🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Warum die Deutschen den König von England lieben
Ja, a tady napravo jste to taky vybombardovali,“ pronese pokaždé (a s důrazným obviněním v hlase) rodinný přítel, když nás veze Frankfurtem k sobě domů. A můj anglický manžel na sedadle vedle něj bleskově odpálí něco ve smyslu: „My si nezačali…“
Od skončení druhé světové války brzy uplyne osmdesát let, ale generace dnešních šedesátníků se k ní nepřestává vracet. Jako Češku mě ani po čtvrt století života „na ostrovech“ nepřestává vztah Angličanů a Němců fascinovat.
A není to jen jejich zuřivá rivalita v průběhu vrcholových fotbalových zápasů. Vzájemná schopnost se iritovat, utahování si jeden z druhého, nelítostné výměny argumentů, ale zároveň oboustranný respekt a hluboké přátelství. A nesplnitelná (a jen zřídka nahlas přiznaná) touha být trochu víc jako ten druhý…
Můj nezletilý syn v Londýně dává ve škole přednost němčině před francouzštinou, hltá historii moderních válek a novodobý německý pacifismus je pro něj exotičtější než tropická džungle. Intenzita, s jakou se Britové a Němci vnímají, mě zaskočila; je bližší pocitům rodinných příslušníků než pouhých přátel.
„Proč Karel umí tak dobře německy?” ptal se deník Bild poté, co král v Bundestagu letos pronesl svůj projev. Panovník v jeho průběhu opakovaně rozesmál přítomné poslance v jejich mateřštině. „Jakmile zmínil Kraftwerk, úplně nás dostal,“ přiznal pobaveně jeden z nich. Doma svého panovníka naopak utřeli, že se v řeči zadrhával, zatímco němčina jeho otce, prince Philipa, byla bezvadně plynulá. (A snad poprvé od skončení války britský bulvár jedním dechem nedodal, že tři ze čtyř sester prince Philipa byly provdané za nacistické pohlaváry. Například Sophie byla se svým manželem Oberführerem SS na svatbě Goeringovi.)
Ale vraťme se o kousek zpátky. Po válce zbídačená Anglie ničím nepřipomínala vítěznou velmoc. Geniál–ní lord John Maynard Keynes dostal infarkt, když s Američany vyjednával pro svou zemi zrušení (a když to nevyšlo, tak aspoň zmenšení) válečného dluhu.
Churchill v roce 1953 musel přes odpor ekonomů zrušit výdej másla a cukru na příděl. Winston se tím u příležitosti korunovace Alžběty II. pokusil zuboženým Britům vylepšit začátek nového, alžbětinského věku. A do této Anglie se roku 1956 odvážil první prezident Spolkové republiky Německo Theodor Heuss. Jeho přijetí anglickou veřejností bylo (nepřekvapivě) ledově chladné. Mladičká královna proto snaživě obrátila pozornost německé hlavy státu na malou skupinku, která se přiměla k několika pozdravným provoláním. Srdečností proslulý německý politik re–agoval s taktem a humorem, který tehdy Alžbětu II. okouzlil: „Osmdesát pět procent těch provolání je pro vás a zbytek – pro koně.“
Když pak při banketu královna zmínila rodinnou provázanost s německou aristokracií, své poddané pobouřila. Nepotřebovali připomínat, že až do roku 1917 britská královská rodina neměla občanské příjmení, ale pyšnila se jménem německé (a ke konci první světové války zuřivě nenáviděné) dynastie, ke které náležela: Sax-Coburg-Gotha. Alžbětin děd se proto rozhodl, že se ho zbaví. V Evropě se po první světové válce kácel jeden trůn za druhým, ale anglická aristokracie má silný pud sebezáchovy. Na králův podnět jeho osobní tajemník hledal méně provokativní jméno a nakonec prošel návrh obstarat královské rodině příjmení (jako má každý jiný civil) a říkat si Windsor. Skromné příjmení mělo výhodu, že neevokovalo bombardování civilistů Londýna (německými bombardéry Gotha v červnu 1917). Bylo odvozené od zámku datujícího se z dávnověku, mělo ryzí, povzbudivě anglický zvuk.
