“Baronka” Zuzana Pavlík Šimonková: jak pečovat o tisíce hektarů lesa

Třetinu České republiky zabírají lesy. A nebylo by lesů bez jejich správců. Anebo správkyní. Zuzana Pavlík Šimonková se na Kokořínsku stará o dva tisíce hektarů lesního porostu, který patří do rodového historického majetku. Tomu dal základ její pradědeček Josef Šimonek, prvorepublikový prezident Škodových závodů v Plzni.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: “Baronin” Zuzana Pavlík Šimonková: Wie man Tausende von Hektar Wald pflegt

Kdyby na sklonku roku 1918 nezrušil prezident Masaryk šlechtické tituly, slušelo by se Zuzaně Šimonkové, provdané Pavlíkové, říkat paní baronko. Její pradědeček byl totiž za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen posledním rakouským císařem a českým králem Karlem I. do baronského stavu. Byl to jeden z posledních titulů, které císař stihl udělit. Jako správný baron podpořil Josef Šimonek svůj stav nákupem nemovitostí, konkrétně zámků Lobeč a Stránov a hradu Houska. Kromě jejich údržby a již zmíněné péče o les má ekonomka a podnikatelka v zemědělství Zuzana Pavlík Šimonková na starosti ještě pole. „Je to velká odpovědnost, udržet rodový majetek,“ poznamenala několikrát během rozhovoru, který jsme spolu vedly v Lobči.

Pomohlo vám někdy v životě, že pocházíte ze šlechtického rodu? 

Nepočítáme se mezi ty klasické, staré, vznešené rody. Mám sice mezi příslušníky šlechty přátele, ale to je tak všechno. Svou rodovou linii vnímám hlavně v tom, že jsem nyní na řadě v péči o rodinné majetky. 

Mezi ně patří již zmíněné lesy. Co péče o les vlastně obnáší?  

Záleží na tom, kolik lesa máte a jaký cíl si stanovíte. Pro mě je důležité udržet ho pro další generace. Stejně tak, jako ho předal tatínek mně. Náš les je hlavně hospodářský. To znamená, že těžíme a prodáváme dřevo. Na vytěženém úseku vznikne holina, kterou je třeba zalesnit, aby les dál fungoval. Jenže ještě předtím je třeba holinu uklidit, nakopat zeminu, zasázet nové stromky a pak se modlit, aby přišla voda. Ve většině případů musíme také paseku oplotit, aby ji nezlikvidovala zvěř. Porost musíme takhle zabezpečit na nějakých sedm let, než si pak už dokáže poradit sám. 

Takže název školka není až tak úplně od věci.

Není. Provádíme i takzvané výchovné zásahy. Musí totiž proběhnout prořezávka, abychom dali prostor stromům, které mají šanci přežít. Les sázím pro svá pravnoučata, takže se musím snažit, aby moji potomci jednou neříkali, ta prababička se dočista zbláznila. Je to dlouhodobá záležitost, není mým zájmem sázet jen ořešáky, oskeruše a olše. Proto nezavrhuji smrk, ačkoliv to dnes není populární názor. Podle mého se ale do některých lokalit velmi hodí, navíc je to kvalitní dřevina. Nejsem pro smrkové monokultury, ale jinak bych se tohoto stromu v lese nevzdávala. 

Máte povědomí o tom, jak vypadal les, který pořídili vaši prapředci? 

Naprosto přesně. Já totiž dnes sklízím právě ten les, který sázel můj pradědeček před sto lety. Proto vím celkem přesně, jaká kultura zde byla. Abych byla konkrétní, máme porost namíchaný ze smrku, borovice, buku, v některých lokalitách roste modřín a dub. Snažím se tuhle pestrost udržet, ostatně teď se nám to osvědčuje. Navíc máme přesně ten typ lesa, jenž se do zdejší krajiny hodí. 

