Tlumočník a překladatel Joachim Bruss: Co hledám, jsem našel v Praze

Cesta z Bonnu do Československa v létě 1968 předurčila cestu tohoto žádaného překladatele a tlumočníka v česko-německých vztazích. “Něco, co hledám, už dávno mám. V Praze.”

Joachim Bruss s Václavem Havlem. Rok 1986. Foto: archiv

Možná že bych začal od začátku. Celé to štěstí nebo neštěstí, jak už to nazvat, začalo v podstatě tím, že jsem po maturitě nevěděl, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodl studovat v Bonnu slavistiku. V létě 1968 uspořádal náš slavistický seminář exkurzi do Československa. To byla docela vzrušující doba. A v Praze jsem zjistil dvě věci. Jednak se mi Praha hodně líbila a také bylo možné zažádat o stipendium. Na prvním pobytu jsem byl v roce 1969, potom na roční reciproční výměně v roce 1970. To už byla atmosféra v Česku úplně jiná, ticho po pěšině. Lidé si sice doma pouštěli Karla Kryla, ale už se vůbec neprojevili. Mně se podařilo prodloužit si studium v Praze o další rok a zůstal jsem do začátku srpna 1972. V té době jsem už mluvil docela dobře. Měl jsem vynikající učitelku, ta mě naučila nejen češtinu, ale probudila ve mně i lásku k českému jazyku.

V té době ještě nebyla v Praze žádná německá ambasáda, bylo tam pouze obchodní zastoupení v hotelu Jalta. Diplomatické styky mezi oběma zeměmi byly navázané až od roku 1973. Německá ambasáda byla zřízena v Lobkovickém paláci, ale byla to spíš náhoda, že právě tam. Dříve tam byla čínská ambasáda, potom nějaká politická akademie, a protože tato budova byla právě volná, nabídla ji česká strana Západnímu Německu. I NDR mělo svoji ambasádu v Praze – ta byla na nábřeží, kde je nyní Goethe Institut.

Od roku 1974 jsem začal pracovat pro německé ministerstvo v Bonnu, protože hledali někoho, kdo umí česky. Učil jsem několik velvyslanců a od roku 1984 jsem začal pracovat jako vládní tlumočník. V té době už jsem také překládal, obzvláště české spisovatele, kteří žili v Československu a nemohli v zahraničí publikovat. Například Vaculíka, Edu Kriseovou, no a samozřejmě Václava Havla, pro kterého jsem mimo jiné přeložil i Dopisy Olze. Velký vliv na můj život mělo seznámení s Jiřím Grušou, který odjel na stipendium do Spojených států a už se zpět do Česka nevrátil. On v podstatě neemigroval, ale Češi udělali to, co měli v oblibě. Vyčetli mu, že v jednom rozhovoru zkreslil situaci českých spisovatelů, odebrali mu občanství a Gruša se nemohl vrátit zpátky do vlasti. Tuto nucenou emigraci udělali například i Pavlu Kohoutovi. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Havel nikdy nevycestoval. Protože tušil, že by mu udělali to samé.

Pak přišla revoluce. Já byl právě na dovolené v Anglii, kam jezdím už léta na Vánoce do Cornwallu, když mi oznámili velkou tajnost, že pravděpodobně začátkem ledna přijede do Německa Václav Havel a že bych tam měl být. Havel skutečně přijel 2. ledna 1990 do Berlína. Dopoledne byl v NDR, tam se podíval přes díry ve zdi, a pak odletěl do Mnichova, kde se setkal s Genscherem, prezidentem von Weizsäckerem a kancléřem Kohlem. To byla moje první velká česko-německá tiskovka na půdě Západního Německa, ale předcházela jí moje malá osobní anabáze. V Anglii jsem neměl žádný oblek, ale ani kreditku. Takže jsem si musel půjčit peníze, abych na toto historické setkání v Bonnu nenastoupil ve vlněném anglickém svetru.

Gruša mezitím přijel zpět do Evropy, nejdříve do Švýcarska, nakonec se usadil v Bonnu, kde se stal po revoluci československým velvyslancem. Byli jsme v kontaktu, možná víc než třeba, ale já často jezdil do Česka… a Gruša si nakonec vzal moji ženu. Ze začátku to byly zvláštní chvíle, obzvlášť když jsem mu měl překládat. Ale to se do dvou let zklidnilo a náš vztah pokračoval normálně, i když méně intenzivně než předtím.

