🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Warum Nachhaltigkeit nicht nachhaltig ist
Svět podléhá onomu prastarému cyklu, o kterém věděli už lidé na úsvitu dějin. Cyklus, který lze popsat buď čtyřmi fázemi (ráno, poledne, večer a noc), nebo také poněkud ezoterně, podle tzv. zákona pěti Adama Weishaupta, a to jako Verwirrung (zmatení, chaos), Zwietracht (rozbroj, rozkol), Unordnung (nepořádek), Beamtenherrschaft (vláda byrokracie) a Grummet (následky, dozvuky).
Rozdrobený svět
Ano, Evropa a Německo se zřejmě nachází ve fázi pozdního večera, v čase stáří, kdy sebedestruktivní síly převažují nad těmi sebeobrannými. Je to období, kdy společnost není jen polarizována – například na chudé a bohaté, na vládnoucí třídu a na tu ovládanou –, ale nachází se ve stavu rozdrobenosti do nespočtu skupin a skupinek, do „bublin“, které drží pohromadě jen díky záplavě předpisů a nařízení. Jde skutečně o vládu úředníků, kteří se snaží na svém poli působnosti, aby se vynořující se chaos skrze často nesmyslné dekrety udržel ve snesitelných mezích. Pokud se na takový cyklický vývoj díváme coby nezúčastnění pozorovatelé zvenčí, nedá se o žádné fázi mluvit jako o dobré nebo o špatné. Jiná perspektiva se ovšem nabízí, jestliže se na dění díváme zevnitř společnosti, jako lidé, kteří v daných fázích vývoje žijí a chtějí svůj život žít pokud možno individuálně a svobodně.
Přecházení na červenou
Když jsem přišel jako emigrant v roce 1976 do Německa z tehdy nejhlubší fáze úpadku Československa, zvané „normalizace“, připadal jsem si skutečně svobodný. V Německu se tehdy sice již schylovalo k vyhrocení boje mezi establishmentem a levicovými extremisty (který vyvrcholil v podobě RAF terorismu coby fáze Zwietrachtu), ale stát ani zdaleka nezasahoval do života lidí tak jako dnes.
Toto svobodné klima jsem přičítal stále ještě doznívajícímu šoku z pádu nacionálního socialismu a s ním spojené prohrané válce a ztroskotání fašistické ideologie „řádu a pořádku“. Individuální svobody byly vysoce uctívány a snahy o ovlivňování a řízení myšlení lidí byly omezené.
Moje v jádru anarchistické srdce se radovalo nad tak jednoduchými věcmi, jako je například to, zdali přejdu ulici na „červeného panáčka“. Jsa svobodný, volil jsem dle konkrétní situace (je ulice prázdná?), a ne z poslušnosti (to se ale nemá!). Coby člověku, jenž právě utekl z „Beamtenherrschaftu“, tedy ze společnosti ovládané jednou „úřednickou“ kastou (rozumí se komunisty), se mi zdálo, že v NSR měla legitimita jednání přednost před legálností. Tedy „normálnost“ před „literou zákona“. Dnes, když přijedu do Německa na návštěvu, mám pocit, že na červeného panáčka na liduprázdné ulici už nikdo nepřechází. Všichni poslušně čekají.
Úředník vrací úder
Onen blažený stav vysoké míry svobody v žádném státě patrně dlouho nevydrží, neboť každý stát (tj. jeho úředníci) usiluje o kontrolu. Ta se v totalitních společnostech děje skrze brachiální moc, v demokratických společnostech skrze změnu společenského narativu – tedy toho, co je většinou považováno za „správné“.
Že to nemusí být vždy morální nebo v souladu s ústavou či základními lidskými právy, je zřejmé. Tento celospolečenský narativ je vytvářen nejen „shora“, tj. politiky a vládou, ale i za pomoci těch, kteří ovlivňují společnost skrze média – televizi, rozhlas, tisk a internet. Do popředí se dostává ideologicky zbarvený výklad reality, který má za následek rozhodnutí lpící na principech, jež se pak v praxi často ukážou jako kontraproduktivní.
Takovým ideologicky zbarveným rozhodnutím bylo dle mého pohledu například překotné odpojení všech německých atomových elektráren. Podobná rozhodnutí pak vyvolávají krize, které vedou opět k následným pokusům o regulaci prostřednictvím dalších a dalších „předpisů“.
Dobrou noc
Rád bych se mýlil, ale myslím si, že nás coby „děti západního světa“ čeká úpadek a noc. A pak doufejme nějaké znovuprobuzení do nového cyklu. Bohužel se k tomuto novému ránu asi musíme probojovat přes ony „následky“, tudíž poslední fázi pětidílného cyklu (Grummet). Z tohoto pohledu je dnes módní sustainability čili „udržitelnost“ zcela zavádějící pojem, neboť nic nikdy není udržitelné, vše podléhá vývoji. Naopak snaha něco „udržet“ vede ke stále většímu napětí, které se projeví menší flexibilitou a bolestnějšími procesy v okamžiku, kdy se budeme muset „pustit“.
Zdá se mi, že poslední fáze vývoje, která je zároveň vždy předehrou k novému cyklu, nás povede spíše k opuštění všech ideologií. Bude mít za následek ztroskotání velkoprojektů a pomalé vymykání se státnímu dozoru. Nevěřím tedy, že nás například spasí nové a nové technologie. Nevěřím na elektroauta, která ostatně spotřebovávají další vzácné suroviny. Pochybuji o účinnosti omezujících předpisů a nařízení a ona shora doporučovaná „skromnost“ těmi, kteří žijí za nemalé státní peníze a létají od jednoho summitu ke druhému, mi přijde směšná. Obávám se, že elity, pokud vůbec ještě nějaké existují, se natolik odtrhly od „normálního života“, že ho již nemohou ovlivnit.
Čekání na Orwella?
Mnoho lidí již tuší, že politici a politické strany nejsou schopné zjednat nápravu – že společnost pouze (a stále hůře) spravují, namísto aby ji vedli. Reakcí na tento vývoj je vytváření malých komunit mimo velkoměsta, rostoucí počet lidí, kteří ignorují masová média a dříve nevídaná nedůvěra vůči státu a jeho institucím. Pokud bych měl tento vývoj popsat fyzikálním pojmem, řekl bych, že ve stáří vzrůstá entropie. Je ovšem také možné, že STÁT se vzedme k poslednímu úsilí o totální kontrolu (neboť bude tvrdit, že jen skrze takovou lze zachránit planetu) a nastolí to, co Orwell předvídal. Jak relativně lehké to je, demonstruje nejen Čína a Rusko. Doufám ovšem, že právě v Německu, které má v tomto ohledu nemalé zkušenosti, existují síly, jež by tomuto totalitnímu vývoji zabránily.
Tento článek vyšel v pátém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
