🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Die “Global commons” sind eine Chance zur Lösung der Klimakrise
Petra Gümplová se zabývá demokratickou politikou a globální spravedlností v kontextu klimatické změny a využívání nerostného bohatství. O zdrojích optimismu, ale i frustraci tváří tvář současným evropským a globálním otázkám jsme si povídali na konferenci „New CZ-DEal: Budoucnost energetiky a nová ekonomická realita – česko-německá spolupráce 2022“. Pořádalo ji v Praze naše vydavatelství Black Swan Media za podpory Ministerstva zahraničí Spolkové republiky Německo.
Pocházíte z Česka, ale mentálně jste již dlouho součástí německého akademického prostoru. Proč jsou Němci schopnější hledat kompromis, uzavírat koalice? Jejich politika a veřejný diskurs se zdá být mnohem racionálnější a klidnější než ten český, ale třeba i britský nebo francouzský…
Německo je výrazně centristická země. Voličská struktura je rozložena tak, že tři čtvrtiny lidí volí středové strany. Je pozoruhodné, že Němci jsou ve srovnání s Británií nebo Francií téměř imunní vůči populismu. Okraj politického spektra okupuje jediná strana, přičemž se vede debata, zda je AfD více extremistická, nebo populistická. Ve volbách získává AfD jen deset až patnáct procent, takže se dá říci, že německý mainstream se zatím drží. I mě stále ještě na německé politice nepřestává udivovat její silná orientace na konsensus, snaha o nalezení shody. Povolební imperativ vytvořit koalici je nesmírně silný. Současná vládnoucí koalice – liberálové, zelení a socialisté – je ideologicky nesourodá, a přesto funguje. V Česku by to sotva mohlo držet pohromadě.
Proč tomu tak vlastně je?
Myslím, že to je proto, že v Německu s sebou politika jako povolání nese představu jakési profesionální integrity. Hlavním úkolem politika je něco, čemu se v angličtině říká „get things done“ (německy liefern), tedy něco rozhodnout, změnit, zreformovat, vyřešit, spravit, zlepšit. To je zásadní úkol a podle toho se politici posuzují. V Německu je také mnohem menší důraz na ideologickou soutěž, pro politiky i strany není tak důležité udržet si za každou cenu ideologickou identitu. V rozhodování proto hraje ideologie slabší roli než pragmatické hledisko, že se musí něco vyřešit a rozhodnout. Z dlouhodobého hlediska to znamená, že politici jsou zodpovědnější vůči celku a politická kultura je vyšší.
Německo je také zemí, kde se politika mnohem více orientuje na budoucnost než u nás. Což je pro Čechy často i těžko pochopiteplné – vidí v tom naivitu nebo snahu mravokárně poučovat ostatní…
Integrální součástí německého politického stylu je pokrokovost. Obnáší to, že politika se dívá dopředu, nepřešlapuje na místě, rozhodně se nekouká někam do minulosti. Akceptuje, že svět se mění, změny jsou akcelerované, svět se také pluralizuje, a my jako Evropa se na to musíme adaptovat. Řeknu vám jeden příklad: za všechna ta léta jsem v Německu neslyšela jako argument slovo „tradice“. Vůbec si nevybavuji, že by se při nějaké vážné debatě někdo obracel k minulosti, pokoušel se minulost nějak zakonzervovat, udržet nebo nedejbože oživit. Je to zvláštní fenomén, nevím vlastně, jak vznikl, ale německý progresivismus je v tomto smyslu až fascinující.
Německo je na jedné straně ekonomickým motorem Evropy, na straně druhé to je také sociální laboratoř. Volá po sociální spravedlnosti i klimatické spravedlnosti. Němci silně cítí i zodpovědnost za planetu. Proč tomu tak je?
