Křestní jméno Annalena zní mazlivě, skoro jako Belladonna, evokuje v Němcích dobré časy. Dětem se ponejvíce dávalo od 80. let až do finanční krize, po roce 2008 výskyt Annalen znatelně klesl, píše Die Welt. Baerbocková na rozdíl od všech dosavadních kancléřů zažila jenom dobré časy, ale do politiky nakoukla už jako capart. Její hippie rodiče ji brávali na víkendové demonstrace proti Pershingům nebo úložišti jaderného odpadu v Gorlebenu. “Byla tam i vodní děla, ale po demošce se šlo domů a dali jsme si dort,” vzpomíná dnes. Už jako malá školačka znala zpaměti jména strašáků, proti nimž se na demoškách skandovalo: Ronald Reagan a Helmut Kohl.
Angela Merkelová, v téže době působící na sekretariátu svazu mládeže (FDJ) při akademii věd, z toho musí mít doma tajně psinu. Každopádně dnes si obě dámy skvěle rozumějí, často spolu v Bundestagu švitoří a média se je pokouší stále srovnávat. Docházejí k závěru, že Annalena je cosi jako “Angela 2.0”, upgradovaná verze Merkelové. Stejný raketový start v politice a podobný počet mrtvol služebně starších kolegů lemujících silnici na stranický vrchol. Je tu jeden podstatný rozdíl. Zatímco Merkelové se kvůli efektivnímu odstavování soupeřů mezi spolustraníky přezdívalo “černá vdova”, Baerbocková v kolezích svým vítězným tažením žádnou zášť nebo rozmrzelost nezanechala.
Annalena Baerbocková a Angela Merkelová.
Nebo o tom alespoň nikdo neslyšel. “Ona snad vůbec nehraje špinavou hru?” diví se Der Spiegel. Celá strana za Baerbockovou stojí sešikovaná jako skautský oddíl před táborákem. Spolupředseda Robert Habeck sklopil uši jako beránek, když jej Annalena připravila o téměř dědičný nárok na kancléřskou kandidaturu. Ta jednota působí jako nějaký fetiš. Kdo zná trochu historii Zelených, musí mu ten výjev připomínat sci–fi.
Fundis versus Realos
Pohleďme do minulosti. Skoro celou svou existenci byli Zelení rozštěpeni mezi Fundis (fundamentalisty – proti státu je třeba bojovat třeba silou, vůči světu musí být Německo naopak pacifistou, o středové voliče Zelení nestojí) a Realos (realisty – naše cíle lze prosadit jen ve vládě, dobrovolně vyklízet politický střed je nesmysl, Německo má bojovat po boku spojenců). Baerbocková i spolupředseda Habeck jsou Realos jako vyšití.
Půjdou do vlády s kýmkoli (s CDU, s FDP, SPD i s protokomunistickou Die Linke), na Putina se tváří nevraživě a jsou připraveni vyslat Bundeswehr kamkoli na světě. Politickému středu přímo nadbíhají. Mají na to různé řečnické triky (“nenásilí a pacifismus nejsou totéž”) a poslední dobou si – což je úplně na hlavu – oblíbili slovo Heimat (vlast). Na tenhle sémanticky obtěžkaný výraz měla až dosud patent pravice (třeba CSU), Zelení se tedy dopustili kulturní loupeže. Je však třeba přiznat, že Robert i Annalena úrovní veřejného vystupování nad zakladateli Zelených ční jako Škoda Superb nad embéčkem.
“Vraťte se na stromy!” “Už jste někdy viděli práci?” volali v roce 1983 na první poslance Zelených jejich kolegové z dalších stran. Zelení svým vzezřením i vystupováním působili, že parlament v Bonnu považují jen za další v řadě budov, v nichž se kdy rozhodli squatovat. Předsedající Zelené upomínali, ať si u řečnického pultu alespoň dopnou košili, když už musí nosit džíny a tenisky. “Dávám jim rok, maximálně dva” měl prohlásit tehdy čerstvý kancléř Helmut Kohl. Jenže se pletl. Když v roce 1998 po 16 letech odstupoval, právě vznikala nová vláda SPD a Zelených. Svůj úřad by nepoznal. V kancléřství se najednou mluvilo o obnovitelných zdrojích energie, registrovaných partnerstvích a udělování občanství dětem Gastarbeiterů.
Jenže mezitím si Fundis a Realos šli nekompromisně po krku, a to skoro 20 let. Když předseda strany a ministr zahraničí Joschka Fischer poslal Bundeswehr válčit do Kosova, hodili po něm Fundis pytlík s rudou barvou a trefili ho do ucha. Stranická konference v Bielefeldu v květnu 1999 byla cézurou – čili generačním předělem mezi boomery a generací X. Kdo z “ikskařů” vstoupil do strany až po sjezdu, unikl mučivému zpytování duše kvůli obětování jednoho ze svých svatých principů, totiž pacifismu. Annalena vstoupila v roce 2005. “Zdála se plachá a introvertní,” vzpomíná jeden kolega. “Ale brzy se pustila do moderování, organizování, předsedování.” A už nepřestala.
