Místo pro duši a mysl v karanténě

Pro mě ztělesnění ženskosti, síly a upřímnosti. Člověk, co vás dokáže inspirovat i rozesmát, žena, kterou nepřehlédnete. Jak se má herečka a spisovatelka Vlastina Svátková v době, kdy je její mysl v karanténě?

Co vás teď nejvíce zaměstnává?

Díky tomu, že se svět zastavil a my jsme se museli zastavit také, mě fyzicky nezaměstnává v podstatě nic, když pominu učení se s dětmi. Trochu mě zaměstnává stránka psychická. Mysl, která zůstala v karanténě, nemůže jít mezi lidi, do práce, do pozitivního kreativního stresu, na který byla zvyklá. Místo toho se učím fungovat úplně jinak a dozvědět se o sobě zase něco nového. Kdo jsem, když nepracuju, jaká jsem máma, manželka, jaký jsem člověk, který stojí a nemusí se za ničím honit? Umím jen tak běhat po zahradě a hrát s dětmi schovku? Umím se vůbec zklidnit, zastavit, přijmout fakt, že nemusím nikam utíkat, nemusím pořád něco dělat? Telefon mám pohozený ani nevím kde, a když mi někdo volá, nechce se mi to zvednout. Nemám strach, nepociťuju paniku. Můj největší nepřítel vždycky bylo to, že nebude nic. Že se jednoho dne budu nucena zastavit a zůstat sama se sebou. A to je dobře. Mnoho lidí tohle potřebovalo…

Situace, kterou momentálně prožíváme, mnohé z nás přivedla k přemýšlení nad hodnotami, nad tím, co je opravdu podstatné…

Věřím, že mnoho z nás vědělo, co je podstatné. Umíme pomoct lidem, kteří to potřebují, máme rodinu na prvním místě, ale zároveň dokážeme dělat práci tak, aby nás naplňovala a bavila. Hledáme cesty ke svobodě, jak svobodě uvnitř sebe samých, tak ve vztazích. A nestojíme na místě. Víme, že je pořád co se učit, že je pořád kam se posouvat a naplňovat své poslání. To poslání může být prozaické. Být třeba jenom dobrým člověkem. Tím chci říct, že tato situace u mnoho lidí nezpůsobila zásadní změnu. Pomáhají stejně tak, jako pomáhali předtím. Ale zároveň je hezké pozorovat, jak se v krizi dokáže národ propojit a tahat za jeden provaz. Jestli vůbec. Pozorovat, kdo je na jaké straně. Kdo čemu a komu věří. Vždycky tady budou lidé, kteří budou už jen z principu porušovat veškerá pravidla, a ještě se tím veřejně chlubit.

Pro mě je v těchto dnech zásadní hodnotou humor. Najít si ty hezké věci, věci, kterým se můžu zasmát, které mi udělají radost. Pouštím k sobě jenom to, co chci. Selektuju a soustředím se na to hezké. Na to, jak se planeta zotavuje, jak se dospělí začali víc věnovat svým dětem.

Moc příjemně mne překvapilo, kolik lidí se zapojilo do pomoci druhým. Máte nějakou osobní zkušenost?

Lidé se propojují. Kdo může, šije od rána do večera roušky a nechce za ně ani korunu. Všichni vidíme, že roušky nemají ani ti, kteří je nejvíc potřebují: lékaři a zdravotníci. Voláme si všichni navzájem a ptáme se, jestli někdo něco nepotřebuje, jak můžeme pomoct. Sdílím informace na sociálních sítích, nahrávám pohádky pro starší lidi v domově důchodců, ale to vše je absolutně nic oproti těm, co jsou od rána do noci v práci, aby o nás bylo postaráno. Můj tatínek jezdí kamionem a zásobuje obchody. Je už dva měsíce v Belgii a nevypadá to, že by ho někdo pustil domů. Jezdí do Francie, Německa bez ohledu na pandemii.

Můj kamarád je lékař na JIPce. Psali jsme si a s pokorou popisoval situaci, ve které teď zdravotníci jsou. Nejí, nespí, jedou nonstop. Tito lidé si opravdu zaslouží náš respekt, podporu a poděkování.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Fenomén DEFA: Filmový vhled do témat, o nichž se v NDR mluvilo jen šeptem

Homosexualita, krize bydlení, kriminalita ani další problémy v socialistickém světě oficiálně neexistovaly. Jejich veřejná kritika i pouhá diskuze o nich byla nejen ve východním Německu tabu a systém se všechny problematické společenské otázky snažil zamést pod koberec. I přesto se však řada tvůrců z východoněmeckého filmového studia DEFA (Deutsche Film-Aktiengesenschaft) snažila tato témata ve svých filmech zpracovávat, samozřejmě s rizikem postihů jako je vyloučení z vývozu nebo zákaz projekce v kinech.
Přečtěte si

Česká kuchyně, Quo Vadis?

Málokdo ví, že české kulinářství mívalo stejně bohatý sortiment jako třeba francouzské. Naši rodiče a prarodiče na to zapomněli, ale mladá generace opět začíná objevovat kouzlo zvěřiny, ryb nebo třeba chřestu.
Das Prager Jesulein
Přečtěte si

Pražskému Jezulátku se klaní i ve světě

Stověžatá Praha je uctívána na celém světě. Věží a věžiček je ve skutečnosti na tisíc, v panoramatu města mnohé z nich patří sakrálním stavbám. Ne každý však ví, že právě v jedné z nich se nachází jeden z největších duchovních symbolů. Kult Pražského Jezulátka v zahraničí je mnohem větší než jakékoli jiné české postavy či osobnosti. Od Filipín přes Srí Lanku až po Jižní Ameriku dobylo Jezulátko miliony srdcí; v Indii má svoji vlastní komunitu, v Bangalore je mu zasvěcen kostel Infant Jesus Shrine. Co ale o něm víme my?

Nejčtenější v kategorii ArtDesign