V roce 1990 jsem vstoupil do diplomatických služeb, v únoru roku 1994 jsem byl přeložen na německou ambasádu v Praze a zde jsem pracoval jako vedoucí jazykové služby, tlumočil a překládal. Zůstal jsem zde dlouhých sedmnáct let, až do roku 2010, kdy jsem odešel do penze. Pro mě bylo vždy velmi důležité, že v Praze fungovala přátelství z dob mých studií a já jsem nikdy nevedl čistě diplomatický život, protože jsem měl na rozdíl od klasických diplomatů ještě úplně jiné zázemí. Přesto přišla otázka, co budu dělat dále? Německo mne nelákalo, po tak dlouhé době v Praze jsem si neuměl představit návrat zpět do Německa, to není návrat. Chvílemi jsem uvažoval, že bych se usadil v Cornwallu, ale to by znamenalo si celé sociální zázemí vybudovat úplně znova, a to u těch Angličanů není nejlehčí. A pak mě napadlo, že něco, co hledám, už vlastně dávno mám. V Praze mám své přátele, znám jazyk, mám zde své lékaře, ve městě se cítím pořád dobře, teď bez těch čínských turistů je to ještě lepší… Uvědomil jsem si, že já vlastně svůj domov mám, a rozhodl jsem se, že v Praze zůstanu. Štěstí je, že je Česko součástí Evropské unie a že zde nejsou žádné velké komplikace. Začal jsem pracovat v Česko-německém fondu budoucnosti, který podporuje projekty vzájemnosti – od těch nejmenších až po opravdu velké, od oslav hasičů až po uspořádání vědeckých konferencí. Fond jsem znal od jeho založení, vždyť jsem tlumočil všechna jednání k jeho vytvoření. Jako německý ředitel jsem zde zůstal sedm let. Bylo to zajímavé období; Fond je dobrá organizace, která má své opodstatnění a může podporovat smysluplné věci.

Václav Havel, Joachim Bruss a Helmut Kohl. Rok 1994 Foto: archiv

V posledních letech jsem ve správní radě v Literárním domě, který zakládal František Černý s Lenkou Reinerovou pro zachování a prohloubení vědomostí o německy píšících autorech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale i k prezentaci současných německých autorů v Česku. Pořádáme přednášky, organizujeme výměnné pobyty českých a německých autorů, podporujeme literární překlady. Je to ale jedna z takových organizací, které to nemají zrovna lehké. Nikdy neví, jak dlouho ještě budou žít, protože ministerstva finanční podpory ve velkém redukují a také velké podniky šetří… kultura se často škrtá na prvním místě.

Jak vidím po všech zkušenostech česko-německé vztahy v současnosti? Vnímám je ve dvou rovinách. Osobní vztahy mezi lidmi jsou podle mého názoru v podstatě na velmi dobré úrovni. Pokud je jazyková bariéra překonána, a to buď tím, že jeden se naučí jazyk druhého, nebo oba používají třetí jazyk, jsou případné problémy spíše lidského charakteru, nikoliv česko-německého. Složitější je rovina politických vztahů, do kterých vstupují nejen dějiny, ale i skutečnost, že Němců je 80 milionů a Čechů jen deset. Pozitivní ale určitě je, že obě země jsou členy spojenectví EU a NATO a uzavřely politickou deklaraci, která na obou stranách situaci značně uklidnila. Dnes skoro není třeba tuto deklaraci vůbec zmiňovat, protože v ní uvedené principy jsou v obou zemích už samozřejmostí. A to je dobře.

Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji zakoupit.

Nejčtenější v kategorii Society

Nejčtenější v nezařazených

Aktuálně na českém webu

Tajemnosti Mily Fürstové v Hradci Králové

       ·   07.05.2024
Pochází z Čech, ale žije ve Velké Británii. Je nejmladší členkou umělecké akademie The Royal West of England Academy v Bristolu. Její práce se nacházejí ve sbírkách královny Alžběty II. a V&A Musea v Londýně:

Aktuálně na německém webu

Geheimnisse von Míla Fürstová in Hradec Králové

       ·   07.05.2024
Sie ist eine der bedeutendsten zeitgenössischen Künstlerpersönlichkeiten. Sie stammt aus Tschechien, lebt seit dreißig Jahren in Großbritannien. Ihre Werke befinden sich in den Sammlungen von Königin Elisabeth II. und dem V&A Museum in London: die

Von einer Punkprinzessin zur Geschäftsfrau 

       ·   23.04.2024
Gloria von Thurn und Taxis, einstige Punk-Prinzessin, mit toupiertem Haar und grellem Make-up, füllte in den 1980er Jahren die Titelseiten nicht nur der deutschen Presse. Nach dem plötzlichen Tod ihres Mannes Johannes von Thurn und