Bohdan Pomahač

Ve Spojených státech je jen několik týmů lidí, které dokážou úspěšně transplantovat celý obličej i končetiny. Plastický chirurg světového formátu Bohdan Pomahač je jedním z nich.

Jaké vlastnosti vám pomohly k úspěchu?

Neporovnávat se s ostatními a počítat s tím, že to člověk musí zkusit desetkrát, než se něco povede. Když jsem byl malý, můj dědeček mi vždy říkal, ze trpělivost je poslední klíč, kterým se otevírá brána úspěchu. Měl naprostou pravdu.

Co je pro vás největším hnacím motorem?

Nějaký vnitřní oheň, neklid.

Co vás přivedlo k vašemu oboru a čím jste chtěl být jako malý kluk?

Toužil jsem být pilotem, ale v sedmé třídě jsem začal nosit brýle a to bylo v té době dost na to, aby byl člověk vyloučen. Zhruba od osmé třídy jsem pak chtěl být lékař, chirurg. Vždycky mě chirurgie lákala. Připadala mi smysluplná a studium medicíny výzvou.

Kde se cítíte doma a jaký máte vztah ke svému rodnému městu?

Jsem Čech, ale doma se cítím v USA. Mám tady svou nejbližší rodinu, práci a přátele. Myslím, že je to tak normální. Ostravu rád navštívím. Mám pocit, ze hledá svou novou podobu, ale hodně věcí se lepší a jako město je stále hezčí.

Všechny příběhy lidí, které vybíráte pro transplantaci, jsou velmi silné, přesto se zeptám – byl mezi nimi někdo, na jehož osobní přístup k zákroku nezapomenete?

Víte, každý je jiný. Asi bych musel projít všech devět pacientů, abych byl férový. Naposledy mě asi nejvíc překvapil Robert, náš poslední pacient, který odmítl prvního dárce, o němž jsem mu po několika měsících čekání telefonoval. Po pravdě řečeno jsem byl rád, protože dárce byl sice tmavé pleti, ale nedostatečně tmavé, takže výsledek by možná působil bizarně. Anebo Carmen, která byla schopna svému bývalému manželovi odpustit, přestože ji zmrzačil. Nechci, aby to vyznělo necitlivě, ale obecně se snažím nezabývat tragédiemi, kterými mí pacienti prošli. Máme na to experty a já jim v tom nemůžu dostatečně pomoct. Jsem expert na jiné věci, kde pomoci mohu, a na to se soustředím.

Věříte v boha, osud, nebo jen sám sobě?

Tak to mě okamžitě napadá cimrmanovská věta: „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě za to jednou Pánbůh potrestá.“ Ale vážně, mám pocit, že celá má generace je ateistická díky komunistickému režimu, ve kterém jsme vyrůstali. Předáváme to i našim dětem. Zároveň je tempo dnešního světa rychlejší. V průměru chirurg v naší nemocnici odvede dvakrát tolik operací než před pětadvaceti lety. S tím souvisí i větší množství pacientů, které musí vidět v ambulanci. Vyhoření je časté téma v dnešním světě, protože přes vyšší efektivnost práce je jasné, že existuje limit, co může jednotlivec zvládnout. Je zřejmé, že nějakou rovnováhu člověk musí najít, jestli je to náboženství, meditace, formy aktivit, které člověka uvolní nebo uklidní, a tak podobně. Já sám jsem spíš na počátku tohoto poznávání.

Co jste cítil při první transplantaci obličeje a jak jste se na tak mediálně sledovaný zákrok připravoval?

Bylo to stresující. Prakticky každý můj pohyb a každé slovo byly zachyceny s tím, že jsem nevěděl, co se ve finále použije do televize. Nikdo netušil, jak to celé dopadne. Mohlo to být kolosální selhání v téměř přímém přenose. Celou dobu jsem se snažil na média nemyslet a odblokovat jejich přítomnost. Chirurgicky se člověk snaží myslet na všechny možné alternativy problému a jejich řešení. Je těžké se snažit odhadnout neodhadnutelné, a tak jsme měli neustále v rezervě náhradní řešení. Tlak byl obrovský.

Lidé, kteří se k vám dostanou, si prošli po úrazech osobním peklem a nejspíš byli i v péči psychologů. Jak se pak vyrovnávají s novou tváří, rukama? Může to být v některých případech složité, nebo je to už jen radost?

Ruce jsou docela jiné než obličej. Na funkci rukou musí pacienti čekat mnohdy šest až devět měsíců, podle toho, kde byla končetina amputována. Vzhledem k délce paže a předloktí trvá regenerace nervů dlouho. Zejména u transplantací nad loktem. Právě kvůli délce, kterou musí regenerující nerv urazit, často dojde k atrofii svalu ruky a jemná motorika rukou se nevrátí. Pacienti musí být trpěliví, hodně času tráví na rehabilitaci. Obličej krátce po operaci vypadá slušně a některé funkce se pacientovi vrátí prakticky ihned. Je to radost, vidět pokrok a zdravého pacienta.

Do jaké míry sledujete další osudy vašich pacientů po transplantacích?

Po pravdě řečeno se jim nesnažím míchat do života a pokud nemají společenské, rodinné anebo osobní problémy, s kterými se na mě sami obrátí, nijak zvlášť se nevyptávám. Většinou toto téma končí mou otázkou, zda je vše doma a v práci v pořádku. Samozřejmě že operace nezmění, jací lidé jsou uvnitř.

Pro koho je takový zákrok ve Spojených státech dostupný?

V současné době pro kohokoli. Máme prostředky i na dopravu pacientů pro screening do naší nemocnice odkudkoli v USA před zařazením do studie.

Existuje ještě nějaké řešení pro situaci, kdy nový obličej člověk nepřijme?

Takzvaná rejekce (odhojovací reakce) se vyskytuje v porovnání s transplantovanými orgány poměrně daleko častěji. Jsme schopni ji ale potlačit buď zvýšením dávek léku, které pacienti berou na potlačení imunity, anebo léky jinými, které se dočasně přidají. Chronické odhojování (rejekce) je velký problém a je poměrně zřejmé, že pacienti, stejně tak jako pacienti po transplantovaném orgánu, budou mít určitou životnost transplantované tváře. Jestli to bude deset, patnáct nebo dvacet let, ještě nevíme, ale je velice pravděpodobné, že tváře a ruce nebudou sloužit navždy.

Váš chirurgický sen?

Eliminovat všechny komplikace. Nemožné, ale je třeba se stále snažit se k tomuto cíli blížit.

Vaše největší osobní přání?

Aby byla celá rodina zdravá – to je to nejdůležitější, a pár dalších, které tady nebudu publikovat.

Bohdan Pomahač vystudoval lékařskou fakultu na Palackého univerzitě v Olomouci a v průběhu studií absolvoval návštěvu na Harvard Medical School v Bostonu. Od roku 2004 pracuje v bostonské nemocnici Brigham and Womens Hospital ve vlastní praxi rekonstrukční a estetické chirurgie. 

Foto: Karin Zadrick