🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Zuzana Čaputová: Wenn eine Mutter Staatsoberhaupt ist
🇬🇧 You can read this article also in English: Zuzana Čaputová: President and mother
Neztratit se sama sobě je také název knihy, kterou s dnes již emeritní prezidentkou Slovenské republiky Zuzanou Čaputovou připravil Erik Tabery, šéfredaktor nejprestižnějšího českého média týdeníku Respekt. Je to kniha o „jedničkářce“. O milé, příjemné, svědomité ženě, která v mladém věku dosáhla závratné politické kariéry, ale z žebříčku moci zase dobrovolně sestoupala na zem. I takoví politici dnes existují.
Tao te t’ing
Je to zajímavé, ale přes všechnu emancipaci se na vrcholku pyramidy moci v našem koutě světa mnoho nemění. Ani Polsko, ani Česko, ani Maďarsko, ale ostatně ani Německo či Rakousko nemělo v čele země ženu. V celé moderní historii střední Evropy usedla na prezidentské křeslo jako první žena Zuzana Čaputová v Bratislavě. Navíc žena teprve pětačtyřicetiletá a – i když to dnes asi není korektní říkat – žena půvabná. Žena „ženská“. A k tomu čerstvě rozvedená matka dvou dospívajících dcer.
Nestává se často, aby New York Times psaly poch-valně o politikovi z postkomunistické Evropy. Od doby Václava Havla ostatně hlava státu z tohoto re-gio-nu nehrála žádnou velkou roli (výjimkou je bohužel Putinův poskok Viktor Orbán). Ale pak přišla Zuzana a Timesy si toho všimly. V článku s titulkem „The Lawyer Who Took on the Mob Becomes Slovakia’s First Female President“ se psalo o jejím dlouhodobém boji proti korupci a ilegálním činnostem spojeným s výstavbou nelegálních skládek v městě Pezinok, kde Čaputová vytrvala ve svém boji proti podnikatelským skupinám, přestože čelila zastrašování.
Tento příběh vynesl v roce 2016 Čaputové ocenění Goldman Environmental Prize a byl to také první krok k její cestě na prezidentský úřad. I když to sama tehdy ještě neplánovala. „Myslím, že jsem se dlouho neidentifikovala jako politická bytost, neboť já, když jsem vstupovala do komunální politiky, jsem to vnímala čistě prakticky, jako pomoc městu,“ řekla v knižním rozhovoru.
Na škole byla jedničkářkou, svědomitá a okolí si z ní prý často dělalo legraci co do její zapálenosti pro splnění úkolu. V knize říká: „Od sedmnácti let mám na nočním stolku knihu Tao te t’ing od Lao-c’a. Je to kniha inspirující k osobní cestě v souladu s vyššími principy, ale je také o tom, jak v souladu s nimi spravovat společnost a vládnout, jak to on nazýval před 2600 lety.“
Čtenářka taoistického kánonu prožívala sametovou revoluci jako teenagerka a její maminka jí vyprávěla o tom, kdo je Václav Havel, též autor výroku „moc bezmocných“. Malou Zuzanu příběh disentu fascinoval. „Pezinok je kousek od rakouských hranic, kam jsme nesměli, což bylo absurdní. Samozřejmě jsme chytali rakouskou televizi,“ vzpomínala na období života za ostnatým drátem, jen kousek od demo-kracie. Demokracie, kterou později jako právnička a prezidentka dokázala tak dobře hájit.
A pozoruhodné je, že se nestala obětí svého vlastního úspěchu. Erik Tabery o ní řekl: „Hodně mě zaujalo, že zůstala po celou dobu své funkce stejná. To jsem nikdy u žádného politika nezažil. Nesetkal jsem se u ní nikdy s žádnou povýšeností. Jako mladá četla filozofické knihy, takže ji provázela pokora a vědomí permanentní služby testování sebe sama. Nemá pocit, že je něco víc než ostatní, že nějaká forma, kterou v tu chvíli zastává, ji má měnit. To byl do jisté míry určující moment, proč se rozhodla podruhé nekandidovat. Měla obavu, že by ji to mohlo posunout někam, kde už nechce být, kde by to už neměla pod kontrolou.“
Před prezidentkou
Jako právnička zastupovala ženy, které byly v nouzi, a později se angažovala kolem zmíněných skládek. Oslovilo ji liberální hnutí Progresívne Slovensko, kde se stala místopředsedkyní. Nejdříve si myslela, že bude spíše analytička své strany, ale postupně se stávala stále výraznější osobností, až se hnutí rozhodlo pro její kandidaturu na prezidentku Slovenské republiky. Čaputová svoji kandidaturu oznámila v roce 2018 jen krátce po vraždě slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové. Z objednání vraždy byl o rok později obviněn právě podnikatel Marián Kočner, zapletený i do případu nelegálních skládek.