Ať už jde o klima, sociální diverzitu, nebo genderovou rovnost, Němci chápou, že tyto otázky vystupují do popředí právě proto, že za nimi stojí nějaká diskriminace. Fakt, že se ženy méně často stávají profesorkami, je vnímán jako výsledek diskriminačního procesu, který je v rozporu s imperativem rovných příležitostí a rovných práv. Současná německá vládní koalice se například snaží zajistit homosexuálním párům rovný přístup ke všem reprodukčním technologiím financovaným ze zdravotního pojištění. Kdybychom hledali vysvětlení, asi bychom museli jít do minulosti, do válečné zkušenosti, která znamenala radikální diskriminaci menšin třeba na základě etnického původu. Zpracování tohoto traumatu vedlo k striktně individuálnímu, lidskoprávnímu přístupu. To znamená, že každý jedinec je dnes nositelem důstojnosti, práv a morální rovnosti a od toho se odvíjející rovnosti v přístupu k základním statkům, příležitostem a pozicím.
Řekla byste, že Německo je ohledně budoucnosti optimističtější než jeho sousedé?
Zaznívají tu pesimistické hlasy zejména v otázce klimatu. Například na Potsdamském institutu pro výzkum klimatických změn působí vědci jako Johan Rockström, kteří po léta poukazují na to, že lidstvo již překročilo všechny ekologické limity, že oteplení nad 1,5 stupně je nevyhnutelné. Mohlo by se zdát, že tváří v tvář pesimistickým předpovědím bude motivace k dalšímu snižování emisí ubývat, ale skutečností je, že omezování emisí vnímají Němci jako etický imperativ. Také proto, že klimatická krize má zásadní etické aspekty související s tím, na koho a jak dopadají negativní důsledky. Mladá generace přichází s klimatickými žalobami a argumentuje, že v budoucnu nebude moci realizovat základní lidská práva. Sama mám šestnáctiletou dceru, která prožila celý život v Německu, a pro ni je environmentální úzkost docela reálná věc. Energetická transformace je naštěstí nastartovaná a nenávratná. Je velmi akcelerovaná konfliktem na Ukrajině, protože německá společnost chápe, že nemůže konzumovat krvavou ropu a krvavý plyn ze zemí, které páchají odporné válečné zločiny.
Můžete tedy shrnout základní principy, jak se v Německu „dělá politika“?
Je to velmi jednoduché. Politika se nemá primárně orientovat na nějakou kolektivní identitu nebo na boj s ideologickým nepřítelem. Politika má být racionální, založená na datech a faktech, kooperativní, konsen-suální, s cílem se dohodnout a řešit výzvy a problémy v měnících se podmínkách. Dívá se do budoucnosti a je citlivá k požadavku zajistit skupinám nebo jednotlivcům rovný přístup a nediskriminační zacházení.
Na univerzitě v Jeně vedete také projekt, který se zabývá takzvanými global commons v kontextu klimatické krize. Můžete přiblížit, oč jde?
Souslovím „global commons“ se rozumí nadnárodní domény jako oceány nebo atmosféra. Existuje intui-tivní morální představa, že by se měly spravovat kolektivně ve jménu nějakých idejí veřejného dobra, dnes tedy hlavně ochrany klimatu a biodiverzity. Bohužel tendence je taková, že části těchto domén si pro sebe uzurpují státy, které se snaží si ukrojit co nejvíce zdrojů pod národní kontrolu. Napříkad teď se vede boj o kontrolu mořského dna v arktickém oceánu, a až se státy za polárním kruhem dohodnou, ze společného vlastnictví tam nezbyde nic.
Druhou tendencí je, že v oblastech, kde nelze uplatnit teritoriální princip, pozorujeme „tragédii obecní pastviny“ (tragedy of the commons). Státy volně užívají dostupné zdroje, nejsou schopny se dohodnout na nějakém společném systému udržitelného užívání. Když už se pokusí o nějaká pravidla, vždy se najde někdo, kdo je beztrestně porušuje. To je příklad emisí vypouštěných do atmosféry a rybolovu v mezinárodních vodách. Obě tyto domény jsou tragicky vyčerpané a zničené, protože v nich panuje systém neefektivní regulace.
Kdo vlastně zavedl pojem commons?
