Češi v roli uprchlíků. Takto vypadal nejznámější český uprchlický tábor

Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešlo z Československa mnoho tisíc lidí. Než se jim podařilo emigrovat do třetích zemí, strávili zpravidla několik měsíců v uprchlických táborech v západních okupačních zónách Německa. Každý nově příchozí uprchlík se musel podrobit zdravotní a bezpečnostní prohlídce. Lidé staří, nemocní nebo ti podezřelí z toho, že jsou nastrčenými komunistickými špiony, mohli zapomenout na brzkou emigraci i na relativně slušné podmínky v táborech Mezinárodní organizace pro uprchlíky (International Refugee Organization – IRO), a byli umístěni do lágrů pod správou místních úřadů. Tím nejznámějším byl Valka u Norimberku, komplex o rozloze tři na čtyři kilometry označovaný jako „hřbitov nadějí“.

Rodina českých uprchlíků ve Valce Foto: archiv UNHCR, Ženeva

Za války tábor původně sloužil pro sestřelené spojenecké letce a sovětské zajatce, od podzimu 1945 se omšelé městečko dřevěných baráků stalo domovem pro osoby lotyšské a estonské národnosti, prchající před Stalinem. Ostatně samotný název tábora vychází z pohraničního městečka Valka/Valga mezi Lotyšskem a Estonskem, symbolizující přátelské vztahy mezi oběma pobaltskými národy i společný tragický osud v podobě sovětské okupace.

Nejvíc bylo ve Valce Čechoslováků 

20. listopadu 1949 do rostoucí Valky přibyl první hromadný transport Čechů a Slováků, okolo 400 osob, následovaný stovkami dalších z jiných táborů lemujících československé hranice. Jen do Vánoc toho roku přesáhl počet obyvatel 1200. Přivítala je špína, vysoká kriminalita i etnické rozbroje a čekal je hlad i potíže spojené s nedostatkem šatstva, topiva i léků. Humanitární organizace činily, co mohly, ale zásoby stále nedostačovaly. V průběhu dalších několika málo měsíců se počet národností v táborovém babylonu rozrostl na plných osmadvacet, přičemž Češi a Slováci představovali nejsilnější skupinu. O rok později tvořili ze 7000 obyvatel tábora již více než čtvrtinu. 

Mezinárodní společenství se snažilo učinit nucený pobyt v táboře o něco snesitelnějším alespoň pro děti, které mohly jezdit na letní rekreaci Foto: archiv UNHCR, Ženeva

Valka se nacházel v těsné blízkosti Norimberku. Tramvajová linka z centra končila u Německého stadionu, kde ještě o několik let dříve běsnící Hitler elektrizoval davy, a odtud to bylo pěšky do tábora už jen slabou půlhodinu. Tábor tvořily podlouhlé dřevěné přízemní baráky, postavené v řadách při asfaltových cestách. Každý byl tenkou přepážkou rozdělen na místnůstky pro čtyři až šest osob. Soukromí téměř žádné. Uvnitř jen postele, železná kamínka a skříň. Toaleta jediná pro celý barák, zpravidla ucpaná a zapáchající. Na vodu a odpadky sloužily velké cementové nádrže. Okolo baráků se povalovaly odpadky. 

Topiva bylo málo Foto: archiv UNHCR, Ženeva

Hlavně se zabavit

Uprchlíci se směli pohybovat mimo tábor jen s propustkami, v ruinách okolních měst byl nedostatek práce, a když už se někomu poštěstilo získat zaměstnání, jednalo se zpravidla o špatně placená dělnická místa. Muži se ochotně hlásili dokonce na náročnou práci do uhelných dolů v Essenu a Gelsenkirchenu nebo v chemických závodech v Kolíně nad Rýnem, vyslovené žně díky zájmu mladých měla Cizinecká legie, slibující dobrodružství a snadný výdělek. Největším nebezpečím tak byla zahálka, táborová psychóza a s ní související nárůst depresí, alkoholismu, frustrace a napětí. Občas docházelo i ke krvavým bitkám mezi Čechy a Slováky, které musela rozhánět německá pořádková policie nebo americká armáda. 

Ve Valce fungovalo několik kaplí Foto: archiv UNHCR, Ženeva

Lidé se snažili při úmorném čekání jakkoliv zabavit. Ve Valce fungovalo několik kaplí, tělocvičná jednota Sokola, skautský oddíl, škola a školka, pěvecký a divadelní soubor, ustavilo se i fotbalové mužstvo A. C. Sparta Valka, které sehrávalo přátelská utkání s německými kluby a od podzimu 1953 působilo na profesionální úrovni v norimberské okresní lize. Češi založili i svůj Národní dům, kde každý týden pořádali debatní večery, koncerty, přednášky a filmová představení. Vítaným zpestřením byla každá umělecká návštěva zvenku. Nadšeného přivítání se například dočkal známý herec a bavič Jára Kohout. Nezapomínalo se ani na vzpomínková setkání k 28. říjnu a narozeninám T. G. Masaryka. 

