Na současnou druhou vlnu epidemie koronaviru jsme byli částečně připraveni již zjara. Na jaře však v naší nemocnici byli hospitalizováni pouze jednotliví pacienti, kdežto nyní jsme byli postaveni před nutnost zajistit péči desítkám nemocných denně, což znamenalo zcela přenastavit chod nemocnice. Jako vše v lidské činnosti se ani tato transformace neobešla bez počátečních nedokonalostí. Práce je pro všechny mnohem náročnější. Nyní však máme funkční systém, který se snažíme neustále zdokonalovat. Na péči o pacienty s onemocněním covid-19 se podílejí lékaři a sestry ze všech oddělení naší nemocnice, takže současná epidemie je pro nás pro všechny hlavně velkou zkušeností. Zkušeností s novým onemocněním a jeho léčbou v ochranných pomůckách, zkušeností s tím, jak si zdravotníci dokážou vzájemně vypomáhat a být jeden druhému oporou, zkušeností se solidaritou veřejnosti. To pozitivní si s sebou poneseme i dál, po skončení epidemie. Mým heslem je, že po každé bouřce vyjde slunce. A když se lidé budou chovat ohleduplně, krizi zvládneme.
V Litomyšli 30. 11. 2020
prim. MUDr. Tomáš Ducháček, interní oddělení Litomyšlské nemocnice
Sám jsem se ocitl v tíživé situaci během druhé koronavirové vlny. A když máte pocit, že už nemůže být hůř a nemůžete jít dál – stane se zázrak – přijde vám smska tohoto znění: ,,Vážený pane profesore, jste pořád tak úžasný člověk, který naučil spoustu dětí, ne těm blbinám, co se učí ve škole, ale o životě – jak může být učitel zároveň i kamarádem a ukázat jim svět a být oporou, když je jim zle.“
Ukápne vám slza, pak druhá a už to jede… Všechno vás to očistí, zvednete hlavu a jdete dál. Vždycky, když něco skončí, tak se objeví něco, co vám ukáže, jestli jste měli krásný život. Mé poselství je jednoduché. Žijte tak, abyste alespoň jednou někomu podali pomocnou ruku, snažte se odpouštět a hlavně… hlavně věřte na zázraky.
Mgr. Adam Wiltsch, učitel biologie, geografie – Mendelovo gymnázium v Opavě
Jak se vyrovnávám s dnešní situací? Z mého pohledu se jedná o dobu nesnadnou. My lidé máme rádi jistoty, jasnější plány, ucelenější představy o tom, co nás čeká. Současná doba nám tyto naše jistoty nabourala, a my mnohdy nevíme, co bude zítra, co bude za týden… Snášelo by se nám to lépe, kdybychom se mohli více sdílet, ale jsme omezeni i v osobních kontaktech, což situaci činí ještě složitější. Těžkou hlavu mi dělá sociální izolace dětí a mládeže. Jsou ve věku, kdy se vyvíjí jejich sociální dovednosti a schopnost spolupráce, kdy jsou pro ně kamarádi a vrstevníci někdy důležitější než rodina… Naopak tíživá je izolace od rodin u lidí v seniorcentrech či zdravotnických zařízeních… Kladu si otázku, kde je hranice nutnosti pečovat o bezpečí a nepřetížení zdravotního systému, a kde už se jedná o tvrdý zásah do základních lidských potřeb, jejichž narušení může mít ještě v budoucnosti fatální důsledky…
Proto vidím jako velice důležité, abychom se snažili minimalizovat izolaci svou i svých blízkých a přátel, abychom např. zavolali těm, se kterými jsme se chtěli už delší dobu slyšet a stále nebyl čas či příležitost, využít i možnosti společného pohybu v přírodě. Přála bych si pro všechny čtenáře a lidi kolem sebe, aby si každý den našli třeba jen drobnost, na kterou se mohou těšit a která je zahřeje u srdce. Také bych doporučovala sledovat zprávy spíše méně než více, jednou denně se kouknout na nějaký přehled bohatě stačí. Můžete využít čas doma s rodinou k vytažení starých alb, videí, zavzpomínat si na hezké společné chvíle.
To, že se přes všechnu snahu můžete cítit skleslí, můžete mít horší soustředěnost, můžete taky cítit vztek a podrážděnost, je vzhledem k současné situaci poměrně normální, přirozená reakce na nenormální situaci. Nedivte se tomu, nebuďte kvůli tomu na sebe zlí a zkuste být tolerantní vůči těmto projevům ve svém okolí. O to, co vám píšu, se sama každý den znovu a znovu snažím… Přeji vám všem pozitivní mysl, pokoj v srdci a laskavost k sobě a okolí!