Pojem commons existuje už od dob římského práva. Res communis označoval společné vlastnictví a vztahoval se na vzduch, moře či vodu. Jako způsob kolektivní a udržitelné správy a sdílení statků ho zpopularizovala Elinor Ostromová, americká ekonomka, která dost ala Nobelovu cenu za studium lokálních systémů sdílení přírodních zdrojů skupinou lidí, kteří se prostě dohodnou na pravidlech společného užívání a vytvoří efektivní instituce společného vlastnictví. Ostromová studovala lokální commons – rybolovné oblasti, zavlažovací systémy, obecní pastviny, správu lesa apod. Bohužel principy a instituce, na nichž jsou lokální commons založené, lze jen těžko aplikovat na mezinárodní systém. Ten je nastaven na prosazování národních zájmů a ekonomických potřeb a skutečně globální kolektivní jednání se ukazuje jako téměř nemožné. Studium global commons je proto bohužel hlavně kritikou toho, jak věci nefungují. Emise, znečištění oceánů plasty, rybolov se bohužel nedaří omezit a efektivně regulovat. Existují ale výjimky – třeba Montrealský protokol, který vyfázoval freony poškozující ozonovou vrstvu.
Jak může změna v pojetí vlastnictví pomoci nastavit smysluplnější vztah naší civilizace k životnímu prostředí?
Otázka vlastnictví je složitá. Ukazuje se, že žádná z forem vlastnictví –soukromé, státní, ale ani to společné – není nijak dobře predisponovaná k tomu, aby zabránila primárně ekonomickému využívání zdrojů a chránila přírodu před vytěžováním. Společné vlastnictví funguje dobře jen lokálně a na určité typy statků a mezi lidmi, kteří se dokážou dohodnout, investovat do společných pravidel a jejichž instituce navíc právně zaštiťuje stát. Soukromé vlastnictví je nastavené tak, že umožňuje neomezené užívání zdrojů ve jménu individuálních zájmů. Státní vlastnictví také nepřináší žádný velký progres – státy většinou zacházejí s nerostným bohatstvím po vzoru privátní sféry jako s ekonomickým statkem nebo jsou pod tlakem privatizovat.
Aby se tedy zachovala či obnovila biodiverzita a začala se řešit klimatická změna, bude muset v každé společnosti proběhnout socio-ekologická transformace. Na základě nových ekonomických paradigmat a nových právních a etických norem – jako například zelený (ne)růst nebo rozšíření práv na budoucí generace nebo přírodu.
Jakou roli hraje mezinárodní právo?
Mezinárodní právo formulovalo řadu idejí, které by v rámci jednotlivých států nikdy nemohly vzniknout − třeba koncept udržitelného rozvoje nebo idea společného dědictví lidstva. To je skutečně progresivní princip, který zakazuje privatizaci a teritorializaci některých domén a předepisuje sdílení zdrojů všemi státy. Bohužel tento princip globálního společného vlastnictví se podařilo efektivně aplikovat pouze na mořské dno v mezinárodních vodách a minerály, které se tam nachází. Jinak ale mezinárodní právo velmi obtížně prosazuje opatření v globálním veřejném zájmu. Vytváří ho a uplatňují státy, nemá účinný systém vynucování pravidel, různé krátkodobé nebo mocenské zájmy většinou převáží nad zájmem globálním. Rozvojové země třeba trvají na neomezených emisích, protože prioritizují ekonomický rozvoj před ochranou přírody. Požadují po rozvinutých zemích, aby se omezovaly ony, jelikož klimatickou krizi historicky vzato způsobily industriální ekonomiky Západu.
Je vlastně fascinující, že lidé nejsou schopni přes jasný vědecký konsensus zahrnout „externality“ v podobě likvidace přírody do ekonomických vztahů. Jak se díváte na vývoj v této oblasti?
Není to fascinující, nýbrž šílené a frustrující. Klimatickou změnu celá řada ekonomů vysvětluje jako selhání trhu – právě kvůli produkci oněch externalit, jež dopadají na celou řadu aktérů, kteří se na produkci emisí vůbec nepodílí, a které nejsou zatím nijak zvlášť významně zahrnuté v nákladech těch, kdo emise produkují, třeba prostřednictvím vyšší uhlíkové daně. Trh, který produkuje takové zásadní celospolečenské a globální škody a újmy, je toxický. Bohužel, pro mnohé jsou veškeré tržní a globální regulace emisí stále nepřiměřeným zásahem do vlastnických práv, ekonomických svobod či mechanismem značně podkopávajícím ekonomický růst..