Na začátku kampaně se Zuzana Čaputová umisťovala na posledních preferenčních příčkách, ale jakmile odstartovaly první debaty, čísla šla nahoru. Budoucí prezidentka v debatách – na rozdíl od ostatních kandidátů – mluvila spontánně, upřímně, s pozitivní energií, neútočila na oponenty. Tak na půdě slovenské politiky, jinak dost toxickém prostředí, vyrostla růže mezi trním.
Být „jiná“, to samozřejmě znamená mít vnitřní sílu. „V dětství a dospívání jsem se musela relativně rychle postavit na vlastní nohy – tam vznikl zájem o filozofii, náboženství, kontakt s meditací,“ popisuje Zuzana. Meditaci provozuje dvacet let a nepřestala ani jako prezidentka. Řídila se heslem: „Když má člověk čas, má meditovat dvacet minut, pokud ho nemá, tak hodinu.“
Vězení s dcerami
Úspěch v kariéře se ale protnul s těžkými momenty v osobním životě. Mezi zvolením a inaugurací byl jedné z jejích dcer diagnostikován nádor. Zuzana byla ochotná se prezidentského křesla vzdát, ale lékaři jí vysvětlili, že naštěstí nejde o závažnou formu onemocnění, a nakonec tedy mandát přijala. „Pamatuji si inaugurační den, kdy jsem měla přečíst projev před národem, spoustou médií, poprvé ve funkci prezidentky. Řekla jsem si v duchu jméno své dcery a najednou bylo jasné, na čem skutečně záleží. Do jisté míry byla ta tíha v jiné oblasti vysvobozující.“
V den zvolení vezla Zuzanu Čaputovou domů ochranka. A už s ní a jejími dvěma dospívajícími dcerami zůstala. Bylo to období, kdy nová prezidentka dostávala výhrůžky, nebylo možné je brát na lehkou váhu. „Měla jsem tehdy velmi silný pocit vězně,“ říká v knize Zuzana Čaputová. Najednou sice můžete všechno, ale zároveň nemůžete nic. Ve službě jste 24 hodin denně a člověk v takové funkci je osamělý. „Celý život jsem se snažila dělat věci, které dávají smysl, a zároveň žít v souladu sama se sebou. Zkombinovat tyto dvě věci je pro mě důležité. A vím, že teď jedu na dluh vůči sobě,“ řekla Taberymu při jednom z rozhovorů, které vedli, když byla prezidentkou.
Zajímavě hovořila o tom, jak prezidenství měnilo její vztah k sobě samé. „Ženství jsem zřejmě brala jako slabou stránku a kompenzovala ji výkonem.“ V průběhu své funkce ale začala pociťovat, že v mnohém popírá sama sebe. Začala víc přemýšlet o svém dětství, dorůstání a ženskosti.
Erik Tabery k tomu dnes říká: „Ženský příběh je zcela jiný než ten mužský, ačkoli muži si často myslí, že když budou aplikovat svůj pohled na vše, pak je to nejlepší pro všechny. Ale čistě mužský pohled nemůže fungovat. Společnost zřejmě potřebuje to, čím si prošla Zuzana Čaputová – uvědomit si, že všichni nemáme stejnou příležitost a k pochopení je třeba vidět odlišnosti. A také to ukazuje, že ženský element potřebujeme v politice stejně vyrovnaně jako ten mužský. Potřebujeme v ní zkrátka posílit složku lidskosti a empatie.“
Otec a Svatý otec
Zuzana se z role prezidentky nepřepínala jen do role matky, ale také do role dcery. Její otec byl čtyři roky onkologickým pacientem. Na její návrh strávil závěr života v domácím prostředí. Potřeboval kompletní péči. Rodina se u něj dle rozpisu střídala. „Byla to strašně vzácná a zajímavá zkušenost. Byli jsme blízko smrti až do posledního výdechu. Na začátku jsme se toho všichni báli, nicméně mám pocit, že v jistém smyslu to byl dar. Představa smrti byla strašidelnější než realita smrti,“ vzpomíná exprezidentka.