Když přemýšlíte o nové generaci stromů, berete v potaz i to, že třeba jednoho dne nebude tolik vláhy jako dřív? Už teď je sucho v krajině velké téma.

Věřím, že smíšený les si se změnami poradí spíš než monokultura. Jasně, bez vody stromy pěstovat nemůžeme. A jestli se v budoucnosti opravdu posuneme v klimatických změnách až do středomoří, pak nejspíš budeme mít cypřiše, piniové háje a olivovníky. V tom případě se ale budeme muset vzdát našeho systému hospodaření. Zatím to tak není, navíc si mohu vybrat strom nebo rostlinu, která je méně náročná na vláhu. Teď je situace extrémní v tom, že kvůli kůrovcové katastrofě vznikly několikahektarové holiny, kam jenom praží slunce a nic moc se na nich nedá pěstovat, jak jsou suché. Na druhou stranu nemohu nechat stát stromy jen proto, aby stínily půdu. To by znamenalo absolutní znehodnocení komodity, zničení práce mých předků. A jsem zase u té dlouhodobosti. V horizontu lesa je můj úkol vlastně jediný – moc to nezkazit, abych mohla za dvacet let předat majetek dalšímu v řadě. 

Existují v lesnictví trendy, jako je tomu třeba v zahradnictví?

Teď je téma ekologie. Což pro krajinu a přírodu paradoxně nemusí být vždycky výhra. Já se samozřejmě snažím chovat v lese ekologicky, ale na rozdíl od úředníků zároveň vidím věci v souvislostech. Obzvlášť patrné je to na polích, kdy agroenvironmentální opatření, která musíme na základě dohod Evropské unie plnit, ve finále přírodu moc nechrání. Další trend je absolutní otevřenost vůči návštěvníkům. To má také svá úskalí. Nemám nic proti využívání lesa pro rekreační účely. Ale měly by to být ty lesy, které se na to hodí. 

Máte vůbec možnost počet návštěvníků ve svých lesích regulovat, případně je pustit jen někam?

Mizivou. Česká legislativa je, pokud jde o lesnictví, k návštěvníkům velmi velkorysá. Já si nepřeji ani restrikce, ani zákazy vstupu do lesa. Ale přeji si, aby se všichni návštěvníci chovali tak, jako kdyby ten les byl jejich. To by mi úplně stačilo, protože pak bych určitě nepotkala na malé cestičce čtyřkolku, která nejenom že tu cestu ničí, ale ruší zvěř. Tohle prostě do lesa nepatří.  

Ještě se vraťme k trendům. Panují třeba také v druzích stromů, které se sázejí?

Aktuálně je například smrk skoro sprosté slovo. Je to kvůli kůrovci, ale tahle kalamita má víc důvodů než jen to, že se smrk sázel v nížinách a nekombinoval se s jinými druhy. Dokonce ani odborníci se nemohou shodnout, co tu katastrofu způsobilo. Kůrovec tu byl vždycky, ale jestli na začátku jeho rozšíření byla špatná péče, jestli to byl systém těžeb u velkých vlastníků, nebo zda to byla ekologická opatření na jihu Čech před patnácti lety, zatím nikdo přesně nezjistil.

To jste mi připomněla, že slovo kůrovec jsme my laici zaznamenali poprvé asi tehdy, když se na Šumavě ekologičtí aktivisté poutali řetězy k napadeným stromům určeným k pokácení. 

Netajím se názorem, že právě tohle byl podle mě počátek strašné kůrovcové katastrofy. Nezasáhlo se včas, a tak se kůrovec postupně rozšířil od jihu k severu.  Na druhou stranu je ale potřeba říci, že velký díl viny na tom má sucho, které umožňuje škůdci se rychleji
a častěji množit. A také les není kvůli suchu v tak dobré kondici, aby se dokázal bránit. On to totiž jinak umí. Když kůrovec napadne strom, ten zalije pryskyřicí jeho chodbičky, čímž ho zlikviduje. Jenže na to musí být zdravý.

