🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Vergewaltigte Rusalka
Rusalka je holohlavá, Vodník zvrací do záchodu, Princ chodí ve spoďárách, Jezinky jsou studentky v Berlíně. Režisér Kornél Mundruczó radikálně přesouvá Rusalku do současnosti. V německé metropoli z ní dělá sociální drama – všichni žijí v těsné společné domácnosti, jen Princ má ve svém luxusním bytě alespoň výhled na Berlínskou televizní věž.
Mundruczó se nebrání obléknout Rusalku narkomanku do těsných černých šatů, které připomínají outfit pro návštěvu masochistického studia. Dělá spíš dojem psychopata než zamilované ženy, a tak není divu, že zprvu zamilovaný Princ obrátí svou pozornost k ohnivé Kněžně.
Překlad Kvapilova libreta je nejen nedostatečný, ale často i zavádějící. Kvapil sám hovořil o “českém charakteru látky”, zdůrazňoval spojitost s erbenovskou tradicí a maximálně se snažil nebýt veden motivy převzatými z německé jazykové oblasti. Zatímco v případě skutečné Rusalky jde o rozhraní mezi životem a smrtí: „Ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít!“, v berlínském provedení Rusalka je omámena zlatem a bohatstvím.
Toto filozoficko-symbolické dílo nabízí i dnes stěžejní témata, která jsou víc než aktuální: vztah člověka a přírody, úskalí viny a pokání, souvislosti přátelství a rodinných vazeb. A samozřejmě zde hraje hlavní roli láska, která se obětuje až k smrti a sebezničení v naději, že překoná předsudky rozdílnosti původu a osobní přecitlivělosti.
A tak neudivuje, že uvedená inscenace vyvolala po prvním dějství několik rozzlobených výkřiků a opuštěných sedadel. Na konci se však režisér dočkal slušného potlesku. Ten si hlavně zasloužila sousedka Ježibaba, ale pochvala není pro mne lehká – mám ji stále před očima ve vytahané teplákové soupravě s ledvinkou okolo pasu. Barytonový Princ Pavel Černoch publikum uspokojil. Stejně jako Vodník finského Mika Karese. Za něj však není lehké hledat náhradu… jako dítěti mi nasadil laťku Eduard Haken.
Když Antonín Dvořák v roce 1900 komponoval romantickou operu o vodní bytosti Rusalka, zřejmě netušil, jak dnes mohou rozvířit vlny úvahy o aspektu jeho díla. Jelikož hudební práva umožňují ucelené libreto a hudbu opery či operety použít i samostatně, dává se tím každému režisérovi prostor nakládat s uměleckým odkazem jakéhokoliv skladatele po svém. Může je zničit, doplnit, roztrhat, to je dnešní umělecká svoboda. Ne však vždy musí být doprovázená lacinným showmanstvím.
Již v roce 1982 nastudoval David Pountney v Anglické národní Opeře Rusalku s freudovským podtextem jako zmrzačení smyslů reality. V roce 2010 způsobil Martin Kusej v Bavorské státní Opeře skandál, když udělal z Rusalky incestní drama a nechal na jevišti stáhnout kůži z jelena. Barrie Köske v Komické Opeře v Berlíně zase zvolil pro inscenaci hermetický, unifikovaný prostor a stáhl z kůže rybí ocas Rusalky. Přesto všechna tato představení neubírala opeře na důstojnosti, k tomu přispěl i vynikající ansámbl sólistů.
Každou inscenaci ovlivňuje atmosféra doby a společenská situace. Aktuální dění není jednoduché, přesto existují určité hranice, které by se neměly překračovat. Ani ve jménu umění.