Hana Kušnírová, psycholog
Co mne žene k tomu, co dělám? Myslím, že je to proto, že od dětství cítím, že jsem dostala do života mnoho darů a že díky tomu žiji šťastný život a ráda bych, aby stejně šťastní byli i ostatní. Vždycky jsem se v různých fázích svého života dostala do situace, že jsem pomáhala lidem, nebo skupinám lidí, kteří pomoc potřebovali, nějak to samo přicházelo. Pořád mne provází takový ten pocit, že jsem nezaslouženě obdarovaná a měla bych to vracet.
Úkolem potravinových bank v ČR i v EU je předcházet plýtvání potravinami (osvětou i praktickou činností). Svážíme denně našimi dodávkami neprodané zboží od potravinových řetězců (dříve se vyhazovalo a likvidovalo), ve skladech třídíme, evidujeme a připravujeme k odvozu našim odběratelům. Naše banka má asi 160 odběratelských organizací, které se starají asi o 30 tisíc lidí v nouzi nebo v krizi.
Většina našich zaměstnanců-skladníků jsou naši bývalí klienti, lidé, kteří byli v nouzi, nebo v krizi, mají dluhy, exekuce, avšak využili šanci, kterou jsme jim dali a stali se z nich skvělí pracovníci, empatičtí, vytrvalí, kteří mají cit pro lidi v nouzi a v době pandemie se skvěle osvědčili a osvědčují, protože pracují i o víkendech, kdykoli je potřeba, zůstanou přesčas, mají pochopení pro problémy druhých.
Naše banka (a všechny banky v republice) dováží denně z řetězců čerstvé pečivo, ovoce, zeleninu a mléčné výrobky, ale málokdy trvanlivé potraviny. Ty obvykle získáváme z jarní a podzimní potravinové sbírky, ale jarní byla zrušena, a tak se teď na podzim začal projevovat nedostatek trvanlivých potravin. Začátkem listopadu jsem řekla v reportáži pro ČT1, že máme tento nedostatek a že přibývají lidé bez prostředků, protože jsou zavřené firmy a mnoho lidí zůstalo doma. Strhla se ihned lavina darů, denně přijíždějí dárci s trvanlivými potravinami, jednotlivci, rodiny, firmy, skupiny přátel, ti všichni chtějí pomoci druhým.
A v tom já vidím velký smysl, jak překonat tuhle složitou dobu, neplakat, ani se nezlobit, ale snažit se přiložit ruku k dílu podle svých možností. Mnoho lidí to také dělá, šijí roušky, pracují jako dobrovolníci, kupují jídlo pro lidi v nouzi, vaří pro nemocnice, pomáhají, kde je potřeba.
Tahle doba nám mnoho vzala, ale také mnoho dala. Někteří lidé přišli o život, jiní ztratili své blízké, přišli o práci, ale celkově to společnost vyburcovalo k solidaritě, empatii, soudržnosti a ochotě pomáhat. Nějak se většina lidí lidé přenesla přes to, že museli omezit svůj společenský život, zredukovat své potřeby, uskromnit se a začali přemýšlet, jak být prospěšní celku.
A moje přání nám všem? Až tato zvláštní doba přejde, bylo by pěkné, kdyby nám všem ten pocit vzájemné jednoty a propojenosti s druhými zůstal a abychom tu lidskou stránku v sobě nepřehlušili, ale naopak ji rozvíjeli.
Věra Doušová, ředitelka Potravinové banky Praha a Středočeský kraj
Doba koronaviru mi ovlivnila život stejně jako ostatním co se týče omezení různých aktivit, například přerušila koncerty. Co se týče mého zaměstnání jako hasiče, tak i tam se toho mnoho změnilo. Změnila se nám pracovní doba, ze dne na den se všechno mění. Ke klasickým událostem navíc přibylo více práce se zdravotnickou záchrannou službou, kdy jim pomáháme s covidovými případy.
Tip na zvládnutí situace mám asi jen snažit se co nejvíc zaneprázdnit, být kreativní a pokud možno dodržovat nařízení vlády, abychom to vše měli co nejrychleji za sebou, i přesto, že jsou nařízení často chaotická. Lidem bych přál, aby na sebe byli příjemnější a hodnější. Na jaře lidé šili roušky, pomáhali si navzájem. A na podzim ta soudržnost trochu vymizela. I v dnešní době se v práci setkávám s negativními komentáři od lidí (musím zmínit, že jen minorita) a hlavně na zdravotnický personál, který toho má opravdu nad hlavu. Přál bych si, aby tuto situaci lidé brali trochu vážněji a chovali se rozumně, ale zároveň aby nešíleli. A hlavně všem přeji hodně zdraví a opatrnosti před Vánoci.
Raphael Hädler, hasič u Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy
Tento a další články najdete v novém vydání magazínu N&N.
