Radim Vizváry – Mime on the Moon

Když jsem šla poprvé na jeho inscenaci, mima s hlubokýma hnědýma očima jsem ještě osobně neznala. Na jevišti se stal portálem příběhů a osudů. Cestou domů mě provázel úlevný pláč. Otevřel ve mně nepojmenovatelnou kapitolu, která potřebovala uvolnit. Protože Radim Vizváry dokáže temnotu a bolest přetavit na umění a krásu.

Sledujete-li ho na jevišti, je jako vlna energie, která vás během představení sme­­­­te, jediný člověk, kterého je plná celá scéna, ať už hraje Sólo, nebo příběh osamělého mima hledajícího na měsíci své vnitřní dítě v inscenaci Mime on the Moon. A pak se ta obrovská energie zase podivuhodně stáhne do jeho nitra – a je tu člověk plachý a skromný, pokorný vůči umění. Občas jako by se díval na svět nevěřícně dětskýma očima. Pracovat s ním je snadné i těžké zároveň, protože uměním žije dnem i nocí. A já jsem se brzy přistihla, že jsem tento životní styl přijala.

Radim Vizváry je dnes nejznámějším představitelem české pantomimy, toho subtilního žánru, který se objevuje v přízni publika jako ponorná řeka, a on pro ni stále hledá nové a nové cesty. Ačkoliv je také uměleckým šéfem Laterny magiky, tělem i duší zůstává tichým mistrem umění beze slov. Možná by ale jeho pantomimické umění i pedagogická práce vypadaly jinak, kdyby nepřišlo krátké, ale důležité působení na berlínské škole Die Etage. Ta byla významným vzděláva­cím cen­­­­trem, propojujícím obory nového cirkusu, pantomimy, součas­ného tance, herectví a fyzického divadla. Od roku 1981 do roku 2023 jí prošla řada výz­namných artistů a mimů, jejím spoluzakladatelem byl český mim Nils-Zdeněk Kühn.

„Když jsem šel studovat HAMU, nic jsem o pantomimě nevěděl,“ přiznává dnes Radim Vizváry. „Byl jsem vždycky tiché, zakřiknuté dítě, ale miloval jsem divadlo. Cítil jsem se ale nejistě, když jsem měl na jevišti mluvit. V divadle Minor, kde jsem začínal jako kulisák a postupně prošel všemi profesemi až po vodiče loutek a performera, si ostatní všímali, že mám určité pohybové vlohy, a navrhovali mi, ať se zkusím přihlásit na HAMU. Nakonec za mě jedna kolegyně podala přihlášku a kupodivu mě přijali. V prvním ročníku jsem se do pantomimy zamiloval, cítil jsem se konečně svobodně. Našel jsem cestu, jak k divákům mluvit.“ Zásadní v jeho uměleckém vývoji byla osobnost Borise Hybnera, kterého dodnes označuje za svého „pantomimického tátu“. Radim začal brzy tvořit v tandemu s Miřenkou Čechovou, která na HAMU studovala o ročník výš. Propadli kouzlu etud a grotesky a brzy začali spolupracovat s dalšími mladými umělci – pod značkou Teatro Pantomissimo.

Do Německa na zkušenou

Zatímco Radim jako sólový umělec odkrýval svůj typ v křehké postavě pierota, s Miřenkou se postupně obrátili k experimentování s dalšími žánry a k syrovému fyzickému divadlu. Výsledkem byla mimo jiné nadčasová Dark Trilogy, která vznikla v letech 2007–2009 a jejíž první část Smrt Markýze de Sade – On the Dark Road hraje důležitou roli v našem příběhu: „V roce 2009 jsme s Miřenkou ještě jako Teatro Pantomissimo hráli On the Dark Road v Drážďanech v Theaterhaus Rudi, v rámci festivalu pantomimy (International Pantomime Theater Festival), který se tam každoročně koná. Poznali jsme tam mimo jiné Bartolomieje Ostapczuka z Varšavského centra pantomimy a Nilse-Zdeňka Kühna, ředitele berlínské Die Etage, kterému se naše práce líbila a pozval nás, abychom u něj také učili.“ Strávili v Berlíně zimní semestr a přejmenovali tam svůj soubor z Teatra Pantomissimo na Tantehorse.

Zrod Tantehorse

Die Etage se nacházela ve čtvrti Kreuzberg, která tvořila tak trochu město ve městě. „Zdeněk Kühn mi vždycky vyprávěl, že to byla dříve neoblíbená čtvrť Berlína. Řekl jednou starostovi: pusťte tam umělce a ona ožije. A to se stalo. V době, kdy jsme tam s Miřenkou učili, to byl velmi svobodný prostor, autonomní, plný tvůrčího života. Měli jsme oblíbený bar, do kterého jsme vždycky večer po výuce chodili. Jmenoval se Tante Horst a nám se jeho název moc líbil, tak jsme si ho trochu upravili. Zároveň nás bavilo i propojení němčiny a angličtiny, protože to nádherně rezonovalo s tím, čím jsme žili a co jsme v té době prožívali,“ vzpomíná Radim, který pak na Die Etage působil i v roce 2010 a 2011. Značný vliv měl na performera Eliase Liermanna, který založil spolu s Nicolasem Rocherem úspěšné Duo Mimikry a sólově vystupuje jako Elias Elastisch. Pod Radimovým vedením tehdy uvedl absolventskou inscenaci Der Henker und seine Frau.