Válka na Ukrajině by paradoxně mohla prospět v tom, že se transformace k bezuhlíkové ekonomice urychlí. Ukazuje se, že závislost na komoditách, zejména fosilních palivech, které pocházejí od diktátorských a agresivních režimů, je bezpečnostní a ekonomické riziko. Válka na Ukrajině tak snad posílí důraz na energetickou soběstačnost a přechod na obnovitelné zdroje energie. Tím přispěje k zelené transformaci a také k demokratizaci petrodiktatur.
Je potřeba přehodnotit systém vlastnictví přírod-ních zdrojů? Kdo je má vlastnit?
V současném systému jsou vlastníky přírodních zdrojů suverénní státy na základě teritorálního principu. Je to v podstatě systém kolektivního vlastnictví, kde přírodní zdroje jsou majetekem státu. Podle principů zabudovaných do základů tohoto uspořádání mají státy užívat tyto veřejné statky ve prospěch rozvoje společnosti a zájmu obyvatel. Bohužel, mnoho států s velkým nerostným bohatstvím jsou diktatury nebo jsou řízeny značně zkorumpovanými režimy, které nerostné suroviny po–užívají k osobnímu obohacení a k udržení nedemokratické represivní vlády. Takových petrodiktatur a ren-tiérských režimů je celá řada. Řešením je na jedné straně demokratizovat vládu
a tím zajistit legitimní nakládání se zdroji, na druhé straně pak aplikovat pravidla čistého obchodu – nekupovat komodity od těch nejhorších diktátorů, kleptokratů a teroristů.
Jak se německé akademické prostředí celkově dívá na téma vztahu člověka a životního prostředí?
Německo je jedna z mála evropských zemí, kde v otázkách nutnosti realizovat sociálně-ekologickou transformaci panuje víceméně společenská a politická shoda. Zelení jsou vládní strana a mají aktuálně preference přes 20 procent. Německo schválilo konec uhlí a konec jádra a na tom se ani v současných podmínkách nic nemění. Je zde silné environmentální hnutí, nesrovnatelně aktivnější než v České republice. Ústavní soud v roce 2021 rozhodl, že dosavadní legislativa a opatření na ochranu klimatu jsou nedostatečná a ohrožují práva budoucích generací.
Zeleným v Německu je někdy vyčítán dirigis-mus, což lidé prošlí socialismem vidí jako nebezpečí. Co myslíte vy?
Chápu to jako projev zjednodušeného a zastaralého pojetí liberální ideologie. Volná ruka trhu, neomezená víra v soukromé vlastnictví a v malý, štíhlý stát jsou v podstatě vulgární myšlenky a jejich slepá podpora spíše znakem nemocné společnosti, která nechápe výhody solidarity, sociálního smíru a nutnosti zajistit veřejné statky a realizovat obecné dobro. Bohužel totální diskreditace kolektivního zájmu je v české společnosti tragickým dědictvím minulé doby. Komunismus na jedné straně spojil společné s totalitou, na druhé straně se postaral o naprostou privatizaci
a individualizaci společnosti.
Co vás vlastně vede k této práci? Souvisí projekt commons i s právy zvířat a obecně života na Zemi?
Mě značně oslovují myšlenky environmentální etiky a filozofie. Myslím si například, že zvířata nebo ekosystémy mají mít ústavně garantovaná práva. Antropocentrismus západní filozofie mě odpuzuje a představu, že člověk je jednoznačně morálně nadřazen jiným formám života, odmítám. Dějiny lidstva od starověku až po dnešek ukazují, že člověk je násilný a destruktivní netvor. Žádný živočišný druh systematicky a vědomě neničí podmínky svého vlastního fungování na planetě a nezabíjí se navzájem. Pro mě osobně přestalo platit, že lidský druh má nějakou vyšší morální hodnotu.
Tento článek vyšel ve čtvrtém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
