Petra Jansová, majitelka P Studia.
Své vlastní studio Petra založila po několika letech strávených studiem v zahraničí na vídeňské a tokijské univerzitě s jasným cílem, tvořit a nabídnout lidem netradiční rodinné fotky s novým vizuálním přístupem. Hlavní cílem jejího pojetí je odstoupit od stereotypu kýčovitě vypadajících vyumělkovaných fotek rodin z ateliéru a dodat tomu trochu více stylu, energie, radosti a emocí. Pro Petru je velmi důležitá vzájemná důvěra s klientem, jejich otevřenost, protože teprve potom budou fotky pěkné a zároveň pohladí na duši.
Petra je velmi kreativní člověk a ráda se o tuto vášeň dělí s okolím, mimo jiné i prodejem tisků výtvarných projektů. Na druhou stranu je profesionál i v oblasti tvorby vizuální identity pro firmy a značky a fotí i na zakázku dle zadání.
Poslední týdny nebyly pro Petru lehkým obdobím, klientela byla nulová, lidé plánované rodinné focení odložili na neurčito a Petře nezbývalo nic jiného, než čekat až se situace uklidní. Být kreativcem v této době není jednoduché, ale Petra je důkazem toho, že když máte svoji práci rádi a myslíte pozitivně, vše se v dobré obrátí.
Petro, jaký jste měla vztah k focení v dětství, stála jste raději před nebo za objektivem?
Báro, já jsem se rozhodně spíš předváděla před objektivem, až pár let po pubertě jsem si začala prohlížet nádherné fotografie svého dědy, fotografa a začala o focení přemýšlet jinak. Po této zkušenosti mi pozice za objektivem začala vyhovovat mnohem více.
Z fotografování se stal v posledních letech velký trend, a to nejen díky kvalitním přístrojům, ale také sociálním sítím, každý chce mít dnes atraktivní fotku na Instagramu. Jak se na to díváte Vy osobně, ohrožují sociální sítě práci profesionálních fotografů?
Určitě ohrožují, ale já se na to dívám jako na výzvu. Fotograf se alespoň znovu zamyslí, proč by lidé měli chtít fotky právě od něj, co může nabídnout odlišného, než co jiný fotograf nebo dokonalý foťák v telefonu.
Zaujala mne Vaše zahraniční studia, a to především v japonském Tokiu. Bylo těžké se na univerzitu dostat?
Nebylo, moje tehdejší univerzita a ta v Tokiu jsou spřátelené a do toho studium i můj život na stejném místě mě poslední rok už tak moc štval, že moje touha odjet byla opravdu velká a nikdo z dalších uchazečů mi nemohl přijít do cesty. Dala jsem si na příjímacím portfoliu i na pohovoru velmi záležet, bylo to opravdu od srdce a vyšlo mi to.
Měla jste tehdy čas Japonsko procestovat a hledat inspiraci pro Vaši tvorbu?
To, jakým tempem jsem fungovala v Japonsku, se zatím znovu asi neopakovalo, byla jsem tam velmi aktivní, inspirovala jsem se, dostala jsem tam dokonce nápad na diplomovou práci, který vyšel a poznávala, cestovala neustále. I můj profesor podporoval, abych se tam jako zahraniční student spíše bavila a zkoumala, to bylo více inspirativní než sedět příliš často ve škole. V Tokiu začalo moje vybírání lidí na focení, získala jsem tam cit pro úplně jiné barvy, začala jsem víc obdivovat divné a zároveň subtilní zobrazování věcí, uvědomila jsem si, jak moc mě baví kontrasty. Tokio jsem určitě prošla a projezdila celé skrz na skrz. Okolní prefektury jsem poznala většinou také a posledních 14 dní před odletem do Prahy jsem si užívala Ósaku a Kjóto, to bylo skvělé.
Být umělcem na vlastní pěst je těžká práce, v posledních týdnech si mnozí sáhli až na úplné dno. Jak jste toto období prožívala Vy osobně?
Těžko specifikovat, hodně se to střídalo, ale učila jsem se nepanikařit, nechtít něco změnit ihned, to je pak zaděláno většinou ještě na větší průšvih. Doufám, že jsem se to naučila už nadobro. Já jsem se snažila pečovat hlavně o svůj mozek a udržet si elán něco dělat, něco plánovat a víc si ten život tak nějak celkově oblíbit takový, jaký je.
Jak vnímáte návrat do normálu v rámci vyhledávání fotografických služeb ze strany klientů? Začínají se pomalu vracet zpět?
Začíná se to vracet do normálu a bude fajn když to tak zůstane.
Vaší hlavní vášní je focení lidí a rodin, a to v netradičním pojetí. Dříve byly rodinné fotky do alba povinností, dnes máme vše v telefonech. Proč byste lidem doporučila nezanevřít na ateliérové focení s fotografem a jednou za čas si udělat s rodinou společnou fotku?
Protože vidím, jak jsou pak lidé rádi, že se pro to rozhodli a mají nový zážitek a radost. Já na každém vidím něco zajímavého, pěkného a lidé to ze mě cítí, čas se na chvíli ve studiu zastaví. V tom momentě, kdy se lidé nechají fotit, nastává zajímavá chvíle. Lidé se na sebe, svou tvář, rodinu, dívají jinak, otevřeněji, z jiné perspektivy.
Více najdete na webu nebo na FB a IG.
