Tentokrát se probouzíme s malířkou Hanou Puchovou, jejíž skvělá výstava s názvem „V čiré radosti“ se dnes na posledních pár dní opět otevře v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku.
Hanko, řeknete nám, jak začíná váš den?
Napiji se, nejraději něčeho teplého.
Máte nějaké rituály, bez kterých si nedovedete představit ráno?
Vesměs jsou mi rituály protivné a po ránu se mnou většinou nic není.
Jak se vnímáte?
No, zrovna teď jako někdo, komu je protivné se popisovat. Ale to není pouze aktuální stav.
Odkud pocházíte a kde trávíte nejvíce času? Kde nejradši tvoříte?
Pocházím z Ostravy a tady také pracuji. Čas trávím jako většina lidí hlavně v práci (učím, teď na poloviční úvazek) a doma, tam se mi také nejlépe pracuje. Mám pronajatou chatku v Beskydech, ale často ji zanedbávám a lituji toho, cítím se tam krásně. Toto léto jsem na Mikulovském sympoziu zažila práci na jiném místě a pohromadě s dalšími lidmi a taky to šlo.
Co pro vás znamená domov a kde?
Důvěrně známé místo, kde vím, co je nalevo a za rohem. Tedy asi bezpečí.
Je o vás známo, že krom výtvarného umění se velmi zajímáte o literaturu a hudbu. Kdo vás v těchto oborech nejvíce oslovil a proč?
To by byl dlouhý seznam. Mám moc ráda například Isaaka Babela, Ivana Bunina, ráda čtu detektivky i fantasy, nad ničím myslím neohrnuji nos. Ráda jsem poslouchala lidi jako Franka Zappu, ale k němu taky Ursiniho a další. Díky kamarádce Ditě Eibenové jsem se stala pravidelnou návštěvnicí Dnů nové hudby v Ostravě a touhle oklikou pak k opeře a začala opravdu poslouchat třeba Janáčka. Taky mě baví různá experimentální hudba.
Vždy, když se vysloví vaše jméno, vybaví se mi portréty, které si nesou jakousi dětskou naivitu. Vzpomínám si třeba na portrét umělce Jiřího Surůvky, kterého jste také portrétovala. Jaká jsou vaše hlavní témata v malbě?
Všechna témata se točí kolem toho, co mě nějakým způsobem obklopuje. To pak různým způsobem zobrazuji, ať už v malbě, kresbě nebo grafice.
Momentálně máte výstavu v Šumperku, která nese název V čiré radosti. Co je pro vás největší radost nebo co vám přináší největší radost?
Každé milé setkání kdekoli. Pobyt v přírodě. Plavání. Když se mi práce daří.
Myslíte si, že muži to mají ve vaší profesi jednodušší než ženy? Platí to ještě v dnešní době?
Nevím, já nemám děti, tak toho spoustu asi vnímám zkresleně. Řekla bych, že snad ne, nebo že se to mění. Neznám nikoho, kdo by mluvil o ženském umění s despektem.
Jaké práci se nejvíce věnujete v současnosti?
Já pořád pokračuji ve svých načatých cyklech, různých záznamech a přemýšlím a přemítám.
Jak vnímáte dnešní dobu a jak vidíte budoucnost? Jakou byste si ji přála?
Ten covid to dost proměnil, takže asi s většími obavami než před epidemií. Přála bych si, aby bylo na světě bezpečno, ale to je asi nesplnitelné, tak alespoň přiměřeně bezpečno.
Kdybyste mohla cokoli změnit, co by to bylo?
To opravdu nevím.
Jak bojujete s momentálním stavem a jak vypadají vaše dny v lockdownu?
Zdánlivě se nic nezměnilo, nepropadla jsem se do žádného splínu, ale dost se těším na každou změnu k lepšímu. Hlavně na možnost se svobodně potkávat.
Váš největší sen či přání?
Já se svými sny nerada svěřuji.
Co považujete za nejdůležitější v životě?
Všechno to, co asi každý, tedy zdraví, lásku, přátelství a tak podobně.
Jaká fotografie by přesně vystihovala vaše ráno?
Více informací k výstavě najdete tady.
