🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: No Man is an Island
Otázka „Kdo je člověk?“ zaměstnává myšlení lidí odjakživa; přesné definice se však obvykle ukazují jako nedostatečné. Jednodušší se zdá odpověď na otázku, co znamená být člověkem. V souvislosti s mnohými společensko-etickými otázkami je dnes téma „člověčenství“ aktuálnější než kdy jindy. Jde o sounáležitost, propojení, empatii, vyrovnávání se s odlišnostmi a toleranci k nejednoznačnosti.
Společenské soužití je založeno na blízkosti lidí. Společnosti se střetávají, spojují, překrývají… a rozdělují. Pouze ve společenství, kde probíhá vzájemná svobodná výměna myšlenek a příběhů, kapitálu a zboží, práce a služeb a kde existuje volný pohyb osob, může vzkvétat život. Nedílnou součástí je i pocit, že někam patřím, že jsem součástí, že i já mohu přispět.
Humanistickou hymnu ze 17. století No Man is an Island si lidstvo zpívá dodnes. Autor, metafyzický básník John Donne, je dnes po Shakespearovi pokládán za nejznámějšího anglického lyrika. Jeho dílo inspirovalo nejen Hemingwaye (Komu zvoní hrana) a Johannese Mariu Simmela (Nikdo není ostrov), ale i Virginii Woolfovou, která v roce 1931 o básníkovi napsala: „Jeho lyričnost nespočívá ve významu, nýbrž v něčem bezprostředním – je to exploze, s níž proniká do řeči.“
Proč jsou myšlenky Johna Donna tak aktuální právě dnes? Vedly snad jeho životní ztráty a pokročilá nemoc, kterou ukončil sebevraždou, k apelu, že „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny“?
Pandemie byla velkou zkouškou. Politici se snažili lidi izolovat, rozdělit je na miliony ostrůvků. To ale jen posílilo vědomí, jak jsme všichni propojeni se svým okolím a jak naše prožitky ovlivňují lidi kolem nás. Včetně smutného poznání, že „smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva“.
I aktuální politická situace nám připomíná, že jsme všichni součástí jednoho světa, ať už se tak chováme, nebo ne. „Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj“. Zdá se, že některé hlavy státu tuto báseň nečetly nebo nepochopily správně její obsah. Jde přece o Evropu!
Právě v této situaci převezme Česká republika od 1. července předsednictví v Radě Evropské unie. O tom nic neví nejen většina obyvatel EU, ale ani mnozí Češi nevěnují této informaci zvýšenou pozornost. Jejich starosti jsou pragmatického rázu. Například jak zaplatit složenky a čím budeme topit v zimě. Kasy evropských států jsou prázdné, přestože nikdy nebylo vytisknuto tolik peněz jako v minulých dvou letech; inflace se plíží Evropou jako strašidlo.
Když Česká republika v roce 2009 poprvé předsedala Radě EU, bylo předsednictví prakticky odsouzeno k neúspěchu – v té době byla tehdejší české vládě vyslovena nedůvěra. Dnešní vláda premiéra Petra Fialy prosazuje „aktivní úsilí o evropskou integraci, která se nevzdává volného pohybu osob, služeb, zboží ani kapitálu“.
Jak na to, aby rozhodující kroky nebyly kryty jen cvičením v politické korektnosti? V této situaci je každá rada drahá. Pomozme si slovy Billa Gatese: „Nejinteligentnější člověk nemusí vždy být nejlepším šéfem.“ Důležité je, abychom sestavili co nejlepší skupinu lídrů, která bude moci Evropu posunout o kousek dál. Kromě politiků a podnikatelů v ní nemají chybět myslitelé, vědci, filozofové ani literáti. Nezapomínejme na básníky! Jim ještě hrana neodzvonila. A tobě?
