Tenkrát poprvé Alice slyšela o tom, jak dramaticky pro její příbuzné probíhal konec války: její německý praděda se v lágru pokusil o sebevraždu a jeho mladší bratr ji spáchal. „Seděla jsem jako opařená. Ale myšlenka, že o tom všem napíšu, přišla až o deset let později“. Přiměl ji k tomu téměř mystický zážitek, kdy se na Benecku zničehonic objevil jejich německý příbuzný a začal vyprávět o válce. Perspektiva strýce však byla poněkud odlišná. Další den už měla v hlavě první kapitolu „včetně vět, které mi drnčely v hlavě.“

Pes Masaryk

Benecko bývalo nejvýše položenou českou vesnicí (všechny výše byly německé)  v Krkonoších, necelou pětinu tvořilo německé obyvatelstvo. Autorka vtipkuje, že téměř všichni benečtí Němci byli její příbuzní. „Můj praděda Hollmann pocházel z šestnácti dětí, byl pověstný pytlák a vzal si místní krásku Zdenku Horáčkovou. Mělo to však háček: Zdenka už měla nemanželské dítě, mého dědu Arnošta, a byla to Češka. Jejich manželství se nakonec rozpadlo,“ dodává. 

Svobodomyslnou prababičku Zdenu, která se dostala i na obálku knihy, sice nepoznala, ale na Benecku o ní dodnes kolují historky: „Byla to první žena, která si tam začala barvit vlasy.“ Podle Horáčkové byla smíšená manželství na Benecku běžná: „Češi a Němci si tam pomáhali hrabat seno, nebo když někdo zapadl žebřiňákem, ale také se navzájem handrkovali. V archivu jsem našla zmínku o tom, že Němci nadávali Čechům, že jim přejeli psa, tak jsem si z toho v románu udělala trochu srandu a toho psa jsem pojmenovala Masaryk.“

S nástupem Henleina se vztahy ve vesnici vyhrotily a po záboru Sudet v listopadu 1938 bylo Benecko fakticky vejpůl: horní část připadla německé říši, ta dolní československé republice. „To už si sousedi dělali vyložené naschvály, jeden z mých příbuzných zakazoval dětem chodit do české školy přes svoji louku,“ vysvětluje autorka. Mezi ty, kteří německé vojáky vítali, patřil i její praděda s mladším bratrem. Ten se za války stal členem NSDAP a spřátelil se s Reinhardem Heydrichem, po osvobození za to však zaplatil vysokou cenu. 

Situace, kterými si procházela v době války její rodina na Benecku, kdy ideologie rozdělila vlastní bratry, v lecčems připomínají i dnešní dění na Ukrajině: „I tam je řada smíšených manželství a provázané vztahy mezi rodinami a sousedy…“

Pětiminutoví partyzáni

Při práci na téměř pětisetstránkovém románu objevila při tom část příbuzných v Německu, o kterých do té doby nevěděla. Inspirovali ji i benečtí prarodiče: „Byli to typičtí horalové. Nesmírně pracovití až udření, tvrdí k sobě i ostatním, vystačili si s málem. Babička byla temperamentní žena, říkala mi, že vždycky chtěla být klukem, protože ti mají jednodušší život. Za války byla jako dívka nasazená na statku u Němců, kteří jí při odsunu nabídli, aby si jejich dům nechala. Odmítla to se slovy, že z cizího neštěstí štěstí nepokvete. Děda byl uzavřenější, o minulosti přede mnou nikdy nemluvil. Došlo to až tak daleko, že svému synovi zakazoval, aby se učil německy. Paradoxně tak mluvím německy líp než můj táta,“ dodává autorka.