Vystoupení komika Járy Kohouta Foto: archiv UNHCR, Ženeva

Solidární azylanti

Mezinárodní společenství se snažilo učinit nucený pobyt v táboře o něco snesitelnějším alespoň pro děti. Probíhaly nejrůznější pomocné akce. Norsko přijalo několik let po sobě desítky dětí na tříměsíční letní rekreaci. Také směrem od samotných uprchlíků vzešlo několik iniciativ, hodných připomenutí. Kupříkladu v březnu 1953 vybrali několik set marek pro postižené katastrofálními povodněmi, které zasáhly Nizozemsko. Sbírka nesla heslo: „Uprchlíci, kteří ztratili všechno, i svou vlast, dávají ještě potřebnějším!“

Foto: archiv UNHCR, Ženeva

O rozpuštění nechvalně proslulého tábora se hovořilo v průběhu celých padesátých let. Než se tak skutečně stalo, jeho obyvatelé museli vydržet, obesílat cizí konzuláty s žádostí o emigraci a doufat ve šťastnou souhru náhod. Vláda městského okresu v září 1953 rozhodla, že všichni uprchlíci, kteří se do Valky dostali před červnem toho roku, přejdou do správy města Norimberk, které jim poskytne finanční podporu a předvolá je k pracovním povinnostem. Měsíční „kapesné“ však činilo necelých čtrnáct marek na osobu, což vystačilo na jídlo sotva na tři dny. V červenci 1955 úřady otevřely záchytné uprchlické středisko ve dvacet kilometrů vzdáleném Zirndorfu, v budově bývalých policejních kasáren s ústředním topením, zařízenými pokoji a celkově důstojnějšími podmínkami. Sem postupně měli být přesunuti zbývající obyvatelé Valky. 11. května 1960 úady Valku definitivně uzavřely, baráky srovnaly se zemí a na místě vyrostlo moderní sídliště Langwasser. Za celou dobu existence „hřbitova nadějí“ uprchlíků prošlo jeho branami přes 30 000 lidí.


Více o exilu po roce 1948 se dočtete v knize Martina Nekoly Na cestě za svobodou. Svět na československé emigranty nebyl připraven, a tak museli uprchlíci trávit určitý čas v lágrech. Tam si vydávali vlastní časopisy, organizovali divadlo, školní výuku, zkrátka podmínky je dohnaly ke specifickému způsobu života. Autor se osobně sešel s pamětníky či jejich potomky a nasbíral cenné reálie: dopisy, letáky, osobní doklady, a pochopil mnohé souvislosti. Pojďte se dozvědět více o málo známé kapitole našich nedávných dějin.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Second handy. Jak na ně reagují Češi, a jak Němci?

Odborná veřejnost se již řádku let snaží informovat zákazníky z celého světa, že množství nových oděvů, které zákazníci nakoupí, závratně roste a dostává se do obludných rozměrů. Ruku na srdce. A nedostali jste náhodou nějaký ten svetr k Vánocům a k narozeninám „další“ triko? Nezastupuje vás v tom nakupování někdo?
Přečtěte si

Připomeňme si letos 17. listopad na dálku

Den studentstva, Den boje za svobodu a demokracii, datum, které dalo naději. 17. listopad pro nás znamená mnohé a každoročně nám připomíná, které hodnoty jsou opravdu důležité. A protože svoboda je také velká zodpovědnost, oslavme letos tento svátek z pohodlí svých domovů.
Foto: Vojtěch Hönig
Přečtěte si

Tomáš Kafka: Samotný most dobré vztahy nezaručí

Dobré vztahy nejen mezi Čechy a Němci si básník, spisovatel, překladatel a diplomat Tomáš Kafka představuje jako prostředí důvěry, kde se dá mluvit otevřeně, kde se můžeme společně dopracovat k tomu, že věci lze vidět také jinak. V následující reflexi novodobých česko-německých mostů se soustředí především na ty, kteří po nich přecházejí. Rozhovor s Tomášem Kafkou z knihy Zeď mezi námi publikujeme u příležitosti dnešního salonu v Berlíně, na nějž také český velvyslanec přijal pozvání.

Nejčtenější v kategorii Society