O tom, že oblast mezi Plzní a Řeznem se stala z hospodářského hlediska jedním průmyslovým regionem, jsme se bavili s Tomášem Procházkou, rodákem ze Stříbra, na konferenci New CZ-DEal s tématem Budoucnost energetiky a nová ekonomická realita – českoněmecká spolupráce 2022, kterou pořádalo vydavatelství Black Swan Media za podpory Ministerstva zahraničí Spolkové republiky Německo.
Říkáte, že oblast mezi Plzní a Regensburgem má HDP velké jako nějaká pobaltská země, nebo ještě větší. Jak byste popsal identitu regionu, která je postavená na obrovské ekonomické provázanosti s Německem?
Když jsem chodil do školy, říkalo se Tachovsku “železná hráz socialismu”, panovala tam nezaměstnanost jako hrom a velmi dobře se tu vždy umísťovala komunistická strana. Byl to prostě zapomenutý kraj s levnou pracovní silou. Ale když se dneska podívám do Stříbra, odkud pocházím, nabízí se úplně jiný obrázek. Je tu jedna výrobní hala vedle druhé, provázanost s Německem je díky dálnici přes Rozvadov a železničnímu spojení neuvěřitelná.
Je to patrné v denním kontaktu s lidmi?
Určitě. Po vstupu do Evropské unie sehrálo sousedství s Německem klíčovou roli. Můj otec je už 30 let pendlerem a já to zažíval jako “Gastschüler” na gymnáziu ve Weidenu. Sledoval jsem prostřednictvím své rodiny, jak se vše mění, kolem Stříbra přibývala jedna německá firma za druhou, my jsme zase byli napůl doma v Německu. I na bavorské straně, třeba v Chamu, dnes slyšíte, že se lidé cítí být součástí jednoho regionu. Říkají mu Horní Falc-Plzeň. Lidé z hospodářské komory mi říkají, že ty dvě strany nechtějí vůbec oddělovat, protože z jejich pohledu se jeví jako jedna průmyslová oblast.
V jakém ohledu se tak jeví?
Ti lidé z hospodářské komory mi říkali, že když někdo ze Stříbra odejde po gymnáziu studovat třeba do Brna a zůstane v něm, je to pro ně větší ztráta, než když jim odejde pracovat do Chamu nebo do Řezna. Protože z jejich pohledu zůstává “u nás doma”. Platí sice daně v Německu, ale výplaty v eurech přiváží na Tachovsko, nadále tu bydlí, takže se nevylidňuje pohraničí. Z pohledu hospodářské komory roste průmyslově silný region v rámci Evropy, a čím silnější bude, tím bude inovativnější.
Existuje nějaký konkrétní příklad z oblasti inovací, který sledujete ve svém rodišti?
Tím může být třeba firma EMZ, která sídlí v Černošíně a vyrábí díly do velkých domácích spotřebičů. Zpočátku vůči ní panovala velká nedůvěra, ale dnes je to podnik, který zaměstnává asi 200 lidí a mají vlastní výzkumné oddělení. Už to není ono Tachovsko z 90. let, kde se tu jen montovalo, nýbrž ukazuje celému Regensburgu-Plzeň, že u nás jsou města se svými univerzitami, lze tu nalézt kvalifikovanou pracovní sílu, ale máme tu i hezkou krajinu, takže je to dobré místo pro život. Prostě region s přidanou hodnotou.
Ta silná ekonomická provázanost se ovšem stala problémem, když během covidu mezi oběma zeměmi náhle vyrostla státní hranice.
Tehdy se děly zajímavé věci. Byl jsem popravdě zaskočen českým přístupem, státní správě jako by vůbec nedocházelo, že v tomto regionu mají skupinu lidí, která dnes čítá desetitisíce lidí. Podobné to bylo i u hranic se Saskem. Ti lidé tam desítky let jezdí pracovat, aby peníze utráceli v Česku, které jim ale nezajistilo ani ten nejzákladnější servis.Myslím tím testovací místa. Bylo téměř nemožné opatřit si potvrzení opravňující k přejezdu hranic, když nesmělo být starší než 48 hodin. Přitom příhraniční města jako Weiden nebo Neustadt a dokonce i německé firmy samy dělaly své vlastní testy.
Němci se tedy ukázali jako operativnější?
Zřídili pro naše pendlery speciální testovací místa, třeba na parkovištích, toho jsem na české straně svědkem nebyl. U nás bylo jedno testovací místo otevřené od pondělí do pátku asi tak na čtyři hodiny, vzali sto vzorků a zavřeli. Když v Plzeňském kraji začaly testovat nemocnice, pořadník se zaplnil na dva týdny dopředu snad do pěti minut. Vozil jsem tátu, který tenkrát nemohl řídit, pravidelně do Plzně a testovací místa jsme doslova “lovili”. Případně si táta bral odpolední směny, aby nemusel ve čtyři ráno mrznout na hranici a čekat, až se otevře. Tenkrát jsem nechápal, jak je toto možné.