Dnes už ví, že všechno to mlčení souviselo s tragédiemi v její rodině i s poválečným strachem z takzvaných „pětiminutových partyzánů“. „Děda za války pracoval u říšské pošty a pálil udání gestapa. Některé z nich psali i Češi, kteří však na konci války rychle převlékli kabáty a stali se z nich partyzáni. Z nich měl děda největší strach.“

Fantazie i historická fakta

„Na Benecku jsem trávila nejšťastnější chvíle dětství,“ říká autorka, která se snažila o faktografickou přesnost. „Přepadení celnice i poválečný masakr Němců na Pomezních Boudách, protrženou přehradu v Desné, to všechno se snažím si na základě rešerší představit co možná nejvěrněji. Ale nikdo už dneska nezjistí, o čem se hádala prababička s pradědou, jak si vyznávali lásku… pro psaní zásadní věci. Celý ten jejich emotivní život jsem musela napsat ze sebe.“ 

Příběh umocňuje střídání perspektiv, je tu pohled dětí i dospělých, hospodských pantátů i německých učitelek, těch, kteří si prošli odsunem, i těch, kteří mohli zůstat. Čtenář ocení i řeč románu: „Použila jsem jazyk, který jsem do jisté míry slýchala od svých prarodičů a který jsem částečně rekonstruovala. Babička s dědou používali hodně germanismů stejně jako všichni starší pamětníci z okolí, kteří za války chodili na landrát a povolení získávali na arbajtsamtu. Za války se pro ně stala němčina úředním jazykem a prostupovala jejich životem,“ vysvětluje prozaička.

Psaní jako terapie

Co se autorka během psaní dozvěděla o sobě? „Pochopila jsem, co všechno formovalo moji rodinu a ve výsledku i mě, odkud se u nás bere ta umanutost, pracovitost i vztek. Bolavé bylo v podstatě všechno, protože řada mých příbuzných nestála na straně hrdinů. A psaní bylo pro mě tudíž určitou terapií.“ 

Alice teď cestuje se svojí knihou napříč ČR. Četla ve Vrchlabí a Jilemnici, kde se část románu odehrává, ale také v Mnichově, v jehož okolí žije část rodiny. „Jednou za mnou přišli moji příbuzní a poskytli mi spoustu dopisů z války i po ní, je to další příběh rozpůlené rodiny. Dá se říct, že románem stále žiju, i když bych potřebovala vnitřní klid na jinou práci. Ale možná to tak má být, že mě moje postavy budou pronásledovat navěky.“ 

A co se týče další práce? „Vracím se k žánru, se kterým jsem do literatury vstupovala. Píšu biografii jednoho z nejstatečnějších disidentů, Václava Bendy, který byl čtyři roky ve vězení, zatímco se jeho žena starala o pět dětí. Tudíž mám na nějakou dobu vystaráno. Ale možná se pak na Benecko opět vrátím.“

Tento článek vyšel ve čtvrtém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag

Lucie Drahoňovská

Aktuálně na českém webu

Boeckl a Kokoscha: skutečná rivalita?

       ·   27.02.2024
Albertina Modern, stojící naproti ikonické vídeňské secesní stanici metra Karlsplatz Otto Wagnera a Josepha Marii Olbricha, přichází aktuálně s výstavou „Herbert Boeckl – Oskar Kokoschka. Rivalita”. Nabízí přibližně stovku děl na papíře ze sbírek Albertiny.

Zrnko, které spojuje svět

       ·   20.02.2024
To je káva Dallmayr, synonym pro kvalitu a nadstandardní servis. Milovníky kávy spojuje tento lahodný nápoj po celém světě více než 300 let.

Znásilněná Rusalka

       ·   16.02.2024
"Danuš, víš že já agresivní nejsem. Ale kdyby přede mnou teď stál režisér, nevím, co bych s ním udělala," vyhlásila Johanna deset minut po začátku premíéry Rusalky ve Státní opeře Unter den Linden v Berlíně.

Aktuálně na německém webu

Boeckl und Kokoscha: Eine wahre Rivalität?

       ·   27.02.2024
Albertina Modern, die sich direkt gegenüber der ikonischen Wiener Jugendstil-U-Bahn-Station Karlsplatz von Otto Wagner und Joseph Maria Olbrich befindet, bringt aktuell in ihren Untergeschoss-Sälen die Schau „Herbert Boeckl – Oskar Kokoschka. Eine Rivalität.“ Darin präsentiert

Vergewaltigte Rusalka

       ·   16.02.2024
"Danuš, du weißt, dass ich nicht aggressiv bin. Aber wenn der Regisseur jetzt vor mir stünde, wüsste ich nicht, was ich mit ihm machen würde", erklärte Johanna zehn Minuten nach Beginn der Premiere von Rusalka