V té době se odehrála také návštěva papeže. Její otec sice nebyl praktikující katolík, ale vyjádřil přání se s papežem setkat. Měl se tedy zúčastnit audien–ce, ale nakonec to v jeho stavu nebylo možné. Po návratu z Bratislavy mu dcera Zuzana přišla říct, že mu papež požehnal. Její otec řekl „ano“ a udělal rukou kříž do vzduchu. Jeho dcera pak odjela zpět na papežovu mši do Šaštína. „Seděla jsem na mši a před tím, než začala, jsem měla zvláštní pocit. Obestřela mě úzkost a hrozně jsem se rozbrečela. Byly tam kamery a lidé si asi mysleli, že jsem dojatá návštěvou papeže, ale zřejmě to byly přesně minuty, kdy otec naposledy vydechl. Když skončila mše, šla jsem do auta a tajemnice mi řekla, že otec zemřel. Jako kdyby se v tu dobu se mnou přišel rozloučit, jak se říká,“ popisuje Zuzana Čaputová, která se neprodleně poté měla setkat se Svatým otcem před odletem na letišti. Vzpomíná, jak se v autě „dávala dohromady“. Papež se mezitím o této události dozvěděl, tak ji pak v letištní hale povzbuzoval a modlil se za jejího otce. Když jej doprovázela k letadlu, celá vatikánská generalita jí vyjadřovala upřímnou soustrast. „Stála jsem na letišti, mávala papeži, když odlétal, a současně i otci do nebe. Slzy mi tekly, kamery běžely a lidé si toho začali všímat. Nevědělo se tehdy ještě, co se stalo. Tohle byla naprosto výjimečná situace, kdy musím ustát roli hlavy státu, ale zároveň jsem dcera, jíž čerstvě odešel otec. Bylo to smutné i krásné.“
Zuzanin otec byl také podnětem pro vznik osobnějších vazeb s německým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem. Na Slovensko přijel německý prezident pár dní před úmrtím otce Zuzany Čaputové. „A do toho měla dcera Emka další větší kontrolu v nemocnici. Takže jsem měla tátu na smrtelné posteli a vystrašenou Emku, k tomu návštěvu Franka-Waltera Steinmeiera a měl přijet papež.“
Německý prezident se o její situaci dozvěděl a povzbudivě s ní pohovořil. „Bylo to intenzivní období a jsem ráda, že s některými lídry můžeme vzájemně mluvit o rodině, soukromí. A to je vlastně asi to, co mezi hlavami států vytváří určité lidské pouto,“ vzpomíná Zuzana Čaputová.
Dítě milosti
Slovenská prezidentka byla liberální politička s citem pro ekologická témata.. Její styl se projevoval i v udělování milostí. Se svým týmem si dali práci se zjištěním všech okolností ohledně odsouzeného, jeho chování ve vězení a také do jakých podmínek se vrátí po případném udělení milosti. „Nemám tendenci napravovat rozhodnutí soudu, plně ho respektuji, často je však na verdiktu vidět, že se soud snažil dělat všechno pro snížení trestu vzhledem k okolnostem, ale nemůže udělit milost. To mohu jen já. Je to zvláštní pocit, když si večer lehám, je už podepsané rozhodnutí a vím, že ten člověk půjde zítra domů a on to ještě neví. Včera jsem se setkala s oním mladým mužem, kterému jsem udělila milost, přišel s manželkou, která byla jeho životní láska, čekala na něj, když byl ve výkonu trestu. Před rokem a půl se jim narodilo dítě a já mu říkám dítě milosti, protože jeho táta by stále ještě seděl ve vězení,“ vzpomínala v knize.
Země kontrastů
Kniha o prezidentce, kterou Češi v dobách prezidentování Miloše Zemana svým slovenským přátelům upřímně záviděli, je na politické poměry hodně otevřená a lidská. Erik Tabery říká závěrem: „Slovensko je v mnoha ohledech komplikovaná země. Lze ji přirovnat ke Spojeným státům americkým ve smyslu, že je to země plná kontrastů a je v různých regionech zcela odlišná. Kontrasty pak vytváří určité pnutí a vznikají extrémy, které jsou větší než v Česku, a to myslím v dobrém i ve zlém. To, co se nestydí veřejně říct politici na Slovensku, by v České republice nikdo nahlas neřekl.“
Po odchodu z funkce je Zuzana Čaputová podle svého okolí mnohem uvolněnější a veselejší. „Je to logické, má čas na odpočinek a na to, co ji baví – jezdit na kole, číst knihy, trávit čas s dcerami,“ říká Tabery. „Spadl z ní pocit z toho, že musí být v každý okamžik připravená. Mít pět let bez pauzy permanentní povinnosti je obrovsky náročné.“ Zuzana tomu sama říká „tichá radost, kdy je všechno takové, jaké je, a nic mimořádného se dít nemusí“.
Svou budoucnost plánuje v akademické sféře. „Chtěla bych se víc věnovat růstu než boji. Definovala jsem si to kdysi tak, že zlo se nedá porazit bojem, protože ho tím bojem umocňujeme. Zlo se dá porazit tím, že budeme rozšiřovat prostor dobra,“ říká dnes už bývalá prezidentka.
Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
