Lidija na dané téma také často přednáší na konferencích či ve školách. Šíření osvěty v této oblasti ostatně vnímá jako své poslání. Bezpečnosti na síti se věnuje v nejširším možném záběru. Sehnala například finance na natáčení dokumentu V síti.
Kdybyste se měla popsat třemi slovy, která by vás nejvíce vystihovala?
Nerada se hodnotím, ale pokusím se. Možná více slovy mých kolegů, pokud dovolíte. Přesvědčím i žíznivého v poušti, že nepotřebuje vodu, ale procesor. Jsem taky tak trochu neřízená střela. Nebo taky samořídící střela… Nebojím se svobody, tedy odpovědnosti. Rozhoduji se snadno a sama za sebe. Mám ráda výzvy. Baví mě dívat se na životní problémy i problémy v byznysu z jiných úhlů a řešit je svým alternativním způsobem. Snažím se věci zjednodušovat. Jsem optimista, vždy věřím v nejlepší možný scénář, ale chci být připravena i na ten nejhorší.
Odkud pocházíte a jaké bylo vaše dětství? Na co nejradši vzpomínáte?
Měla jsem krásné dětství a nic bych neměnila. Taky skvělé přátelé, které mám dodnes, ale už se spolu tolik nevídáme, protože jsem vyrůstala v Bělehradě. A na co si vzpomínám a s čím jsem si hrála? První mě napadlo odpovědět, že už si nehraju s legem. Ale není to úplně tak pravda. Zase si hraju s legem, stavím letiště a letadla z papíru, skáču na gauči při hudbě, stavím domečky a tajné chodby z dek, polštářů, křesel, židlí a jiného nábytku, kreslím mapy cest k dobře utajeným pokladům, čtu pohádky a vymýšlím je, dívám se na dobrodružné filmy, dokumenty o žralocích, sopkách, vesmíru… Mám totiž čtyři děti ve věku 2 až 8 let a musím říct, že mě docela vrátily do dětství. A nechala jsem se do toho strhnout zcela dobrovolně.
Lidija Zavoralová s dcerou.
Zažila jste už jako malá počítačové hry?
Ano. Můj táta byl inženýr v Hewlett Packard, jeden z mála expertů i na hardware i na software. Domácnost byla přeplněna elektronikou, mamka z toho šílela, ale táta a já jsme sdíleli vášeň k technologiím. Já jim jako malá nerozuměla, možná jim nerozumím ani dnes, ale rozhodně jsem byla fascinovaný nadšenec. Měla jsem od dětství vize a sny, jak by svět mohl být díky technologiím lepší. Hrála jsem s tátou a kamarády počítačové hry jako Indiana Jones, The secret of monkey Island, také jsem měla v oblibě logické hry a spoustu dalších, které se zaměřovaly na soustředění nebo rychlé reakce a podobně. Zdálo se mi, dokonce i mým rodičům, že mě to hraní docela posouvá. A díky hraní jsem se dokonce naučila anglicky. Ovšem, mělo to i svá negativa. Byla jsem tehdy klasický závislák. Ze školy jsem utíkala k počítači, v noci jsem sotva spala, protože mi v hlavě šrotovaly nevyřešené úkoly. Už tehdy ty hry byly velice návykové. Přitom to tenkrát bylo více spontánní. Dneska je to o dost horší v tom, že týmy psychologů a dalších expertů pracují na vývoji her a integrují návykovost cíleně za účelem stále vyšších profitů.
Jak vnímáte dnešní dobu internetu? Jaká nese podle vás negativa, rizika a v čem naopak vidíte pozitiva?
Děti by neměly neřízeně chodit na internet. Každé druhé dítě obdrželo nahou fotku cizího člověka na internetu, a pokud mám být radikálně otevřená, většinou jde o penis. Zákazy ale nejsou řešení. Stačí mít například rodinný počítač v obývacím pokoji, kde si dítě může surfovat, číst užitečné věci a není úplně odříznuto od světa, což může nastat v momentě, kdy je například samo v pokoji.
Jaká jsou vaše doporučení, aby se děti v dnešní době nestaly závislými na sociálních sítích a chytrých zařízeních?
Doporučit se dá jen naprosto individuální přístup. Pozorujte své dítě. Abstinenční příznaky závislosti poznáte ve chvíli, kdy mu elektroniku neschválíte, přestane chodit ven s kamarády a místo fotbalu nebo procházky s vámi bude chtít samo zůstávat doma. Ale každé dítě je jiné a ne všechny děti mají náběh k závislosti na elektronice. Důležité je být stále ve střehu a nic nepodcenit.
Křest knížek.
Vy píšete knihy o problematice závislosti dětí na internetu a o tom, jaká na ně na sítích číhají nebezpečí. Jak jste se k tomu dostala?
Nějakých 15 let jsem byla v IT byznysu a zároveň jsem porodila za pět let čtyři děti. To mě nějak přivedlo k tomu, abych napsala dobrodružné pohádkové knížky pro děti o nebezpečích na internetu. Jsou nenásilné a poučné, chtěla jsem vytvořit dílo, které rodičům ulehčí práci s dětmi, co se týče této tematiky. Je to taková prevence, aby se děti nedostávaly do průšvihu s elektronikou, až se k ní dostanou.
Jde o knížky určené pro děti od tří do deseti let. Nebo jednoduše do té doby, než začnou intenzivně používat telefon, tablet nebo počítač. Odezvy na knížky jsou fantastické, rodičům opravdu pomáhají. Bohužel, projekt jsem zcela zafinancovala já sama a veškerý profit z prodeje jde na charitu, takže nejsou peníze na propagaci a marketing. Tím pádem se ta osvěta nemůže šířit tak rychle, jak bych si přála.
Lidijin syn s knížkou.
Vy jste pomáhala shánět peníze na filmový dokument V síti. Splnil podle vás svůj účel?
Je to brutální projekt. Ojedinělý ve světě. Vít Klusák a Barbora Chalupová jsou géniové. Tento film by měl podle mě vidět každý rodič na celém světě. Navíc existuje méně drsná verze filmu určená dětem.
Máte tedy za to, že by se témata spojená se závislostmi nebo kyberšikanou měla i víc diskutovat ve školách?
Ano. A školy to už řeší. Sama ve školách přednáším, a to výhradně na žádost ředitelů a ředitelek, kteří mě oslovují. Věřím, že ta potřeba vznikla hlavně na základě osobní instinktivní zkušenosti. Zkušení ředitelé a učitelé vidí, co ta elektronika s dětmi dělá, jak na ně působí, ovlivňuje je. A na základě toho pak hledají řešení. Taková řešení nabízí například i můj kolega Jan Müller, který s týmem odborníků vydal knížku Dítě v síti . Tu považuji ji za edukativní bibli pro rodiče. Každý rodič by si ji měl přečíst.
Jak přistupovat k dítěti v pubertálním věku, které si nedá říct, má svou hlavu a vše si chce „zažít a vyzkoušet na vlastní kůži“, protože rodičům nevěří?
Pokud dítě nevěří rodičům, tak mu pravděpodobně rodiče někdy lhali. Doporučuji rodičům, aby přestali lhát dětem, začali se snažit být otevření, přístupní, upřímní a pravdiví. A časem dostanou šanci získat důvěru dětí zpátky.