A děly se další podivné věci, třeba v Chebu..
Ano, jako když ministr Jan Blatný organizoval slavné převozy z Chebu, kde kolabovala nemocnice a Bavorsko nabízelo pomoc. Je samozřejmě otázka, do jaké míry bylo schopno českým zdravotníkům opravdu odlehčit, ale z německé strany padl příslib “přijmeme vaše pacienty, aby se nám ulevilo.” Česká strana to odmítla a raději organizovala transporty až do Českých Budějovic nebo do Jihlavy. Tehdy jsem si říkal, proč panuje taková nedůvěra? Byla by opravdu ukázkou slabosti, kdybychom přijali pomoc od sousedního státu? Pořád se to bralo, jako že nám pomáhá někdo z venku. Ale naši lidé to brali tak, že je to “u nás”, vždyť v tomto regionu žijeme.
Jak se vlastně vyvine ten pocit příslušnosti k česko-německému prostoru?
Bezprostředně vzniká v pendlerských rodinách, ale také třeba u ředitelů škol, kteří navážou konkrétní partnerství s německou školou. Ti se do toho většinou zakousnou a pak už ten vztah nejde rozdělit. Účastnil jsem se jedné konference na Goethe Institutu, kam přijel i bavorský poslanec za FDP. Najednou jsme zjistili, že jsme se vídali na tom gymnáziu ve Weidenu. Říkal, že na ta partnerství mezi městy by snad potřebovali samostatný odbor, pokud se to má dělat pořádně. Navíc po covidu se ukázalo, že je potřeba vztahy ještě zintenzívnit. Nezůstat jen u těch spolků, které pořádají jednoho setkání za rok, ale rozvíjet byznys, kulturu a školství. Když se sejdou dobří lidé, kteří se o přátelské vztahy starají, mohou dokázat velké věci.
Váš region je zároveň příjemcem obrovských prostředků z Fondu pro spravedlivou transformaci, což v Čechách splňují jen tři regiony. Vy jste vlastně předurčeni k inovacím…
Mohl by podpořit ten trend, kdy se mění skladba profesí, které jsou českým lidem v Bavorsku nabízeny. V 90. letech tam pracovaly hlavně servírky, pomocné síly v kuchyni, základní profese ve fabrikách. Dnes tam pracují i vedoucí směny, každé páté místo v průmyslu Plzeňského kraje a každé sedmé v regionu Horního Falce je nějakým způsobem spjato s automobilovým sektorem. Všichni vědí, že nemohou usnout na vavřínech, že potřebují inovovat. Problémem zůstává relativní nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, s čímž se potýká česká i německá strana.
My se v našem N&N bookmagu setkáváme s úpadkem zájmu o němčinu. Žasneme, že mezi českými studenty je dnes populárnější dokonce i španělština. Přitom ta ekonomická provázanost je obrovská. Učí se na Tachovsku všichni německy?
Shodou okolností jsem se o tom nedávno bavil se svou školní němčinářkou a ta říkala: “ono se to nelepší!” Není to tak, že by to místní lidé vůbec nepochopili. Všichni to tedy nakonec pochopí, ale až rok po maturitě nebo po bakalářské zkoušce. Když žijete ve Stříbře, nejspíše seženete práci u firem jako Kermi, Ehrmann nebo EMZ, která sídlí asi deset kilometrů od města. Pokud ovládáte němčinu, máte samozřejmě mnohem lepší startovní pozici. Němečtí manažeři vám řeknou, že i základní znalosti odbourávají bariéry mezi lidmi. Potkal jsem bývalé spolužačky, které si dnes rvou vlasy, že se lépe neučily německy. U pendlerů to platí dvojnásob. Můj otec se dokonce stal “Stammgastem” u stolu vysídlených sudetských Němců. To je neuvěřitelné, v práci měli program pro Čechy, pořádali dvakrát do roka setkání s místními. U nás se to neděje, alespoň o tom nevím.
Roste v Bavorsku zájem o češtinu?
Jejich gymnázia občas zavedou češtinu jako volitelný předmět, ale přihlásí se jim na něj tak tři čtyři studenti. Většinou to vysvětlují tím, že čeština je pro Němce nesmírně obtížná. Průmysl o to zájem má, zavádí vlastní programy, ale přirozeně nesmí jít o nic nuceného.