Radim učil techniku pantomimy, autorskou tvorbu, se studenty připravoval klasické etudy i současnou tvorbu a uspořádal klauzurní představení. 

S pedagogy si vzájemně předávali své metody a techniky. „Bylo to pro mě nesmírně inspirativní, všechno jsem si zapisoval. Rozhodl jsem se tam začít psát disertační práci a vytvořit svoji vlastní pedagogickou metodu. Chodil jsem na hodiny Anke Gerberové a Zdeňka Kühna, ale i na balet, současný tanec, akrobacii i na činohru. Se Zdeňkem jsme zůstali v kontaktu, konzultoval se mnou i založení Federace evropského mimu FEM, stali se z nás přátelé. Od německých pedagogů i kolegů mimo školu jsem se naučil opravdu hodně, měli perfektní techniku. HAMU a Etage pro mě byly ideální kombinace.“

Radim Vizváry, foto: Anna Šolcová

Legenda české pantomimy, nedávno zesnulý Nils-Zdeněk Kühn (1948–2024), přivedl své studenty i na festival Mime Fest. Radim ho před dvanácti lety založil v Poličce, aby měla pantomima v Čechách svůj pravidelný svátek. „Zdeněk mi často říkával, že jsem jako jeho adoptovaný syn, a tak se ke mně skutečně choval. Naše obrovská úcta a respekt byly vzájemné. Trávili jsme spolu nespočet chvil, povídali si o pantomimě, umění, ale také o životě. Byly to fascinující rozhovory, z nichž vždy čišela jeho láska k oboru a které ve mně zanechaly hlubokou stopu,” vzpomíná Vizváry. „Zdeněk byl mimořádně citlivý člověk, podrazy, lež a faleš nesl velmi těžce. Společně jsme rozvíjeli, udržovali a šířili pantomimu. Přitom nás spojovala taková ta specifická existenciální melancholie a humor mimů. Uchovával kvalitu tradičního řemesla pantomimy, byl přísný a dbal na techniku. Když jsem něco neudělal pořádně, klidně mi dal i za uši. A to mě posouvalo dál. Zdeněk neměl vlastního syna, já zase otce. Naše cesty se protnuly, abychom se vzájemně obohatili nejen profesně, ale i v osobním životě. Bude mi strašně chybět,” zdůrazňuje Vizváry.

Možnosti pantomimy

Radim je umělcem, který pečuje o čistotu techniky pantomimy a o odkaz velkých tvůrců tohoto oboru: velkého úspěchu a zadostiučinění se mu dostalo, když získal Cenu Thálie 2016 za inscenaci Sólo, již hraje dodnes a skrze niž stále získává pantomimě nové fanoušky. Zároveň je tvůrcem, který pantomimu stále obohacuje a v inscenacích kombinuje s dalšími žánry. Jako první propojil pantomimu s japonským tancem butó a objevil tak pro ni zcela nové výrazové možnosti. V jistém období se intenzivně věnoval spojení pantomimy a opery: dodnes, když má příležitost režírovat operu, výrazně do ní zapojuje prvky fyzického divadla a pantomimy.

Během několikaleté spolupráce se souborem Losers Cirque Company zase zkoumal možnosti propojení pantomimy a nového cirkusu, toto umělecké spojení kulminovalo v inscenaci Heroes a pohádce Mimjové. Tvorba pro dětského diváka totiž zůstává další nitkou, která se line jeho tvůrčím životem. „Představení Koukej, svět! v divadle Minor jsem režíroval už před sedmi lety a dodnes si tam rád odskočím zahrát, když to jde. A jsem vždycky rád, když si můžu třeba na zájezdu zahrát Pejprbóje,“ usmívá se. Pejprbój je poetické sólo pro nejmenší diváky, které například loni přivezl na izraelský Tel Aviv Dance Festival a v roce 2021 na zmiňovaný festival pantomimy v Drážďanech.

„Do Německa jezdím často, vždycky s novou inscenací dostanu pozvání, letos tedy pojedu se svým nejnovějším celovečerním sólem Mime on the Moon. Jestli se německému publiku moje práce líbí, na to byste se museli zeptat jich – ale asi ano, když mě zvou,“ směje se skromně, když se ho ptám na jeho zahraniční úspěchy. Svoji novou inscenaci Mime on the Moon představil v Drážďanech teprve nedávno. „Měsíc je metafora … je to vnitřní svět básníka, který stojí stranou společnosti a pozoruje to někdy absurdní počínání nás lidí na zemi. Je to prostor samoty, která ale nemá negativní význam, jak se dnes často podsouvá, naopak je velmi důležitá pro to, aby člověk v tichu nacházel sám sebe, aby objevil svou vnitřní svobodu,“ přibližuje poetické dílo, jež není natolik okatě zábavné jako Sólo, ale pokud divák přijme jeho křehkost a latentní melancholii, odnese si hluboký prožitek.

Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes