„Narodila jsem se jako hraběnka, ale po svatbě se ze mě stala baronka. Co však člověk neudělá z lásky!“, směje se Melanie von Schilling. Na otázku, zda tedy strávila svoje dětství na rodinném zámku, reaguje pobaveně. „Ne rodiče museli během druhé světové války ze svého sídla uprchnout a zanechat tam celý rodinný majetek. Můj tatínek pochází z Horního Slezska, maminka ze Saska. Oba sice vyrostli na zámku, ale během druhé světové války jim byl rodinný majetek zabaven. Proto jsem vyrůstala v obyčejném domě v Kolíně nad Rýnem, ve Frankfurtu a Mnichově“, pokračuje ve vyprávění. Přiznává, že život na zámku se může na první pohled zdát báječný, ale spousta lidí už si neuvědomí, že tak rozsáhlá nemovitost s sebou nese odpovědnost a starosti. Protože bydlet se dá jen v dobře udržovaném a fungujícím zámku, což všeobecně platí pro všechny obytné domy.
Český původ z otcovy strany
„Je zábavné, že původní větev rodiny mého otce je česká a sahá až do 14. století. Jeho předkové, hrabata z Oppersdorffu, postavili zámek Častolovice ve Východních Čechách. Ten později získali současní majitelé, rodina Sternbergů. Během naší návštěvy v Častolovicích jsme si ve vstupní hale všimli rodového erbu Oppersdorffů, který je umístěný nahoře mezi erby stavitelů. Po vymření slezské větve rodu se ve Slezsku usadili jejich předkové z Čech a od té doby se stali slezskou větví. „Protože mám český původ, je symbolické, že se moje rodina usadila po letech právě Praze,“ zdůrazňuje Melanie.
Z Mnichova do Prahy
Přitom si vybavuje rok 1994, kdy následovala svého manžela Kaie do jeho oblíbeného města – Prahy, kde vůbec jako první zahraniční doktorand dokončil svoje studium na tamní Vysoké škole ekonomické. Zkoušky absolvoval v němčině, francouzštině a angličtině – podle toho, jaký jazyk uměl dotyčný profesor. V Praze spolu manželé zažili optimistickou náladu během 90. let. Později odešli zpátky do Mnichova, kde se jim narodili tři synové. Když bylo nejmladšímu z nich devět let, chtěli svůj dobře zavedený život trochu osvěžit, a proto se v roce 2014 vrátili do Prahy.
„Život v Praze je pro mě výzvou nejen kvůli cizímu jazyku, ale také ohledně způsobu, jakým se mnou lidé komunikují třeba v obchodě nebo kavárně. Když se na mě někdo usměje, vždycky mu poděkuji. A když se mě někdo viditelně zmatený zeptá, proč mu děkuji, odpovídám, že je to za jeho úsměv. Často dodávám, že by v tom měl pokračovat, protože úsměv nic nestojí, za to však přináší spoustu radosti. Je mnohem příjemnější, když se díváte do přátelské, usměvavé tváře. Myslím, že úsměv je to, co by se zdejší lidé mohli učit trochu víc,“ tvrdí Melanie.
Přinesla si svůj pozitivní přístup z dětství? „Určitě. Moji rodiče byli vždy pozitivní. Myslím si, že je to proto, že za války zažili temné časy, takže vše, co přišlo potom, vnímali pozitivně. Učili nás, že člověk má vždycky držet při sobě a že má pomáhat svým bližním. Oni sami se vždycky sociálně angažovali, jednou ročně pečovali po dobu jednoho týdne s Maltézským sborem v Lurdách. To jsem si uvědomovala už od dětství, a s tím jsem se takříkajíc narodila. Pokud je člověk dobře situovaný a má určité možnost, měl by společnosti na oplátku něco vrátit, například tím, že se zapojí do sociální práce. To pro mě bylo důležité i při výchově mých synů. Jsem přesvědčená o tom, že se mi to také podařilo.“
Pro lidi a umění
Osobně se již léta angažuje v sociální oblasti. Nejdříve v Mnichově, kde organizovala charitativní akce a později i v Praze. V roce 2016 založila nadační fond Act For Others, jehož prostřednictvím podporuje sdružení Neratov v Orlických horách, které pomáhá lidem s mentálním a fyzickým postižením. V této malé horské vesnici na česko-polském pomezí žije a pracuje komunita lidí, kteří se nelitují, ale vědí, že mají společnosti co nabídnout. Pletou košíky, vyrábějí keramiku, tkají koberce, šijí a provozují pivovar, přičemž využívají vodu z místní řeky. Melanie von Schilling a její tým každoročně pořádají Charity Advent Market a Let’s Party For Charity, jejíž výtěžek putuje ve prospěch sdružení Neratov. „Vždycky, když do Neratova jedu, vidím, co se za ta léta vybudovalo a jak se všechno změnilo, což mě samozřejmě velmi těší. Zároveň cítím vděčnost, a to mě velmi naplňuje.“
Zájem o design a umění
I proto, že vystudovala obor módní návrhářství, měla vždy zájem o design a umění. V Mnichově pracovala ve společnosti Escada u značky Laurel v oblasti designu jako nákupčí látek. Později přešla na stranu výroby látek a působila v Comu v italské firmě na potisk hedvábí. Později odešla do Curychu, aby pracovala pro výrobce bavlněného textilu, kde se stala koordinátorkou mezi designem a výrobou látek. Kombinovala návrhy a realizace, což ji bavilo, zejména pak plánování a příprava stánků na veletrzích v Paříži. „Když jsem přišla do Prahy, myslela jsem si, že bych zde mohla pokračovat v práci v textilním průmyslu, protože Česká republika byla v tomto oboru vždy velmoc. Řemeslná zručnost tu byla skvělá. Co tu však stále chybí, je sebedůvěra lidí ve vlastní dovednosti a řemeslnou zručnost. To se naštěstí v posledních deseti letech pozitivně změnilo. Je to vidět na různých akcích, které se zde konají, například na mezinárodním festivalu Designblok.“
Umění se věnuje intenzivně. Spolu s Isabellou Pontou Ebm, Olgou Trčkovou, Nicole Stavou a Silvií Lepiarzcykovou založily spolek One Piece Club. Jeho prostřednictvím chtějí zájemcům přiblížit svět současného umění široké veřejnosti a podnítit rostoucí komunitu stejně smýšlejících lidí.
„Je příjemné navštívit galerii nebo muzeum na vlastní oči. Mnohem příjemnější však je, když se galerií necháte odborně provést a přitom se dozvíte mnoho nového, lépe pak pochopíte dané souvislostí,“ zdůrazňuje Melanie. V praxi to znamená, že budoucí členové klubu budou jednou měsíčně po dobu jednoho roku provázeni po výstavách, ateliérech a uměleckých školách, kde se osobně seznámí nejen s uměleckými předměty, ale také s umělci. Toho si Melanie velmi váží. Když před několika lety viděla v Rudolfinu výstavu nervous trees současného českého sochaře Krištofa Kintery, zaujala ji natolik, že chtěla umělce osobně potkat a získat jedno z jeho děl. To se jí nakonec oklikou podařilo. Na podobném principu má fungovat i nový umělecký klub: „Každý člen klubu se může stát sběratelem umění mezi podobně smýšlejícími lidmi. Během klubového roku je vyzván, aby si pořídil umělecký předmět, který představí a uvede koncem roku na prosincovém setkání. Cena nehraje při nákupu hlavní roli. Důležité je, aby se artefakt dotyčnému líbil i to, že svým nákupem podpoří umělce a umění,“ vysvětluje Melanie. One Piece Club Europe, který vychází z japonského modelu, zahájí svůj program v lednu 2025.
Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