Obě světové války rozvibrovaly nenávist vůči Němcům. A právě strach z populistických nálad svých voličů vedl politiky vítězných velmocí v roce 1918, což se později ukázalo jako tragická chyba. Ve Versailles se tehdy odmítli přiklonit k šetrnější variantě reparací. A byl to (samozřejmě) Angličan, kdo vášnivě protestoval: „Degradace života milionů lidí, odpírání štěstí celému národu by mělo být odporné, hnusné… Proč držet Německo rok za rokem v bídě a jeho děti hladovějící a ochromené…” John Maynard Keynes na znamení protestu dokonce opustil Bank of England a snažil se Německu pomáhat nastartovat zlomené hospodářství. Nevydržel dlouho: nenáviděl německý imperialismus a nenávist nacistů vůči Židům.
Ale posuňme se do časů železné opony. Roku 1965 se Alžběta objevila v Berlíně. Odříznutí východní Němci se ji pokoušeli zahlédnout přes zeď. Návštěva na ni mocně zapůsobila. Královna, za války vyškolená coby mechanik – opravář, milovala auta a princ Philip obdivoval německé inženýrství. V Německu se cítili dobře a vítaní, často se vraceli. (Charlese vzali s sebou poprvé, když mu bylo třináct.) Královna tu byla na státní návštěvě patnáctkrát!
Když loni vypukla válka na Ukrajině, rétorika a diplomatický styl anglických a německých politiků se obrovsky lišily. Kancléř Scholz za bouřlivého po-tlesku Bundestagu sice oznámil Zeitenwende, ale pak se zdánlivě nedělo nic. Spojence – a hlavně své akčně naladěné britské protějšky dováděl k šílenství. Ale když se zaměříme na čísla, vychází, že – Británie a Německo – poskytly Ukrajině vojensky a finančně daleko největší podporu. V každé evropské statistice stojí těsně vedle sebe, Francie a ostatní pokulhávají daleko vzadu.
Francouzi (k Macronově velkému zklamání) první zahraniční návštěvu krále Karla byli nuceni zrušit, protože se lekli, že ho nedokážou ochránit před vlastními vášnivě protestujícimi občany. Němci naopak rozmotali červený tepich a přijali starého krále nováčka triumfálně a vřele zároveň. Jenom extrémní levičáci se vztekali, že zákonně zvolení poslanci se podbízejí monarchovi.
Proč vlastně mají moderní Němci slabost pro královskou rodinu? Britští daňoví poplatníci jsou pořád ještě ochotní zatáhnout pompu ceremo-niální monarchie. Blýskavá nádhera dvorních uniforem, všechny ty prýmky, třásně, zlaté nitě, stříbrné šavle… kupodivu nejsou směšné. A přítomné nenechávají na pochybách, že jejich nositel má výjimečnou roli, zvláštní postavení, precizně a pevně zakotvené místo. A náš svět polyesteru, bavlněných mikin a fádních obleků tento efekt oslnivé nádhery starých věků jen umocňuje.
A Němci jsou díky procesu důsledného očišťování se od nacistické minulosti nutně vyhladovělí (až absurdním) nedostatkem symbolů a rituálů, které by je spojovaly s jejich monumentální minulostí. Německý voják, který se vyznamenal na bojišti, dnes nedostane ani řád za statečnost. Žádný není. Diskuse o obnovení železného kříže skončila fiaskem. Jde o starobylý řád, ale Hitlerův stín činí pro mnohé nemožné se k němu vrátit.
A tak král – jako vítaný příbuzný (byť s novým příjmením) – lehounce zaplňuje mezeru v poetické paměti velkého národa. A Karel III., stejně jako jeho matka, miluje historii, Němcům rozumí a mluví jejich řečí.
PS. Angličané vděčí Němcům dokonce i za kouzlo Vánoc. Byl to princ Albert, který zavedl v Anglii tehdy neznámou novinku – vánoční stromeček. Výjev královské rodiny kolem nazdobeného smrku se objevil v časopise, učaroval a nový vánoční zvyk se v Británii rychle rozšířil.
Když bylo mému synovi osm let, měli ve škole namalovat vánoční výkres. Tom pečlivě nakreslil anglické a německé vojáky, jak na Štědrý den za první světové války po sobě přestali střílet. Vylezli ze zákopů, společně ozdobili stromek a zahráli si fotbálek. Školák sice neobratně, ale jímavě vypodobnil skutečnou historickou událost.
Tento článek vyšel ve čtvrtém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