Teď jsme v období honů, kdy do lesa nechodítejen jako hospodářka, ale také jako lovkyně. Čím je pro majitelku lesa hon?

Třešnička na dortu, odměna za celoroční práci. Já osobně žádná velká lovkyně nejsem, ale mám ráda atmosféru honu. Je to společenská záležitost, poděkování přátelům, obchodním partnerům, lidé se sejdou, mají čas spolu promluvit. Je to celé takové slavnostní, nebo aspoň u nás se to tak dodržuje. 

S lovem máme spojené bažanty a křepelky, ale ani jedno už v krajině skoro není vidět. Co se s nimi stalo?  

Myslím, že je to otázka nějakého vývoje, hospodaření, a to nejen v lese, ale i v zemědělství. Ne vždy jsme v minulosti učinili správné kroky. Z české krajiny například téměř vymizely remízky mezi poli, kam se zvěř uchylovala. Hospodáři také používali méně techniky, pole byla menší, to všechno drobné zvěři svědčilo. Koroptve, bažanti a zajíci se v lesích vyskytovali v poměrně velkém množství, ještě v padesátých a šedesátých letech to byla běžně lovená zvěř. V naší rodinné knize můžete najít i humorné zápisky typu, že na Boží hod proběhl hon na zajíce a na bažanty, střelilo se třicet zajíců, dvacet bažantů a nějaké korop­tve. Je tam dokonce napsáno, kdo kolik a čeho střelil. Pan farář prý dva zajíce, u toho někdo tužkou dopsal „lže“. Dneska bažanti, které při honu lovíme, pocházejí z bažantnic.

Vy hony sama pořádáte. Jak dlouho trvá připravit takovou událost? 

Příprava akce jako takové trvá standardně jeden dva dny. Hon začne setkáním hostů a malým občerstvením v podobě štrúdlu a teplé polévky. Zkontrolujeme dokumenty, aby každý měl lovecký lístek, pojištění a tak dále, na to přísně dbáme. Potom odtroubíme slavnostní zahájení. Mimochodem, lesní rohy při honu, to je moc hezká česká tradice, kterou naši přátelé z Německa a Rakouska obdivují. Někteří se jí dokonce inspirují při pořádání honů u nich doma. 

Tento článek vyšel v tištěném magazínu N&N Czech-German Bookmag

Lucie Šilhová

Nejčtenější v kategorii Business

Aktuálně na českém webu

Zrnko, které spojuje svět

       ·   20.02.2024
To je káva Dallmayr, synonym pro kvalitu a nadstandardní servis. Milovníky kávy spojuje tento lahodný nápoj po celém světě více než 300 let.

Znásilněná Rusalka

       ·   16.02.2024
"Danuš, víš že já agresivní nejsem. Ale kdyby přede mnou teď stál režisér, nevím, co bych s ním udělala," vyhlásila Johanna deset minut po začátku premíéry Rusalky ve Státní opeře Unter den Linden v Berlíně.

Voda je pravidlem hry

       ·   13.02.2024
Žije v Hamburku, ale její rodinné kořeny sahají až do Indonésie. Vizuální umělkyně a fotografka Janina Oeij hovoří o své fascinaci vodou, kterou zachycuje ve svých dílech.

Aktuálně na německém webu

Vergewaltigte Rusalka

       ·   16.02.2024
"Danuš, du weißt, dass ich nicht aggressiv bin. Aber wenn der Regisseur jetzt vor mir stünde, wüsste ich nicht, was ich mit ihm machen würde", erklärte Johanna zehn Minuten nach Beginn der Premiere von Rusalka

Wasser wird zur Spielregel

       ·   13.02.2024
Sie lebt in Hamburg, doch ihre Familienwurzeln reichen bis nach Indonesien. Die Bildende Künstlerin und Fotografin Janina Oeij spricht über ihre Wasser- Faszination, die sie in ihren Werken auffängt.