Annalenománie
Ulrich Schulte, autor knihy Die Grüne Macht (Zelená moc), Annalenu Baerbockovou přirovnává k vážné, přičinlivé, pečlivé, vždy připravené a freneticky aktivní postavě z Harryho Pottera – Hermioně Grangerové. Můžeme hledat i jiný příměr. Jestliže platí, že lidský mozek pracuje současně dvojím způsobem – levá hemisféra dbá na detaily a výkon, zatímco pravá sleduje celkový obraz a cíl, potom je Robert Habeck pravou hesmisférou a Annalena Baerbocková tou levou. I Zelení pracovali od roku 2018 dvojace, Robert jako filozof více řečnil a Annalena více jednala. Horlivá šprtka – mohl tehdy někdo namítnout. Ale nenamítl, protože skautský oddíl jménem Zelení mají od konce minulé dekády svůj totem, který je bez ustání napomíná, aby proboha nevyvolávali žádné konflikty.
V roce 2019 Annalenu média označila za “královnu talk–shows”. Šla ochotně skoro do všech televizních diskusí. Tedy diskusí – jak se to vezme. Helmut Schmidt by do takové talk–show nešel, píše Die Welt. Zvláště na komerčních kanálech se na všechno hbitě odpovídá stylem ano/ne, rozhodnost vítězí nad rozvážností, komunikační zdatnost nad hloubkou ponoru. Levá hemisféra dominuje nad pravou. Zatímco rozvážný spisovatel Habeck na pódiích kouzlil s metaforami, Baerbocková oběhla všechny kolegy ve straně a vyjednala si podporu pléna. To ji letos na konci dubna – k překvapení všech včetně Habecka – zvolilo kandidátkou na kancléřku.
Vzápětí na mediální scéně vypuklo něco, co bychom mohli nazvat Annalenománií. Ve všeobecné pandemické mizérii a v jejím krkolomném zvládání ze strany politické elity se tak hezky vyjímaly věty jako “Německo má takový potenciál. Vždyť jsme vynalezli automobil i bicykl,” (vytrženo z Annalenina kandidátského projevu). Celá mediální scéna se do zelené kandidátky zbláznila. “Nové proti starému,” zní nejčastější narativ. Anebo jiné klišé: “Mladá energická matka proti starým páprdům.”
Časopis Stern věnoval Zeleným celé číslo s titulem “Alternativa”. Objevují se tam věty jako “konečně jinak – Annalena vnese do politiky nová pravidla” nebo “nyní jde o obsah, nikoli o místa.” Hlavní materiál končí zvoláním: “Jedna–připravit. Dvě–pozor. Tři–start do kancléřství!” PR oddělení Zelených by to nevymyslelo lépe. Německému rozhlasu (Rundfunk) se pro jeho obsesi Zelenými začalo přezdívat Grünfunk. Respektovaný týdeník Die Zeit zase pokládá Habeckovi otázky, které předem rezignují na otazník a obsahují dokonce komplimenty.
Pojďme vítat migranty
Několik málo médií si zachovává střízlivý odstup a klade otázku, jak chce Baerbocková své hlavní cíle – digitální stát a boj proti klimatu – skloubit se štědrou sociální politikou a s einladende Zuwanderungspolitik (doslova “vítací přistěhovaleckou politikou”). Ten výraz pochází přímo z volebního programu Zelených. Ti si v něm stěžují, že “v Německu chybí přistěhovalecký zákon, který by povzbuzoval imigraci”. Průmyslové svazy s tím souhlasí a tvrdí, že zejména stavebnictví a strojírenství se bez nových přistěhovalců neobejdou. Své potřeby vyčíslují (společně se sociálními službami) na 260 tisíc nových imigrantů ročně – netto.
Zelení našli “recept” a kupodivu mají podporu části FDP – rozšířit vstřícný přistěhovalecký zákon vůči občanům kandidátských zemí (Srbsko, Albánie, Kosovo) na všechny imigranty, co přijdou. Navrhují zavést “talentové karty”, které by jim dávaly plusové body za ukončené vzdělání a pracovní zkušenosti ze zemí původu. Podmínkou už by nemusela být dobrá znalost jazyka. “Jen jestli to není společně se zvýšením dětských přídavků a sociální podpory spíše recept na kolaps sociálního systému,” obává se Die Welt.
Ať už se Baerbocková stane kancléřkou či bude hrát druhé housle jako menší koaliční partner, její účast v příští vládě je prakticky jistá. Koronou zdeptané Německo ovládla euforie pramenící z faktu, že alespoň někdo dnes mluví o budoucnosti optimisticky. Zelení se jeví v médiích jako startující letadlo, zatímco ostatní strany hrají roli strojů, jimž dochází palivo. “Armin Laschet (předseda CDU) působí, jako by vedl nějakou svépomocnou skupinu,” napsal třeba Der Spiegel.
Země ovšem v boji s pandemií nahromadila obrovský dluh, který bude muset někdo začít splácet. Podle Zelených to mají být IT obři a movitější část daňových poplatníků. To je eufemismus pro scénář, kdy se zvednou daně skoro každému. Navíc statisíce Syřanů, Iráčanů a Afghánců, které od migrační krize do roku 2019 vstřebal pracovní trh a během pandemie se ocitli na podpoře, už nemusejí najít znovu uplatnění.
Annalena má ovšem pravdu, že Německo vynalezlo bicykl i automobil, ergo má “obrovský potenciál”. Polopaticky řečeno – když budu zvolena, něco už vymyslíme.
